Anketa: příznačné hudební události roku 2012

Nový rok, noví respondenti. I ve druhém roce Aardvarku jsme oslovili pestrou sestavu domácích i zahraničních osobností, které odpověděly na otázku: „Kterou událost považujete za příznačnou pro hudební dění v roce 2012?“

Pohled na to, co se děje v současné hudbě, může mít tisíce podob a my se výběrem respondentů snažili pokrýt co nejvíce z nich. Hudebníci se tu soustředí na svou tvorbu, tu dívají do světa. Promotéři mají blízko ke „své“ hudbě, ale nezůstávají jen v její moci. Další dobré zprávy?

1. Snediggen Snurssla aka Buky, člen promotérského kolektivu AVA, který do Brna vozí kapely nejen z řad alternativní elektroniky a taky pro Radio R připravuje pořad o alternativní hudbě.

Pobavili mě Death Grips svými eskapadámi s labelem Epic, který poté, co s ním podepsali smlouvu, naštvali předčasným a neavizovaným vydáním desky „No Love Deep Web“, kterou umístili k volnému stažení na svůj web. Následovaly mediální přestřelky a „vyhazov“. Nebo hezky naplánovaný odchod kapely? V hudebním světě nic převratného. Velké gramofirmy budou dál lovit v okrajových hudebních vodách, ze kterých občas někoho vytáhnou a vytvoří velké jméno. Řada hudebníků však takovouhle „službu“ nepotřebuje, protože si díky internetu vystačí sama.
Velká část hudby roku 2012 je poznamenána eskapistickou touhou po úniku, ať už do imaginárních světů, či do jiného stavu vědomí. Psychedelie, návrat kosmické estetiky synťáků, smyčky a obrat ke kmenovému feelingu.
Unikat letos rozhodně bylo kam – zajímavých hudebních událostí je u nás čím dál více. Akorát pozornosti, kterou publikum věnuje každé z nich, je čím dál méně. Kdo ví, jestli je to je přílišnou koncentrací dobrých akcí a výsledným tříštěním publika, nebo nedostatkem zájmu lidí, kteří místo dilemat, kam jít večer za hudbou, radši zůstanou doma v teple… internetu.

2. Michal Pařízek, člen promotérského kolektivu Scrape Sound (loni přivezli Swans či Marka Lanegana), redaktor časopisu Full Moon.

Nevím, jestli je to zrovna příznačná událost, a určitě by se dalo mluvit o spoustě současnějších věcí, ale pro mě osobně je neuvěřitelné, kolik silných alb v roce 2012 vydali veteráni. Hlavně v případě trojice Leonard Cohen, Bob Dylan a Neil Young jde o natolik výjimečná alba, že se podobně naposledy sešli snad někdy na sklonku šedesátých let. Každý do tohoto momentu došli úplně jinou cestou, ale všichni tři jsou momentálně hodně vysoko a to i v kontextu jejich výjimečné tvorby.
Album Scotta Walkera je jednou z hudebních událostí roku, potěšil i Dr. John, Patti Smith, John Cale, Bobby Womack a mnoho dalších. K veteránům můžeme určitě počítat i Public Enemy (vydali hned dvě nová alba) a taky Michaela Giru, který se Swans vydal jedno z nejlepších alb v celé své kariéře. Pokud někomu skutečně patřil letošní rok, tak možná právě jim, album „The Seer“ nechybělo snad v žádné výroční anketě na jednom z předních míst a hned několik jich vyhrálo. Pro mě to byl tedy rok zasloužilých, i většina dalších výrazných alb tohoto roku patřila již dávno zavedeným interpretům.
Opět vyšlo také poměrně hodně silných ženských alb, navonělá pin-up senzace první poloviny roku Lana Del Rey sice byla do jisté míry fenoménem, ale mnohem více se bude vzpomínat na alba hned několika mnohem trvalejších hvězd. Cat Power, Bat for Lashes nebo Fiona Apple mají za jedna, zkuste určitě také Exitmusic, kde zpívá Aleksa Palladino (herečka z „Boardwalk Empire“) a hlavně album „See You on the Ice“ od Carice Van Houten. Tu možná znáte jako rudou kněžku Melisandru z „Hry o trůny“, ale na tohle album jí přispěli třeba Antony Hegarty, Howe Gelb nebo Marc Ribot. Z domácí scény určitě zůstanou dlouho v paměti alba Please the Trees, Odeur de Violettes, Planety nebo Black Tar Jesus. Srdce nejvíce potěšil návrat Crime & The City Solution.

3. Jakub Johanides, hlava a srdce stojící za Start Today, kteří garantují ty nejlepší hardcorové koncerty a doprovodnou veganskou kuchyni.

I když by se nemělo začínat tím negativním, tak pro mě je určitě velký to, že Adam „MCA“ Yauch zaklepal bačkorama. Beastie Boys byli pro hudební svět jednou z nejzásadnějších kapel vůbec a ač si na nějaký RIP moc nepotrpím, u tohohle jsem téměř slzu uronil. No, a na vahách úmrtí jednoho z nejzásadnějších rapperů a MCs vyvažuje pár milejch reunionů, ať už se jedná o Refused, Texas Is the Reason nebo At the Drive-in. Na druhou stranu obzvlášť poslední kapela reunionům dává nepříjemnou pachuť hořkosti na patře a budí pochyby, jestli to tihle muzikanti ještě vůbec dělaj srdcem.

4. Eugene Robinson, zpěvák a principál jedinečné kapely Oxbow, která se letos představila i ve „verzi“ Oxbow Orchestra. Působí i jako novinář, napsal knihu „Fight“ o něčem, co bychom mohli nazvat filozofií rvaček.

„Událostí“, která má k hudbě nejblíže, je hudební festival. A festivaly jsou novým Studiem 54 [legendární newyorský klub] pro odvázaná děcka. Všecky kapely tam chtějí hrát. Lidé tam pořád chodí. A je to poslední zmíněný fakt, který je pro mě tak nepochopitelný, a který z festivalů dělá nová Studia 54. Festivaly a s nimi příslib kolektivního uspokojení nalákají více lidí, než by to dokázala kterákoliv z kapel sama o sobě. A jelikož kapely svou hudbu prodají jen na koncertech, celá ekonomie teď těžce závisí na tom, co nelze stáhnout: závisí na koncertech. Dívat se na ně později na YouTube je na nic a je to hloupé… snad jen pokud je daný koncert příliš daleko. Zatím dobrý, že?
Dobrá. Oxbow hráli na několika fantastických festivalech (Supersonic, ATP, South by Southwest, Scion), nechci tady do nich kopat. Čutnu si nicméně do festivalů, které nás nepozvaly. A teď se celí zlobíte, co? Haha! Tohle všechno jste četli, jen abyste viděli, jak jsme naštvaní, že nejsme ještě více slavní!? Tak nějak to ale chodí.
Takže abych odpověděl – všechny festivaly, které nás letos pozvaly jsou příznačné pro rok 2012. Supersonic, Scion a ATP. A všechny ostatní? No hrůza.

5. Kurt Ballou, producent, studiový inženýr a zejména kytarista chaotických hardcoristů Converge, jejichž deska „All You Love You Leave Behind“ patřila v roce 2012 k těm nejlepším.

Žeby Paul McCartney a Nirvana? Ne. Nejvýraznějšími událostmi byly ty strašidelné. Případ Randyho Blytha nebo autobusová nehoda Baroness, která všechny vyděsila – jsou to naši dobří přátelé, o které jsme mohli přijít. Pokaždé, když nastupujeme do tourbusu, máme před očima tohle memento – když děláme, to co milujeme, znamená to i určité riziko, ale přece kvůli němu nepřestaneme. Díky Baroness jsme si ale uvědomili, jak křehké tohle všechno je.
Překvapilo mě i oznámení o konci labelu Hydra Head, byť úplně chápu, proč k němu došlo. Ale nejde o totální konec. Upřímně řečeno se okolo toho možná dělá příliš velký humbuk. Oni přece nezahodí svůj úctyhodný katalog a budou podobně jako Dischord dále prodávat, o co bude zájem. Nezmizí z povrchu zemského, ale takto to bude lepší pro Aarona Turnera, který je schopný, ale nikoliv vášnivý byznysmen. Vášeň si nechává pro hudbu a skládání, nikoliv řešení problémů kapel.

6. Martin Vait, šéfredaktor magazínu Ditchmag, který loví aktuální trendy v hudbě a přibližuje je českému publiku.

Album „channel ORANGE“. Možná vyšly ještě lepší nahrávky, každopádně nikdo nesymbolizuje to, jak se v roce 2012 dekonstruovaly žánry a ničily se tak jejich bariéry lépe, než Frank Ocean. Pětadvacetiletý Kaliforňan vychází z úplně jiných základů než mnohá r’n’b tvorba za poslední dekády – introspekce místo hédonismu a homosexualita jako archetypální protiklad k machismu –, a díky tomu je nesrovnatelně uvěřitelnější a svěžejší. Činnost nejlepších labelů roku (Modern Love, PAN, Hippos in Tanks nebo Spectrum Spools) zároveň dokazuje, že spojnice mezi jednotlivými interprety stojí téměř výhradně spíš na idejích, náladě a estetice, než na zvuku.
V Česku považuji za příznačné, jak se konečně formuje jakási hudební scéna, v tomto případě ta brněnská. Ta má oproti Praze hlavní výhodu v majitelích/dramaturzích klubů, kteří mají jasno o tom, jak chtějí své podniky vést. Rozdíl je markantní. I v Praze se nakonec situace lepší, i tak však nejspíš až na Kokpit a K4 neexistují místa, na která by se mohl člověk téměř stoprocentně spolehnout.

7. J. a Sera Timms, členové Ides of Gemini, jejichž debutové album „Constantinople“ letos vyšlo u Neurotu a zařadilo se mezi nejpodivnější nahrávky labelu spjatého s kapelou Neurosis.

Pro naši kapelu bylo nejpříznačnější a nejdůležitější nahrání a vydání naší desky a turné po Evropě. První deska, první turné.