Anketa: Moore, Hofman a Papalescu o návratu 80. let

Anketní otázka: „V čem spatřujete příčiny a kořeny aktuálního zájmu o 80. léta, který se stále stupňuje?“

80. léta jsou nejen díky umělým materiálům všech barev a neméně umělým účesům nejvíce nenáviděnou dekádou minulého století. Ale taky dekádou, na které je mnoho původního a specifického. Nejen v hudbě se její odkaz stále hlasitěji připomíná. Čím to?

Steve Moore, americký hudebník, který se nejvíce proslavil v duu Zombi, které podobně jako jeho další početné projekty a alter ega (mj. Lovelock, Gianni Rossi) operuje s hudební, nejen syntezátorovou estetikou 80. let. V kapele Miracle se potkal s Danielem O'Sullivanem (Guapo, Ulver).
Myslím, že tento fenomén má co do činění s tím, čemu autoři sci-fi Bruce Sterling a William Gibson říkají atemporalita. Nyní, kdy je hudba všech žánrů a všech epoch dostupná tak pohodlně online, ovlivňuje lidi mnohem širší spektrum muziky. Dříve jste byli omezeni nahrávkami, které jste mohli koupit v místní prodejně s deskami, kterou hrálo místní rádio anebo které vlastnili vaši přátelé. Kvůli tomu současná hudba nemá tak silnou identitu, jako hudba skládaná dříve. Je tvořena spíše úlomky z mnohem většího pole inspirace.
80. léta byla navíc poslední dekádou před nástupem internetu. Může se tak jednat do značné míry o nostalgii, ale předně bych řekl, že to byla poslední dekáda, která měla silný a rozpoznatelný zvuk. V té době byly v populární hudbě relativně nové i syntezátory, takže lidi měli spoustu nových zvuků, s nimiž mohli pracovat. Zdá se mi, že pokud jde o hudební nástroje, nedošlo od té doby k mnoha inovacím, přinejmenším ne takovým, které by za své přijal mainstream.

Alexander „Android“ Hofman, zpěvák švédské synthpopové kapely S.P.O.C.K., která začala tvořit na konci 80. let a dodnes si uchovala dobový odér. Seriálem „Star Trek“ inspirovaná kapela byla zejména v 90. letem kultem nejen v domovském Švédsku.
Když slyším něco o trvajícím revivalu 80. let, nezdá se mi, že by šlo o disko lidí, jako byli Stock, Aitken a Waterman z pozdních let dekády, ani o pudlím, měkkém rádoby-rocku ze stejné doby. Ne, tady musí jít o něco ze začátku, z let 1980 nebo 1981. To byla doba, kdy se rozšířil onen podivný nástroj zvaný syntezátor, který si díky finanční dostupnosti mohl náhle dovolit každý. Jeden, dva, i tři. A taky automatický bubeník! I když šlo jen o další nástroje, tedy další vyluzovatele zvuku, vyjevil se náhle úplně jiný typ hudby. Bylo to monofonií nebo skutečností, že lidi, které nezajímala hra na kytaru, naši cestu k uplatnění jejich hudebního talentu? Těžko říct. Šlo ale každopádně o dobu, kdy se objevil nový typ zvuku – elektronický.
Došlo k mnoha experimentům, ale pouze jeden se ujal: synthpop. Svým způsobem nešlo o nic nového – byl to pořád pop, ale vytvořený na nových nástrojích a tedy s novým zvukem. Byla v něm ale i touha experimentovat a právě to chápu jako zásadní. Sešla se spousta lidí, kteří neměli tuchy, jak používat všechny ty nové stroje, ale měli vizi, talent a touhu něco udělat. A tak mačkali každý knoflík, otáčeli každým čudlíkem a slepovali každý drát – to vše doma. A vycházely z toho zvuky čas od času dobré. To vše od lidí, kteří byli nepopsanou tabulí, kteří neměli žádné hudební nebo technické vzdělání, ale měli hodně talentu.
A přijde mi, že dneska to má mladá generace s notebooky, syntezátory a studiovým softwarem podobně. Nemají hudební ani technické vzdělání, ale mají talent. Znovu z nich vycházejí všemožné zvuky, okouzlující ve své nevinnosti. Dříve to byl synthpop, dneska to je všelijak pojmenovávaná elektronika. Jsem si docela jistý, že dnešní mladí nevědí nic o tom, co se stalo před třiceti lety, to, co dělají, je pro ně nové – jsou sami průkopníky. Mně ale záleží jen na výsledku, ne na tom co vědí, nebo jak se jejich hudbě říká – a jsem moc rád, že lze produkovat stále takové zvuky. Jen bych si přál, aby se starý svět syntezátorů a nový svět elektroniky poznaly – protože se navzájem mohou lecčemu naučit a z čeho se těšit.

Moimir Papalescu, přední český skladatel elektronické hudby. Svou zálibu v syntezátorech (nejen) 80. let demonstroval v projektech The Nihilists, Die Alten Maschinen nebo Vanessa, ale i v práci pro Bruna Ferrariho či ryze sólovém debutu „Electric Soul“.
Je potřeba si uvědomit, že hudba v 80. letech, podobně jako tomu bylo v letech šedesátých, dokázala vyjádřit generační téma mnohem lépe, než ostatní média, film nevyjímaje. Bylo to z tohoto pohledu opravdu výjimečné desetiletí. Téma romantismu mnohem silněji odráželo touhu po podobě světa, jaký lidé chtěli, aby byl.
Pravým opakem pak bohužel byla následující dekáda, kdy populární hudební scéna byla naprosto roztříštěná. V 90. letech už zcela jasnou převahu nad hudbou měly TV, kino, videohry – a pak už to s hudební scénou v tomto ohledu bylo jen a jen horší.
Téma 80. let podle mého názoru však v lidech rezonuje dodnes. Odráží přesvědčení, že umění a život může být jedno a že píseň může mít opravdu hluboký vliv na naše životy. Po období jakési celkové „vyprázdněnosti“ tak teď lidé začínají daleko intenzivněji vnímat, že hudba má i tento rozměr.
Abyste jednoduše pochopili, o čem hovořím, poslechněte si prakticky jakoukoliv písničku z 80. let a budete mít jasno, v čem to kouzlo doopravdy spočívá.