Anketa: Nenadál, Hájíček a Strejcovský o intelektuálech a sportu

Anketní otázka: „Čím to je, že tolik lidí, kteří se primárně zabývají kulturou, má nutkání pohrdat sportem?“

Přestože v ochozech stadionů nejen na Letné najdeme nejednoho filmaře, hudebníka nebo novináře věnujícího se kultuře, intelektuálně smýšlející lidé mají nutkání sportovním nadšenectvím spíše pohrdat. Čím to může být?

Adam Nenadál, zástupce šéfredaktora deníku Sport, baskytarista a textař (Aran Epochal, Gnu), člen kolektivu Silver Rocket.
Protože „kulturou“ se často zabejvají stárnoucí tlustý moudroprdi, případně mladá elita z internetu – a pro obě tyhle skupiny je představa zpocenýho dresu nepředstavitelně odporná.
Protože se tyhle lidi ostentativně štítí „stádnosti“ – která je při fandění nevyhnutelná (společensky přijatelný v kulturních kruzích je fandit výhradně Bohemians 1905, to je naopak cool intelektuální kratochvíle).
Protože „kultura“ je přece něco víc než pár usoplenejch, rozmazlenejch, přeplácenejch blbců, co se honěj za mičudou.
Protože všem strašně vadí „komercionalizace“ sportu, která se přece jejich „kultury“ v žádným případě netýká...
Protože nemají fantazii, vášeň a koule.
No nic, já si dneska půjdu zaběhat, dám si pivo a večer kouknu na první El Clásico sezony. Olé!

Jiří Hájíček, přední český spisovatel, autor úspěšného románu „Selský baroko“, který stejně jako jeho dosud poslední dílo „Rybí krev“ vyšlo u nakladatelství Host. V roce 2007 vydal sborník povídek „Fotbalové deníky“.
Já pokaždé, když čtu nebo slyším o averzi některých intelektuálů k fotbalu, mám pocit, že to musí být nějaké nedorozumění. Nejsou snad intelektuálové hraví? Myslím, že hluboko v nitru některých těch pánů intelektuálů se odehrává fotbalový zápas – na palouku dětství se honí kluci za merunou a je to boj o duši, o vzpomínky a o klukovské sny nebo tak nějak.
Někdy si taky představuju hlediště fotbalového stadionu, kde je vedle kotle pro domácí skalní fanoušky ještě kotel pro intelektuály (které tam zřejmě někdo poslal za trest). Hlouček pánů ve tvídových sakách, s brejličkami a v oblaku cigaretového kouře, zachmuření a zahloubaní do sebe, každým coulem nesportovní typy. Že je to klišé? Ale pak je klišé i představa těch, co pohrdají fotbalem jako primitivní lidovou zábavou, kterou provozují a obdivují jen nekulturní a nedovzdělaní chlapíci. Je přece tolik aspektů téhle hry...
Na druhou stranu chápu, co mnohé odrazuje. Chodím na zápasy Dynama v Budějovicích, tak vím, co se na stadionech někdy děje, a že z chování některých diváků se člověku občas dělá nanic. Takže asi nemá smysl, chtít tenhle spor rozsoudit. Ať si každý chodí do galerie, na koncert nebo na fotbal, jak je mu libo. Já chodím na všechno.

„Nevím, co vidíte na této zábavě,“ zasípěl. „Jsem znechucen a rozhořčen, vida toto množství účastniti se takové podívané. Sázím se, že ani každý stý z tohoto davu nezná největších jmen našeho uměleckého světa a jejich díla, jež jsou chloubou naší kultury.“
„Přeháníte,“ pravil bas.
„Nikterak,“ tvrdil kudrnatý, „ve starém Řecku sešlo se celé město, aby byl přítomno provozování Aischylovy tragédie. V moderní době dostaví se dvacet tisíc diváků, aby pozorovali, jak dvaadvacet gladiátorů zápasí o míč. Jaká to doba!“
„Můžete mír pravdu,“ připustil bas, „nicméně myslím, že poněkud fotbalu křivdíte. Provozování umění není ovšem tak nebezpečné jako fotbal. Ale i v písemnictví vidíme četné poklesky proti fair play, skryté i zjevné fouly.“
Karel Poláček, Muži v offsidu (1931)

Jan Strejcovský, student dokumentu na FAMU, autor znepokojivého krátkého filmu „Pitva fata morgany“ i netradičního dokumentárního portrétu Igora Chauna „Igorovo velké dojetí“.
Asi proto, že když se člověk věnuje nějakému sportu trochu intenzivněji, nutně nemá již tolik času zabývat se kulturou na plný úvazek – tedy chodit v jednom kuse na výstavy, do kina, divadla a vedle toho denně hodiny pročítat periodika jim se věnující.
Proto je ta podvědomá nadřazenost, řekl bych, spíše technického řádu. K ní se pak možná pojí nějaká pseudointelektuálská premisa typu: kdo se raději věnuje své fyzis, zanedbává psýché. Jakoby zapomněli na kalokagathii, spousta kulturních přeborníků v černých stejnokrojích tak má ke sportu averzi a jejich tělo chátrá, zatímco hlavy praskají vědomostmi. Není nad to je občas zapomenout a pořádně se propotit.
Možná je v tom v pozadí i trocha závisti vyklidněným sporťákům pro jejich dynamický, sebevědomý výraz, zmáhající snáze nástrahy praktického žití, protože místo usebraného, vnitřního lámání si hlavy smyslem kulturních výdobytků a tužením mozkových závitů si více hledí vnější obratnosti a poněkud jasněji definovatelné muskulatury svalové.