Anketa: Tabery, Kačurová a Veselý o politice a hudbě

Anketní otázka: „Měli by být hudebníci tázáni na politiku?“

Politika dostává v médiích více a více prostoru. Jsme tak častěji svědky, jak se k ní vyjadřují i hudebníci, jejichž hlas se coby hlas veřejně známých osob může nést hodně daleko. Vztah mezi politikou a umělci je ale málokdy jednoznačný, proto se kromě muzikantů samotných ptáme na stejné téma i vybraných publicistů.

Erik Tabery, přední český novinář a publicista, šéfredaktor časopisu Respekt, držitel Ceny Ferdinanda Peroutky.
I hudebníci jsou občané této země a politika ovlivňuje prostor, ve kterém žijí a působí. Proto bychom měli stát o jejich názor. Nikdo ale samozřejmě nemůže být nucen. Ideální varianta je, když se hudebníci k politice vyjadřují sami od sebe.

Jana Kačurová, šéfredaktorka magazínu Full Moon, v minulosti psala pro Lidové noviny a rovněž šéfovala serveru Freemusic, hlava agentury a labelu k.y.e.o.
Pokud je to relevantní, ano. Za „relevantní“ považuji například interview se zpěvačkou z Íránu, kde je politika integrální součástí její tvorby (za předpokladu, že je), nebo s extrémně levicově orientovanou partou, vystupující na akci pořádané Antifou. K hardcoru, punku, ale třeba i folku (protest songy) politické postoje patří a není důvod se jim vyhýbat, naopak.
Tenkým ledem jsou rozhovory s projekty typu Burzum, kde morální problém (se samotným publikováním takového textu) převáží „užitečný“ charakter jinak dost možná zajímavého a často originálního materiálu. Je také rozdíl mezi tím, za jakým účelem se rozhovor dělá. Jde-li o propagaci umělce, je třeba, aby nesklouzla k propagandě (tedy pokud záměrem není právě propaganda). Autorů schopných vést rovný a poučený dialog je v hudební žurnalistice málo.
Jestliže je na politiku doptáváno v rámci povrchního bezobsažného kafrání za účelem čtenáře pobavit, jsou pro mě takové rozhovory obdobou populárního „co nosíte v kabelce“, potažmo zbytečné. Jsou i umělci, kteří své politické názory pokládají za výsostně soukromou věc a stejně jako například osobní život je nekomentují. Mně osobně politika v hudbě nechybí, nicméně vážím si každého jasného názoru i postoje. Byť se s tím mým často neshoduje.

Karel Veselý, hudební publicista, jehož můžete vídat na Aktuálně.cz, Novém Prostoru a ČRo Rádiu Wave, autor knihy „Hudba ohně“.
Muzikanti jsou také občané, a proto nepochybně mají právo vyjádřit se k politice jako kdokoliv jiný. Měli by si ale uvědomit, že tím vstupují na velmi tenkou půdu, která se jim snadno může sesunout pod nohama. Politici obvykle hrají složité šachové partie, v nichž přemýšlí o několik tahů dopředu a není nic trapnějšího než umělec, který se naivně nechá do těchto her zatáhnout. Nedejbože pokud ještě čeká, že z této angažovanosti pro něj vyplynou nějaké výhody.
Vždycky si vzpomenu na to, co říkal v rozhovoru v jedné knize o berlínské taneční scéně chilský techno producent Ricardo Villalobos – „Nejsem člověk, který by se politicky angažoval, ale všechno, co dělám, je politické.“ Líbí se mi to, protože tím říká: ano, kultura je politická a každý, kdo se v ní pohybuje, svým každodenním konáním vyjadřuje nějaké politické postoje, aniž by musel mávat vlajkou a nosit na klopě odznáček. Z toho vyplývá pro muzikanty jedna dobrá rada: spíše než se angažovat v nějakých obecných demonstracích za pravdu a lásku, je lepší všímat si konkrétních problémů a přispět k jejich nápravě – benefičními koncerty či kompilacemi pro konkrétní lidi v nouzi nebo proti konkrétním projevům zlovůle mocných.

Čtěte druhý díl ankety, tentokrát s hudebníky.