Anketa: Just, Kocábek a Pálenský o ministru kultury

Prof. PhDr. Vladimír Just CSc., teatrolog a kulturní publicista
„Přísně vzato na tom nezáleží, nepřímo však určitě ano: to, co ministr poslouchá, je vizitkou jeho kulturního obzoru, a jestliže je tento obzor široký, pak je menší pravděpodobnost, že bude dělat seky na běžícím pásu, jaké vyrábí např. pan Besser. Zde mám jako nejvlídnější charakteristiku jeho kulturní politiky označení ‚slon v porcelánu‘. Ministr, jehož hudební obzor končí Kabáty a nepozná Bacha od Offenbacha, neumí – nemůže umět! – mezi kulturními statky rozlišovat. A lze se potom u něho snáze nadít nekvalifikovaných bot, jako je ignorování verdiktu mezinárodní výběrové komise na šéfa Národní galerie a prosazení svého koně, v daném oboru diletanta, nebo jako je jeho frontální ústup developerům, chystajícím se zaneřádit tupou megalománií centrum hlavního města chráněného UNESCO, nebo, do třetice, jako je jeho typicky buranské rozhodnutí zlikvidovat Státní operu jejím sloučením s ND, aniž by předtím – ne až ex post – inicioval odbornou debatu na toto citlivé téma. Jenže kulturní primitivové odborníky, kteří přesahují jejich obzor, z principu vždy a všude ignorují (jako je ignoruje i nejmenovaný šéf našeho největšího národního parku). Nabízí se tedy závěr: kdybychom někdy měli ministra kultury, co poslouchá Mahlera, Bacha, Berga a Ivu Bittovou (což v naší současné situaci vlády nekulturnosti nad kulturností nehrozí), nevěřím, že by se choval tak, že bych se za něj musel stydět, jako se stydím, jen otevře pusu, za současného pana ministra.“

Antonín Kocábek, hudební redaktor časopisu Týden
„Je samozřejmě právem a svobodou každého jedince, poslouchat si z hudby co chce a uzná za vhodné – a ministr v tom není výjimkou. Jiná věc je fakt, že tím celkem jasně ukazuje na úroveň svého vkusu, rozhledu a kulturní vzdělanosti – a přeneseně tak více než vypovídá o své (ne)kompetentnosti. Ministr kultury by pochopitelně měl být nejen schopným manažerem jako jakýkoliv jiný politik v podobné funkci, ale i člověkem, který o podstatě svého resortu něco ví. Přeneseně vzato pak možná není ani tak důležité, co poslouchá za hudbu, ale co má za vzdělání, a především za dosavadní praxi. Pokud se dosud věnoval kupříkladu stavebnictví nebo lékařství, je víc než jasné, že se do svého křesla dostal v lepším případě omylem, v horším zákulisními manipulacemi či korupcí. Další výrazný problém nastává ve chvíli, kdy onen ministr veřejně deklaruje svou osobní oblibu jako vzor či příklad toho, jak by vše mělo správně ekonomicky fungovat. Jestliže se třeba současný pan ministr přímo nechal slyšet, že skupina Kabát je ‚příklad silného zástupce tuzemského kreativního a kulturního průmyslu‘, je zcela jasné, jaký dává důraz na slovo ‚průmysl‘ a jaký na slovo ‚kultura‘. Odtud už je jen krok k nerozlišování muzikálových scén od nekomerčních žánrových divadel, dávání přednosti v podpoře komerčně dobře fungujících klubů před těmi, které nemají výdělek jako prvotní úmysl či nerozlišování v dani z výherních automatů a dani z prodávaných knih. Následky pak sotva mohou mít pozitivní dopad.“

Petr „Poly“ Pálenský, textař a zpěvák skupiny Insania
„Já bych ministru kultury ten Kabát nezazlíval. Koneckonců, každej má na svůj vlastní vkus právo. Mně na panu Besserovi vadí spíš jeho přízemně tržní uvažování – pokud se něco dobře prodává, tak to nemůže být špatné. Peníze hýbou světem. Hezky to bylo vidět v jednom rozhovoru (tuším pro Respekt), kde na otázku, jestli by měla stát v Praze socha Michaela Jacksona, pan ministr odpověděl, že pokud ji někdo zaplatí z vlastních prostředků, tak proč ne. U něj je na prvním místě finanční hledisko a nějaké kulturně-společenské ohledy jsou až za ním. A to je podle mě špatně, protože takhle by za chvíli v našich ulicích mohly stát i sochy Pepy Vojtka, a když to doženu do krajnosti, tak i překrásné mramorové sochy pánů Koženého, Krejčíře a dále různých veksláků a taxikářů, zkrátka kohokoli z nás, pro koho není problém sehnat finance. Aby bylo jasno, teď nepolemizuju s tím, jestli má někde stát Jacksonova socha nebo ne, ale zpochybňuju ten princip ‚proč ne, když to nebude veřejný rozpočet stát ani korunu‘. Nemyslím, že by se jisté záležitosti měly nechávat na ‚volné ruce trhu‘. V jiném rozhovoru pan Besser hovořil s obdivem o tom, kolik Kabát prodá cédéček a kolik na něj chodí lidí (o hudbě samotné nepadlo ani slovo). Vzhledem k tomu, že ministr kultury tak ochotně srazí podpatky před vším, co se dobře prodává, mám nepříjemné podezření, že kdyby Kabát neměl takovej komerční úspěch, asi by ministra příliš nezajímal.“