Anna Calvi – Anna Calvi

Rock'n'roll má novou svůdkyni
2011
Domino Records
39:17 (10 skladeb)
alternativní rock
www.annacalvi.com

O Anně Calvi se právem hovoří jako o jednom z největších hudebních objevů letošního roku, minimálně co se sólových interpretek týče. Tomu, že vrtkavá přízeň (nejen) britských médií tentokrát není pouhým plácáním do větru, nasvědčují i reakce z řad slavnějších kolegů.

Dá se očekávat, že když se o vás legenda ambientní hudby a producentský nestor Brian Eno vyjádří ve smyslu, že od dob Patti Smith tu nic podobně dobrého nebylo, pravděpodobně to nebude jen tím, že by se příliš nadýchal vašeho parfému. Když si vás Nick Cave osobně vyžádá jako předkapelu na turné své s grácií stárnoucí bandy rockerů Grinderman, asi nebudete žádné ořezávátko ani na pódiu. A pokud si vás návdavkem vezme pod svá křídla dlouholetý producent PJ Harvey Rob Ellis, otevírají se najednou i dveře s klikami odlitými z roztavených hudebních cen. Což o to, cesta z YouTube na Glastonbury může být rychlá, ale ať již o vás mluví jako o objevu roku či interglaciálu, nejdůležitější otázkou pořád zůstává – co na to posluchač?

Jedno se Anně Calvi nedá upřít – člověk ji rozpozná na první pohled i poslech. Zatímco v záplavě uhlazených folkařek v kostkovaných sukních či bavlněných šatech či elektroclashových rebelek s chlapeckými účesy a burleskním líčením by se nevyznal ani kluge Hans, Anna Calvi rozhodně nepůsobí genericky. Obleček flamencového tanečníka, rtěnka rudá jako záře nad Kladnem, úsměv, díky němuž se v jejích přezdívkách ze školy stoprocentně objevuje „bunny“, a celková retro-kabaretní stylizace dávají tušit, že Anna Calvi sice možná hraje v 21. století, ale zrcátkem v pudřence se ohlíží o několik dekád zpět.

To se samozřejmě nemohlo nepromítnout na jejím debutovém eponymním albu, kde na ploše deseti skladeb Anna Calvi vystupuje s poměrně konzistentním hudebním projevem, který v sobě snoubí temnou svůdnost šansonů, lehce patetickou romantiku, jejíž stopy můžeme najít v sedmdesátkovém glam popu od Bowieho až po Roxy Music, a v neposlední řadě také vynalézavost alternativního rocku.

„Střelím na závěr jedním odvážným přirovnáním – Anna Calvi má na to, aby se stala ženským ekvivalentem Jeffa Buckleyho.“

Dle očekávání albu dominuje kreativní, leč víceméně tradicionalistická, zbytečně nezkreslovaná kytara a sytý, osobitý a snadno rozpoznatelný zpěv, kterým Anna Calvi vládne skutečně bravurně v široké škále od toužebného polohlasu až po vzletné výšky (např. v singlu „Desire“), které by v zakouřeném varieté rozehnaly kouř z doutníků jakoby nic a zaplnily i tu poslední škvíru mezi zašlým obložením.

Stejně dobře jako svým hlasivkám, vládne Anna Calvi i své kytaře, což se ukáže kupříkladu v úvodní instrumentálce „Riders of the Sea“ či při krapet psychedelickém exhibování v „Love Won't Be Leaving”. Bylo by ovšem nezdvořilé nezmínit se o dvou spoluhráčích, kteří se podíleli nejen na desce, ale Annu Calvi doprovázejí také naživo – jak bubeník Daniel Maiden-Wood, tak multiinstrumentalistka Mally Harpaz jsou slyšet a odvádějí rozhodně dobrou práci.

Střelím na závěr jedním odvážným přirovnáním – Anna Calvi má na to, aby se stala ženským ekvivalentem Jeffa Buckleyho, od jehož nešťastného úmrtí letos uplynulo již čtrnáct let. Stejně jako on totiž čerpá inspiraci ze vzdálenější minulosti a nebojí se to dávat najevo, ráda vzdává hold prostřednictvím coververzí (B-strany ze singlů k debutu obsahují předělávky Elvise Presleyho a Leonarda Cohena), vládne nezaměnitelným a výrazným hlasem, obdobnou kytarovou technikou a jejími písněmi cloumají vášně sžíravé i opojné. Výsledné hodnocení desky pak může působit přehnaně opatrně, zejména když se na ní nalézá pár skutečně vynikajících písní. Ale na rozdíl od Jeffa Buckleyho (bohužel) i Enem zmiňované Patti Smith (logicky) mám pocit, že od Anny Calvi se tvůrčího vrcholu ještě dočkáme. A já se na něj budu velice těšit.