Anketa: Mark Arm, Cvalda a Sičák o dědictví grunge

Anketní otázka: „Jaký je odkaz žánru grunge? A navázalo na něj něco srovnatelně silného?“

Symbol pomíjivosti anebo nejzajímavější hudební zjevení posledních dekád? Vliv grunge je nesporný, otázkou ovšem zůstává, zda je vždycky o co stát. Anketa přináší tři pohledy: jeden přímo z centra dění, dva od zasvěcených posluchačů.

Mark Arm – zpěvák seattleských Mudhoney, často z pohodlnosti řazených k tamní vlně grunge
Tak to je něco, nad čím absolutně nepřemýšlím, ledaže jsem na to dotázán. A ani tak na to nemám odpověď. Co tu grunge zanechal příštím generacím, mi je úplně u zadku. Já ani nevím, co to znamená – grunge. Byl to jen nějaký narychlo vymyšlený termín, který měl popsat hrstku kapel, které se na přelomu osmdesátých a devadesátých let objevily v Seattlu, přičemž se podle mě ani nijak navzájem nepodobaly.
Jasně, všechny hrály nahlas a tvrdě, ale to je snad nějaký žánr? My, když jsme začínali, považovali jsme se za součást rockového undergroundu vycházejícího z hardcore punku osmdesátých let. Matt býval členem Melvins, kteří tenkrát hráli enormně rychle, Steve a já jsme hrávali v Mr. Epp, Dan zase v Bundle of Hiss, což sice nebyla přímo hardcorová kapela, ale všichni jsme se vídávali na hardcorových akcích.
A když se k nám přidal Guy, tak měl za sebou působení v hardcorových Greenhouse Effect. Ale kdybychom tehdy ve druhé polovině osmdesátých let měli hrát dál hardcore, byli bychom za pitomce, protože ten styl byl už v té době ve slepé uličce. Nebo snad někdo potřebuje další verze Minor Threat? Takže ty zajímavější kapely se pouštěly do nejrůznějších nových věcí a odtud se pak vyvíjeli Butthole Surfers, Big Black nebo The Replacements, přičemž ani oni si nejsou navzájem podobní. A tohle je tradice, jejímiž pokračovateli si dodnes připadáme.
Ano, přátelili jsme se s lidmi z kapel jako Pearl Jam, Nirvana, Alice in Chains nebo Soundgarden, ale myslet si, že zní stejně, mi přijde ujeté. Grunge pro mě proto neznamená vůbec nic.

Tomáš „Cvalda“ Zakopal – zpěvák a kytarista Saade, člen Nomads of Prague
Docela dost jasně si vzpomínám, když umřel Cobain. Bylo mi skoro deset, bylo to všude ve zprávách a já měl plnou hlavu metalu, kterej poslouchal brácha, takže nějakej grunge mi byl úplně ukradenej. Každej kretén měl triko s Cobainem nebo v tom lepším případě s celou Nirvanou a mě to vůbec neoslovovalo.
Slayer, Kreator, Debustrol, Törr, Kryptor, Sodom a další byli můj styl. Od dva, tři roky později jsem se ale dostal ke skateboardingu, punku a hardcoru, a tak nějak postupem času jsem zjistil, že přes všechnu tu tlačenku, reklamu a pózu byla Nirvana vlastně super kapela. Zakladatele stylu Mudhoney jsem ale nikdy moc nepochopil, Soundgarden, Pearl Jam nebo Alice in Chains už vůbec ne, takže si o grunge jako stylu nemyslím nic valnýho. Přestože vlastně vzešel z punku, nejzásadnější vliv měl až v mainstreamu.
Kapely jako Melvins nebo Tad, který u vzniku tohodle stylu byly, nejsou za grunge už dávno považovány a hlavní proud o nich vlastně asi ani neví. Odkaz? Asi tedy jen povrchní! A jestli přišlo po grunge něco podobně silného? Asi už ne v tak masivním měřítku. Přijde mi, že všechno už bylo napsáno a jasnej trend reunionů a reedicí starých desek naznačuje, že lidi se spíše vracej a oprašujou. Samozřejmě pár zásadních scén po grunge vzniklo, ale nikdy neměly velkej vliv na mainstream, což je vlastně asi dobře. Lepší je hledat, než čekat co k vám přijde z televize. Ať už je to dobrý nebo špatný.

Sičák – zpěvák a kytarista rockerů The Pooh
Grunge? Memento toho, jak může honosně se pyšnící květina rychle uvadnout. Jak se z ní může stát obrovské nabubřelé nic. Temnota, která se svou nasládlou hašišovou vůní tvářila tak svůdně, navzdory tomu, že v sobě ukrývala odpornou zář neonů. Grunge sám sebe pozřel zaživa a nám nezbývá nic jiného, než nahlas vzpomínat, jak jeden obyčejnej riff může změnit život jedný generace a zároveň jí tím odsoudit k záhubě.
Umění proniknout zdánlivou povrchností nesložitých hudebních forem a dočkat se tak pohlazení seattlovského genia loci se nepodaří každému, želbohu, bohudík. Nepolíbené stádo zůstavá v klidu, jelikož někdo mu brzy předhodí další pečínku, kterou se bude moct přecpat k prasknutí. Nám ostatním zbyla jen neutichající bolest v podobě nostalgické otupělosti. A jaká že existují účinná analgetika? Pro mě je jím tvorba Alaina Johannese. Jeho balancování mezi žánry na rozmezí hard rocku a popu zůstávalo v okruhu přátel zpětné vazby zcela bez povšimnutí. Kdyby však tušili, s jakými jmény spolupracoval a nadále spolupracuje, jistě by jedno ucho nezůstalo nezakrvácené.

fotografie Sičák: Libor Fousek