Anketa: příznačné události hudebního roku 2011

Vybraným osobnostem z oblasti „psaní o hudbě“ i tvorby hudby jsme položili otázku: „Kterou událost považujete za příznačnou pro hudební dění v roce 2011?“

Ve druhém díle bilanční ankety jsme se snažili dopídit toho, které fenomény na hudební scéně uplynulého roku patřily k těm, pro něž si daný rok budeme pamatovat. Co se v hudbě dělo? Na místě nestála ani ona, ani lidé o ní píšící.

1. Tamás Katai – Hlava netradičního maďarského metalového projektu Thy Catafalque, o jehož nové desce „Rengeteng“ se v recenzi časopisu Spark píše jako o vstupní bráně do metalové avantgardy.

Příznak hudebního roku 2011 se jmenuje „Lulu“. Bylo zábavné sledovat, jak se celý svět sjednotil v nenávisti k téhle desce, já se ale nepřipojil. Od Metallicy se mi naposled líbilo album „Load“, s Lou Reedem nemám vůbec co do činění, miluju ale Wedekinda.

2. Aleš Stuchlý – Predátor hudební a filmové kritiky, kmenový redaktor časopisu Cinepur, jedna ze tří „Čelistí“ na rádiu Wave a dramaturg festivalu Stimul.

Objevy: svatá trojice mimořádně nadaných producentů Nicolas Jaar, Araabmuzik, Egyptrixx. Mladičké rapové divoženky Azealia Banks a Kreayshawn. Glamour princezna buržoazního popu Lana Del Rey. Tlupa démonických harantů z kolektivu Odd Future Wolf Gang Kill Them All aneb vyšinuté inteligentní děti postdigitálního věku vracejí úder.
Elektronická hudba odpovídá spílajícímu světu důrazem na maximalismus, euforii a hédonistický zvuk. Hip hop ve znamení introspekce i přechodu na temnou stranu. Neobyčejné množství kvalitních debutů a nových desek ženských autorek (od Emiky po Kate Bush). Dobrý rok pro saxofon a službu SoundCloud (audio varianta serveru YouTube). Pohled na mobilní operační systémy hovoří jasně: skládat muziku ještě nikdy nebylo tak snadné. Každopádně jsem si letos hudbu užíval jako pán.

3. Martin Řeháček – Člen promotérské skupiny Education Parties, která v roce 2011 přivezla do Prahy Jamieho Woona či Mount Kimbie.

(Polo)prázdné kluby na akcích, kde mělo být plno, a houfy lidí na ostudných koncertech bezvýznamných interpretů a tisíckrát slyšených jmen. Téměř totální úpadek hudební kultury mimo Prahu (kde jsou ty doby, kdy se zajímaví umělci vozili i do Brna či Ostravy – čest výjimkám), vyprodaná tour Michala Davida (aneb mládí vpřed), touha po „starých dobrý časech“ a „naleštěných písničkářích“ (gratuluju Karle a Lucko, vítej mezi „elitu“ Tomáši), nezájem zdejších médií o interprety stojící „trochu mimo“ (kolik rozhovorů s Table nebo dné jste viděli v „mainstreamových médiích“?), nulová podpora ze strany veřejnoprávních institucí (nějaký pořad pro mladé nechystáte, pane Dvořáku?), čím dál silnější pozice streamované hudby (bude si ještě někdo hudbu kupovat?). A tak dále.

4. Karel Veselý – Hudební publicista, jehož všestranné působení se v roce 2011 soustředilo zejména na server Aktuálně.cz a editovaní publikace „Kmeny“.

Virální fenomén skladby „Friday“ od Rebeccy Black, která z YouTube pronikla až do hitparád. Píseň je tak špatná, až je dobrá, dokonce tak, že při jejím poslechu zapomenete, jestli jste ještě ve svém ironickém módu nebo už ne. Myslím, že díky „Friday“ se ironická kultura dostala do určitého bodu obratu, kdy přestává být jasné, čemu se smějeme a jestli už to náhodou není vlastní nadutosti.

5. Nader Sadek – Americký vizuální umělec egyptského původu. Než v roce 2011 nahrál netradiční deathmetalové album „In the Flesh“, proslavil se mimo jiné jako autor pódiových kostýmů Attily Csihara, který v nich obohatil koncerty Mayhem a Sunn O))).

Poslední dva roky jsem se soustředil na „In the Flesh“ a některé další vizuální projekty. A tak, abych byl upřímný, neměl jsem čas na jinou hudbu. Živé předvedení „In the Living Flesh“ tak bylo vrcholem, když bylo profesionálně i netradičně nasnímáno, včetně kvalitního zvukového záznamu. Svou duši i své srdce jsem opravdu odevzdal jednotlivým částem projektu, takže bylo krásné sledovat, jak roste, a to včetně videoklipů, které jsou stále ve výrobě. Byl to můj sen, který se nyní plní, ač s různými obtížemi, zvlášť pokud jde o jeho financování. Ale děje se to!

6. Pavel Klusák – Přední český hudební kritik (Lidové noviny), autor knihy „101 největších alb pop-music“. V roce 2011 stál u zrodu nového „mezinárodního festivalu pro improvizaci a dobrodružství zvuku“ Babel Prague, na jehož prvním ročníku vystoupili Fennesz či Pauline Oliveros. Pro MFF Karlovy Vary připravuje sekci „Hudební odysea“.

Na tuhle otázku se pokoušíme od roku 2004 odpovídat „s klukama, co spolu mluvíme“ multimediálním pořadem, v únoru bude zas, v Arše a brněnském Domě umění.
Hnutí Occupy, ale i smrt Václava Havla a Magora spojily lidi a najednou se zdálo, že v nich je víc pozitivního, než se běžně jeví. V hudbě letos dobře obživly dvě české „scény“. Jednu pro mě tvoří hubaté, nekorektní a vulgární dívky, které pátrají po své identitě (viz hiphopové duo Diakritika s BioMashou a MC Taktikou, nebo songwriterka Nikola Mucha). Druhou je abstraktní experiment: Petr Vrba inicioval skupinu IQ+1 a cenným způsobem zaháčkoval na českou scénu korejského Hankila Ryu, víc než nadějná je hudebnice a performerka Lucie Vítková. Do toho se činí kurátoři Jaroslav Bašta (České Budějovice), Martin Klimeš (Ostrava, Opava), producent Michal Rataj (ČRo) a s odpuštěním se snaží i „můj“ festival Babel Prague, tudíž se trochu zmenšuje propast mezi námi a kulturnějšími zeměmi Evropy.

7. Petr „Poly“ Pálenský – Zpěvák, baskytarista a textař kapely Insania, která už dvacet let nadzdvihává mandle maloměšťákům. Občasný glosátor týdeníku Instinkt.

Tak já si tedy rýpnu trochu do hudebních anket. Jako logické vyústění současné české situace chápu vznik nové ceny hudební kritiky Apollo. Má se distancovat od Anděla, kterej začal poletovat nebezpečně blízko krmítka pro Slavíky (teď mluvím o hlavních cenách). Chápu tu snahu. Jenom si nejsem jistej, jestli vůbec lze vybudovat nějakou ryze objektivní anketu. Výsledky (či aspoň základní kurz) ankety můžou totiž otcové zakladatelé vždy ovlivnit už jenom tím, které lidi osloví jako porotce. Například pokud z nějakých sedmdesáti porotců Apolla jsou odhadem tři, kteří sledují „scénu tvrdých kytar“, pak bych si tipnul, že z tohoto kolbiště tu žádní vítězové nevzejdou. A pokud organizátoři Anděla oslovili jako porotce mimo jiné redaktory z časopisu pro zahrádkáře, pak je pravděpodobné, že ti budou vybírat své favority z televizní obrazovky a z éteru komerčních rozhlasových stanic, protože dál jejich rozhled nesahá. Ale to jsou jenom příklady. Každej má právo si založit vlastní anketu podle vlastního vkusu. Své odpůrce má i Břitva, která se férově snaží do sebe zahrnout tak nějak všechny žánry tvrdé muziky, jenže vkus jednotlivých „křídel“ poroty se potom občas zákonitě protne v území, které není všem tak úplně blízké. Nechci ankety zatracovat, dostávají do povědomí muziku i kapely, a to je bohulibé. Chci jenom říct, že objektivita je skoro umělej pojem a nikdo ji nemůže čekat zrovna od hudebních anket.

8. Maxim Horovic – Krotitel slohu, polykač klišé a lamač slov, editor časopisu Full Moon, přispěvatel kulturního čtrnáctideníku A2 a borec z DIYcore.

Příznačné události? Tristně navštívený koncert Elvise Costella. Dobrému popu jsme tady nikdy nerozuměli. Příznačné jsou srovnatelné podmínky a honoráře světových a tuzemských hvězd, jejichž kvalitativní srovnání vyznívá více než absurdně (Melvins vs. Vypsaná fixa). Nejpříznačnější pro tuzemskou hudbu byl asi samotný závěr roku. Osazenstvo Akademie populární hudby implikuje podobu i vítěze cen Anděl, jasná rovnice. Ale vznik cen Vinyla a Apollo, které chtějí být protiváhou Andělů, možná znamená něco víc než opětovné chvilkové zešílení několika jedinců, navzdory odmítavým reakcím z alternativních táborů. Příznačné je, že diskuze kolem cen nezajímají větší počet čtenářů napříč médii. Příznačné je, že Abyss řve „nejsme metalisti“ na intoše z A2 a ti by řekli to stejné (naopak). Příznačné je, že když se sklenice vody zdá větší než panák rumu, realita dostává nereálné obrysy. A jakožto dočasný intoš z A2 a trvalý blbec z DIYcore můžu klidně říct, že mě o něco více zaráží to, jak se „hudební publicisté“ rychle vyrovnali s tvrzením Tomáše Kluse, že je nový Kryl. (PS: Nejlepší desku minulého roku vydal Vilda Čok.)

9. Gunnar Sauermann – Recenzent německého časopisu Metal Hammer, kde se soustředí zejména na black metal. Pracuje pro velký francouzský label Season of Mist, který vydává něco, co bychom mohli nazvat „mainstreamem metalové alternativy“.

Příznačný byl poslední ročník festivalu Hole in the Sky v norském Bergenu. Značí to konec ničeho menšího než norské blackmetalové scény. Jistě, některé kapely pokračují, vychází stále množství zajímavé hudby, ale jako žánr přestal být norský black inovativní a revoluční.
Zároveň je ale norská scéna nadále mimořádně vlivná a vychází z ní nejedna nová fascinující kapela, která rozvíjí svůj zvuk založený na základech norských ikon. Doufejme, že jednoho temného dne přijde třetí vlna black metalu – kdy se tak stane, a odkud přijde, však nebude nikdo vědět, dokud k tomu nedojde.

10. Ben Slavík – Kritik všeho popkulturního, aktuálně píšící pro přílohu MF Dnes Kavárna.

Viděl jsem hodně koncertů, všechny byly dobré nebo lepší. Viděl jsem minimum koncertů v České republice. Ač mi to nečiní radost: pražské kluby nabízí skvělé interprety, nikoliv atmosféru vhodnou pro jejich koncerty. Na koncerty Health si pražské kavárny chodí dokazovat svůj dobrý vkus. Byl jsem ale na jednom koncertě, kde se na více než dvě hodiny zastavil svět a měl jsem pocit, že se všechno kolem mění a transformuje do něčeho vyššího – WWW. Na Primaveře, ATP nebo OFFu jsem tenhle pocit získával častěji - pravidelně jednou denně, zrovna hráli James Blake, Deerhunter, Grinderman nebo Portishead.

11. Afrikan Sciences neboli Eric Porter. Jednočlenný projekt, který ve své beatové laboratoři míchá afrofuturismus s prvky jazzu, zkouřené techno páruje s těžkou abstrakcí a výsledný koktejl podává jako příručku jedné z podob nadcházející budoucnosti.

Největší ztrátou pro hudební svět byla smrt Gila Scotta Herona. Jeho upřímnost a nasazení byly pro nastupující generace inspirující.
Hodně jsem poslouchal album „Owed to Momma Rickie“ od Georgie Anne Muldrowové a právě ono je dokonalým příkladem Heronova dědictví, které přežívá v podnětných textech, melodiích a hudbě, která pohne vaší duší.