Anketa: hudební hřeby do hlavy, ročník 2014 (3/3)

Ani v roce 2014 se vývoj hudby (jakož i obchodování s ní) nezastavil a vybírat z nadbytku bylo nesnadné. Namísto pokusu o žebříček nejlepších nových alb jsme opět oslovili pestrou sestavu tvůrců či jiných lidí aktivních na kulturní scéně a zeptali se, jakou hudbou v roce 2014 žili oni. Otázka se nezměnila: „Které hudební počiny vás nejvíce nadzdvihávaly ze židle?“

Rok 2014 přinesl lásky na první poslech i nespočet důvodů, proč se nedívat na hodinky a obracet se k osvědčeným deskám a skladbám. V posledním díle ankety se obracíme ke vkusu domácích i přespolních a ti nám oplácejí pestrou směskou tipů.

Šaman (kytarista HC kapely Remek a blackové Marnosti)

Protože mám dlouhý seznam letošních desek, které mě v kladném slova smyslu zvedly ze židle, zkusím to vzít trochu encyklopedicky.
Agilní parta ze západu Massachusetts poslala do světa hned tři super počiny, které je těžké neposlouchat dokola. LP „Vile Art“ od Ritual Mess je pro mě jedním z nejzajímavějších a nejpropracovanějších emoviolence počinů za poslední roky. No Faith sedmipalcem „Dead Weight“ potvrdili, že kombinace noise a powerviolence nemusí znít, jako když pustíte dvě desky přes sebe. Hotový majstrštyk ve svém stylu. Čtyřskladbové EP „Spike & Wave“ od Kindling, kde se potkává shoegaze, dream pop a experimentování s na maximum vytavenou hromadou starých Fenderů, pak zní jako balzám na duši.
Tuším, že kolaborace The Body a Haxan Cloak na LP „I Shall Die Here“ bude figurovat v mnohých žebříčcích. A nejinak je tomu u mě. Láska na první poslech. Když už jsme u těch extrémních žánrů, tak z blackmetalových vod u mě vede nahrávka „The Desert Mourns“ od Yellow Eyes, jinak všude tma.
Že se vyplatí čekat na „Totem“ od Baton Rouge, se dalo předvídat, naopak eponymní LP od Human Hands bylo pro mě bleskem z čistého nebe a to samé lze říct o jejich last minute koncertu v Praze. Duch emo rocku 90. let, jak se zdá, ještě nezahynul. Nové LP skotských koumáků Kaddish rovněž kladně překvapilo.
Domácí úroda byla letos taky slušná. Mezi moje favority patří především kazety ambientního ražení. Jmenovitě „Špinavá hra“ od Tomáše Paluchy, split Sajtban a Sítě, a to ještě očekávám zásah od splitu Sítě a Obelisk of Light. Neměl bych zapomenout ani na výtečnou poctu DC hardcore/punku v podobě sedmipalce pražských Palahniuk.
Z rapu je v jeho současné podobě těžko něco vybrat, ale aktuální nahrávky Ugly Heroes a Strange U si mě získaly.
V záporném slova smyslu mě něco ze židle zvedá každých pět minut, ale v tomhle kontextu bych asi vypíchnul kapely, kterým stojí za to dělat za pár plechovek a triček šašky výrobcům energetických drinků.

Vrablo (člen libereckých kapel Drom, Les a Skyburn, občasný koncertní promotér, zvukař a spolupořadatel DIY festivalu Ještědská Odysea v rámci aktivit Kulturního klubu sever)

Jelikož kromě hraní v kapelách dělám občas i zvukaře, na poslouchání hudby nemám už moc náladu. Doma mám pak nejraději ticho a k usínání mluvené slovo. Ale přeci jenom mě několik desek letos vydaných donutilo je v přehrávači párkrát protočit. Jsem línej se tím důsledně prohrabat, seznam píšu letem světem, co mně přijde na mysl.
Pianos Become the Teeth – „Keep You“
Swans – „To Be Kind“
Kruger – „Adam and Steve“
Sólstafir – „Ótta“
Agalloch – „The Serpent and The Sphere“
Lana Del Rey – „Ultraviolance“
Tide/Edit – „Foreign Languages“
Alcest – „Shelter“
Pokud si mám vzpomenout, co mě nazdvihlo ze zvukařské židle v Azylu či během cest s kapelou, tak to byla vystoupení Schwarzprior, Led by Fear, God Mother nebo Blues for the Red Sun.

Fremeni (duo, které pod hlavičkou studia Needles vydalo v roce 2014 aktualizaci audioknihy „Solaris“ a bylo za ni nominováno na cenu Vinyla v kategorii Počin roku)

Vzhledem k tomu, že máme svejch starostí dost, nestíháme moc sledovat aktuální dění, a tak se naše objevy dost často mísí s věcmi staršího data, protože dobrá hudba hodinky nenosí. Takže z těch „vykopávek“ je to Blowfly a jeho píseň „Too Fat to Fuck“, ta se nám letos moc líbila. Dále Danyel Gerard s písničkou „Sexologie“, neuvěřitelnej bigbítovej nášup ve francouzštině. Z těch novějších je to „In the Cave“ od Pepé Deluxe, velice tklivá píseň nahraná na jeskynní stalacpipe organ. LO/VE, kytaroví manželé momentálně v požehnaném stavu, hodně štěstí!
A z roku 2014 geniální Basement Jaxx s albem „Junto“, u kterých nechápem, proč ještě neudělali vlastní operu. Pak ještě Wu-Tang s albem „Bettertomorrow“, to proto, že jsou furt stejný (rozuměj stejně dobrý). Náš seznam čerstvých potravin završuje African Sciences – „Circuitous“. Tak jest.

Eraldo Bernocchi a Lorenzo Esposito Fornasari (dvě významné osobnosti italské experimentální scény, kteří v roce 2014 vydali mimořádné album se společnou kapelou Obake)

„Maškarní ples“ od deathcorového skladatele Giuseppe Verdiho, to je Lorenzův výběr.

triptykon melana chasmata
triptykon melana chasmata
a znovu
triptykon melana chasmata,
říká Eraldo.

Pavel „Bizzaro“ Pavlík (šéfredaktor a zakladatel serveru Marast Music, bubeník obnovených Demimonde, příležitostný pořadatel hudebních akcí)

Asi je zde zbytečné vypisovat jakýkoli žebříček. Přestože jsou statistiky určitě zajímavé a spoustu z nás stejně neminou, vypíchnu za sebe pouze nejužší highlight na dva prsty. A pokud někdo někdy tvrdí „letos nic zajímavého nevyšlo“, buď neumí hledat, nenechá si doporučit nebo to musí být naprostý trubec. Skvělé muziky na všech stranách (tedy i v tuzemsku) vychází neustále plno, stačí jen mít oči a uši otevřené.

Fallujah – „The Flesh Prevails“
Kdyby páteř hudby tohoto alba netvořil techdeathový základ, pro zvukovou podobu bych ho definoval jako metalový shoegaze. De facto se jedná o atmosférickou verzi death metalu, která místy zní až jako dvě kapely hrající současně. Prvotřídní dynamický tech death s kosmickými podkresy a celkově snovou atmosférou, nápaditou instrumentací, netradičními strukturami skladeb a silným vokálem mi dělají z téhle desky zásadní záležitost.

Animals as Leaders – „The Joy of Motion“
Tosin Abasi nejspíš objevil pramen živé vody, protože jeho třetí deska nechává zapomenout na obě předchozí alba a v totální fusion nádheře představuje hudební osvobození a kreativitu, které djentu definitivně říká „pápá“. Tahle mladistvá radost z hudby přemýšlivě beroucí si ze všech koutů, mi vydrží na poslech ještě hodně dlouho.

A aby se neřeklo, nahodím kus z druhého konce, ačkoliv v tomto případě nejde o žádný propadák. Ale když se řeklo „zvedlo ze židle…“. „Kindly Bent to Free Us“ od Cynic zabralo skoro dva roky příprav. Tentokrát pro ně znamená proměnu, která sice otevírá novou hudební kapitolu i zvuk, Cynic nestojí na místě, jdou dál, bohužel jen nemám tušení, kterým směrem to vlastně je.

David Čajčík (člen promotérských skupin Brainwave Production a Heartnoize Promotion, kytarista blackových Black Semen)

Ze židle mě určitě zvedl Steve Reich, jehož účast na Strunách podzimu byla z kategorie legend, a pak taky Ufajr, když doprovázeli němý film „Bílé peklo“ v Bio Oko. Na zbylých koncertech židle naštěstí nebyly, přesto vypíchnu lipské vystoupení Amenra i Deafheaven, protože v Lipsku mají staré, polorozpadlé kino a post-scénu, kterou jim můžem závidět. I když Deafheaven byli vlastně lepší v Praze.
Mám rád festivaly. Z té záplavy hudby, kapel a alkoholu zůstane po pár měsících matná vzpomínka, z níž vystupuje většinou opravdu to nejpodstatnější. Takže – Dodecahedron jakožto poslední kapela Brutalu. Kde zlo konvenčního i poštovního black metalu s velkou parádou končí, tam zahrají Dodecahedron intro a bez použití jediného mimického svalu vykreslí velké O))) na tváři. Podobně intenzivní, i když jinak, bylo vystoupení St. Vincent na Rock en Seine v Paříží. Dadaistická budoucnost popu, a navíc v dnešní době vzácně originální hra na kytaru i netrapný spektákl. Fatboy Slim – taky spektákl a ani jeden beat vedle. Bylo mi znovu ctí.
K deskám – uznávám, že většina hudby, kterou poslouchám, se mi snaží tak či onak vytlouct mozek z hlavy. Nebráním se. Ale jsou i o to cennější výjimky, které zde zmíním raději. Sun Kil Moon – „Benji“, #dokonalost. Při vzpomínce na Kalle mě doteď mrazí a Manon Meurt… Česká scéna zažila hodně slušný rok.

Tad Doyle (veterán seattleské scény, někdejší člen kapel TAD a Hog Molly, na začátku roku 2015 vyšlo na labelu Neurot nové album jeho nové kapely Brothers of the Sonic Cloth)

Ne všechno to jsou nové nahrávky, ale v roce 2014 jsem poslouchal:
Yob – „Clearing the Path to Ascend“
Triptykon – „Melana Chasmata“
Indian – „From All Purity“
Neurosis – „Honor Found in Decay“
Pallbearer – „Foundations of Burden“
Jerry Goldsmith – „Planet of the Apes: Original Motion Picture Soundtrack“
Edgard Varèse – „The Complete Works“
Master Musicians of Bukkake – „Far West“
Helms Alee – „Street Walking Sailors“
Immortal – „All Shall Fall“

Hromy (baskytarista kapel Nod Nod a Five Seconds to Leave, hlavoun Low Resolution Studios)

Většinou nestíhám uposlouchat moc novinek, co ten kterej rok vyjdou, obvykle mám rok až dva zpoždění i u desek, na který se těším a hlavně na konci roku nevím, co bylo letos a co už loni.
Každopádně loni jsem nejvíc asi sjížděl diskografii Yob, který jsem objevil taky vlastně dost pozdě teprve předloni, díky Mikeově hostovačce u Red Fang. Nová deska je super, každej vál by se dal tesat do kamene, to mám rád. Koncert na 007 taky neměl chybu. Obdivuju, jak dokáže Mike uzpívat takový klády celý turné, je to borec.
Swans mě rozsekali novou deskou, kde podle mě dovedli svůj hypnotickej repetitivní styl k dokonalosti. Navrch opravdu fantastickej zvuk a produkce od Johna Congletona. Někde jsem čet, že Giru furt ukecával, aby je moh točit a vyplatilo se, myslím, že se s touhle deskou překonal, geniální. Koncert v LMB jakbysmet.
Nová deska Earth mě dost baví a těším se, až se dostanu k novejm Electric Wizard a kolaboraci SunnO))) + Scott Walker, zatím jsem to tak projel a zní to dost slibně, už to mám v autě.
Z loňska jsem ještě dojížděl na Lynchově desce (geniální!), Arabrot a diskografii Converge (tam a zpátky furt dokola).
Solidní hřeby do hlavy byly taky desky, co jsem nahrával a míchal. Z těch, co už stihly vyjít, a vím o tom, je za všechny určitě super split Vlněna/Kurac. Koncertů mraky, ale musím zmínit Bardie Bardlin, BCCM, Noise Cowboys – všechno nová chutná krev z Jindřichova Hradce a Kalle XXL super extra V.I.P. akustik koncert s překvapením v létě na mojí svatbě, díky!

Vita (bubeník italských psychedelických rockerů Ufomammut, kteří oslavili patnáct let své existence vydáním DVD a na letošní rok chystají nové, již osmé album)

Začnu tím, že jsem metalista, takže miluju heavy/thrash/speed metal, sedmdesátkový prog rock, rock'n'roll, hardcore a některý punkový kapely. Taky mám rád blues, soul, funk, jazz a acid jazz. Dokážu ocenit dokonce operu a klasickou hudbu.
Už víc než dvacet let je ale sedmdesátkový hard rock tím, co mi rozeznívá audio doma nebo v autě, daleko víc, než cokoliv jiného. Takže můžu říct, že je tím, co mě bavilo, inspirovalo a nejvíc obklopovalo též v roce 2014. Je to žánr, kterej mi dává vše, co chci, potřebuju a po čem toužím při poslechu muziky, ať už jako fanoušek nebo muzikant. Inspiruje mě ve všech třech projektech, na kterých se podílím, v Ufommamut (psych metal), Rogue State (hard core) a Tsutar (hard heavy drit rock), ten jsme se teď rozhodli přejmenovat a vyjít s ním na veřejnost hned, jak bude venku nahrávka.

Martin Mazanec (dramaturg a kurátor, zodpovědný mimo jiné za hudební program olomoucké Přehlídky animovaného filmu, kde letos zahrál Dean Blunt)

Rád bych zůstal u koncertů a uvedl tyto tři:
Dean Blunt, PAF Olomouc
Pontiak, Piksla Břeclav
Shabazz Palaces, Itch My Hahaha Brno

Dominik Gajarský (výtvarný umělec, jeden ze dvou členů aktuálně hibernujícího synthpopového dua Palermo, člen živé sestavy Johnny the Horse, v roce 2014 vydal album pod hlavičkou Slowmotiondancer)

Rok 2014 se odehrával v rytmu těchto skladeb:
Dean Blunt – „BLOW“
Inga Copeland – „Advice to Young Girls (feat. Actress)“
Spooky Black – „DJ Khaled Is My Father“
Vicena – „Exupery“
ICES – „I Hate Life“
LO/VE – „HEY MOTHER“
Flying Lotus – „Tesla“
Pure X – „White Roses“
18+ – „Son“
Willis Earl Beal – „In Your Hands“
Sofia Reta – „UMIEDO“
Planningtorock – „U+U“

na anketě pracovali: Libor Galia, Vašek Kokeš, Ondřej Komárek, Viktor Palák
grafika: Jakub Tomša