Anketa: Kittchen, Štětina a Salvatori o fanouškovství 80. let

Anketní otázka: „V 80. letech symbolizovaly fanouškovskou oddanost členství ve fan klubech, vydávání fanzinů anebo aktivní korespondenční sdílení nahrávek. Jaké hodnoty taková konání nahradily a lze je srovnávat?“

Do 80. let se občas obracíme coby do časů, kdy fanoušci opravdu oddaně následovali a podporovali své oblíbené hudebníky. Že změna nemusí nést nutně jen negativa, dokazují tři odpovědi v naší anketě, která srovnává fanouškovské projevy tehdy a nyní.

Kittchen – lo-fi písničkář a pokušitel žánrových hranic, za svůj debut „Menu“ byl nominován na cenu Apollo, jeho loňské album „Radio“ se pak dostalo mezi nejlepší desky v cenách Vinyla

Syn Jaromíra 99 svýmu tátovi u piva říkal: „Už skončily časy velkejch kapel, za kterejma jejich lidi šli, se kterejma se identifikovali, a pro který se rvali v hospodě.“ A jo, myslím, že měl pravdu. Díky internetu má teď každej možnost najít si tu svoji lokální intimní hvězdu, která mu je nejblíž. Hvězdu, který rozumí, která ho rozdělá.
Dřív by poslouchal Megadeth nebo U2, teď si může vybrat odstíny. Kapelu, co zkouší na jižním svahu, a když ji poslouchá, cejtí slaboučkej nádech hořkejch mandlí a levý podpaždí Iggyho Popa. Stáhne si jejich desku. Před pěti lety rozhodně zadarmo, letos už možná zkusí koupit přes iTunes nebo jiným způsobem. A to je, podle mě, velkej posun.
Pomalu se vrací sounáležitost fanoušků s kapelama. Pomalu mizí výmluva na nechuť podporovat nějaký pitomý nadnárodní labely, pomalu si lidi zase začínaj uvědomovat, že když si tu desku koupěj, tak se ten jejich miláček bude mít líp. Bez velký firmy. Že si třeba koupí nový triko, protože punk je punk, ale to starý už fakt smrdí jak bolavá noha. Nebo zaplatí za studio, protože si desku samosebou může doma natočit na komp, ale to by měla bejt věc jeho umělecký vize a ne nutnost.
Svoje desky dávam zatím ke stažení zadarmo, ale každýmu chytrákovi, kterej mi začne tvrdit, že to je moje povinnost, bych nejradši jednu natáh. Až bych mu rozlil drinky v hodnotě vší tý práce a zařízení a času, kterej jsem strávil s hudbou, která je pro mě nejdůležitější a nejintimnější věc na světě. A za kterou on není ochotnej zaplatit, přestože mi dokáže vypočítat ty okamžiky, kdy mu pomohla, kdy mu udělala radost, kdy na ni tančil s nejhezčí holkou v sále. No, a těchhle chytráků je čím dál míň. Čím dál míň lidí mi volá kvůli gestlistu. Znova se podle mne obnovuje ta sounáležitost kapel a jejich fanoušků. To pouto, kdy si obě strany uvědomujou vzájemný benefity a podporujou se. A díky tomu, že si lidi dokážou uvědomit důležitost kapel ve svým životě, vůbec tu důležitost hudby, tý krásný a silný a výjimečný věci, díky tomu jsme myslim na dobrý cestě. Díky tomu může fungovat Full Moon a Aardvark. Ty důležitý lidi jsou zase pohromadě.

Roman Štětina – vizuální umělec a polovina synthpopového dua Palermo, které loni debutovalo albem „Still Life“

Je zřejmé, že odpovídající hodnoty se na chvíli vytratily tak, jak je to běžné a jak se to ve společnosti stává. Komunitního, jednotného ducha nahradil duch individualistický, fragmentovaný. Mé racionální já říká, že je to dobře, protože lidi by se měli sdružovat kvůli důležitějším věcem než je fanouškovství. Mé nostalgické, sentimentální já volá po návratu takových tendencí. Předpokládám, že podobné rozpory se dějí ve spoustě lidech této doby a jsou tak hybnou silou k naplnění ideálního scénáře, kdy fanoušci zakládají vlastní kapely a dělají svoji hudbu. Vlastní hudbou se dá demonstrovat náklonnost (fandit) jiné hudbě a ještě si člověk může užívat to, že mu fandí někdo jiný. Fandit by se mělo vždycky jenom fandům.

Simone Salvatori – hlavní persóna italského neofolkového projektu Spiritual Front, jemuž v roce 2013 vyšla alba „Open Wounds“ a „Black Hearts in Black Suits“

Není důvod srovnávat aktuální dění na hudební scéně s tím z 80. let. Na minulosti bylo leccos skvělého – více oddanosti, více kvality, silnější identita –, ovšem taky leccos horšího. Pokud jste bydleli v malém městě, nemohli jste pomalu poznat žádnou pořádnou kapelu, zatímco dneska můžete od počítače poznávat „neznámé“ hudebníky. Dříve jste šli do rizika vyhozených peněz, dneska mají i ty nejmenší kapely šanci prorazit na druhém konci světa, což dříve nešlo jak kvůli nákladům, tak kvůli nedostatečné komunikaci. Každá změna má dvojí tvář, žádná revoluce se neobejde bez zemětřesení, musíme se naučit je přijímat.