Anketa: Krusty, Bennett a Londin o významu kritiky v roce 2012

Anketní otázka: „Jak moc v roce 2012 záleží na hudební kritice?“

Anthony Fantano, kterého vidíte v ilustrační fotografii, může dost dobře ilustrovat, kam se hudební kritika posunula díky internetu. Prý prodavač pizzy, ale taky erudovaný a nadšený nerd, který záhy po jejich vydání glosuje na svém webu The Needle Drop desky bez ohledu na žánr. Kvantita hudební „kritiky“ šla nahoru, ale kvalitu lze pořád snadno najít. Anebo ne?

Alexandr „Krusty“ Nováček, baskytarista Forgotten Silence, občasný recenzent, dříve pro časopis a webzine Whiplash, nyní zejména pro žánrový časopis Pařát.
Spousta lidí se bude naparovat, že kritiku a kritiky vlastně nepotřebuje, a že každý má přece svůj názor. Ano, to je pravda, ale v dnešní době, kdy vycházejí stovky titulů, je celkem užitečné číst názory jiných, řeklo by se fundovanějších. Těch, co mají naposloucháno trochu víc, a kteří se v oboru pohybují alespoň o trochu déle a častěji než běžný konzument. Třeba jen proto, že je to baví.
Je to jako když přijedeš do cizí země – jasně, můžeš ji prozkoumat sám, ale to je potom hlavně o investovaném čase nebo financích. Desetkrát zabloudíš, milionkrát se budeš ptát na cestu a stokrát špatně odbočíš. A proto si koupíš tištěného průvodce. Nikdo tě nenutí, abys sledoval a procestoval stránku po stránce, ale průvodce tě upozorní, že tohle a tamto by možná stálo za pozornost. A s recenzemi a vůbec prací hudebních publicistů je to stejné.
Je jasné, že se nemá nic přehánět, a kupovat či poslouchat vše, co se líbí mému redaktorskému favoritovi, je trochu povrchní a skoro až submisivní. Vždycky je lepší přečíst více názorů a potom se rozhodnout, co přijmu za své a co je bohapustý blábol. Ať už hudební (album samotné) nebo publicistický (zmíněná recenze kovaného redaktora).
Samozřejmě se tady bavíme o inteligentní hudební kritice. Urážení a posmívání se v recenzích je amatérismus a nemá v nich co dělat. A to i přesto, že kritika je vždy výsadně subjektivní náhled daného člověka na hudební dílo.

J. Bennett, kytarista kapely Ides of Gemini a hudební novinář (například Terrorizer, pro magazín Decibel píše sloupek „Cry Now, Cry Later“)
Upřímná odpověď zní: nemám páru. Ale sám o hudbě píšu (a taky o ní čtu) a baví mě celý ten proces. Bylo mi něco přes dvacet, když jsem začal používat internet, takže mám tendenci věci dělat postaru, jako v dobách, kdy po Zemi kráčeli dinosauři. Jakkoliv občas využiju možnosti streamovat si desky, abych se seznámil s alby, která bych si rád koupil, nečiním tak, pokud jsem s danou kapelou už dříve neměl tu čest a nebo si nepřečetl recenzi, která dopředu nabudila mou zvědavost. Recenze mi odjakživa přišly jako cenný zdroj, ale nejsem si jistý, nakolik to platí pro děcka, pro která je snazší streamovat nebo stáhnout desku, aniž by si o ní dopředu přečetli jediné slovo.
Ale něco mi říká, že recenze alb pořád pro mnoho lidí dost znamenají – přinejmenším dost na to, aby stále existovaly. Hudební blogy se denně množí, i když mnohé z nich v podstatě postrádají jakýkoliv obsah. Hudební časopisy vycházejí i nadále, i když jejich stádo týden po týdnu řídne. Ale vše to míří k jedinému: lidí, kteří se dokáží pro hudbu nadchnout, se k ní i rádi vyjadřují, ať už to někoho zajímá nebo ne. A často má toto vyjádření písemnou formu. A já doufám, že to přetrvá. Jinak přijdu o práci.

Radek Londin, nezávislý publicista, který přispívá například na stránky Musicserver.cz
V mém případě na hudební kritice záleží stejně jako v libovolné předchozí dekádě. Říkám to nejenom protože jsem do jisté míry její součástí, ale taky protože pokud hudbu pouze tupě nekonzumujeme, tak s rostoucím zájmem o ni logicky roste i poptávka po reflexi.
S možností nelegálního stahování a v podstatě neomezenou šancí zdarma objevit jakoukoli část hudební současnosti i minulosti, padla kritikům jistá historická privilegia, tedy možnost být u zdroje a mít náskok před většinou posluchačstva. Záplavy hudebních blogů a nových online magazínů výrazně oslabily dosud výsadní postavení etablovaných médií, jejichž pohled často sklouzává k šablonovitosti a jejichž kritika mívá spíše marketingový odér.
Jenže s onou záplavou kritických zdrojů se stejně jako v případě záplavy hudby podstatně komplikuje orientace. Aby poskytla ideální filtr či nápovědu, je nutné se stát metakritikem, filtrem filtrů... A proto volím své oblíbené žurnalisty, kombinuji více médií i měřítek a snažím se v digitálně akcelerovaných vlnách hajpů a hejtů najít nečekané a originální pohledy.
Objektivitu nemá cenu řešit, a když už, tak pouze jako konsenzus, jenž však bývá zrádný. Nejlepší je zkrátka pořád soustředěný a opakovaný poslech – ideálně ještě předtím, než do dráhy mezi uši a duši pustíte cizí rozum a koncepty. Obejít kritiku a vyzkoušet dosud nepoznanou muziku tak nějak instinktivně, se čas od času rozhodně vyplatí.