Anketa: hudební hřeby do hlavy, ročník 2014 (2/3)

Ani v roce 2014 se vývoj hudby (jakož i obchodování s ní) nezastavil a vybírat z nadbytku bylo nesnadné. Namísto pokusu o žebříček nejlepších nových alb jsme opět oslovili pestrou sestavu tvůrců či jiných lidí aktivních na kulturní scéně a zeptali se, jakou hudbou v roce 2014 žili oni. Otázka se nezměnila: „Které hudební počiny vás nejvíce nadzdvihávaly ze židle?“

Čím to, že si někteří respondenti naší ankety skládají vzájemně komplimenty, aniž by se znali víc, než skrze svou hudbu? Ve druhém díle bilancování roku 2014 jsou v merku hlavně domácí muzikanti. A v popředí toho všeho jsou Kalle.

Karel Žďárský (violoncellista kapely Sousedi a člen hudebního uskupení B4)

Budu stručnej. První je Morgan Delt, nechal jsem si z Kalifornie poslat vinyl, a druhou je letošní album od portugalskejch Dead Combo. Obě alba jsem objevil díky Benu Taisovi Amundssenovi, který průběžně na svém Facebooku upozorňuje na dobrá nová alba. Je to zároveň člověk, od kterého jsme minulý rok dostali Harvest Prize 2014 za „Purpura Echo“ [debut kapely Sousedi – pozn. red.] a Tais Awards 2014 za song.
Eponymní album Morgana Delta je prostě parádní psychedelický album 21. století, i když by mohlo klidně vyjít v roce 1967, a to pravděpodobně způsobilo, že je to jedna z mých nejposlouchanějších desek roku – právě spolu s „A Bunch of Meninos“ od Dead Combo, u kterých miluju atmosféru jejich songů beze slov. Obě věci asi určitě nezmění chod světa, ale u mě účel splnily!

Simona Kuchárová (baskytaristka shoegazeových Manon Meurt, jednoho z největších objevů domácí scény)

Rok 2014 je pro mě ve znamení kapely Prodavač. Jejich deska „Malý ráje“ mě doprovází snad všude. Cestou do práce, při čtení a musím říct, že je to přímo geniální album na běhání. Kombinace bicích, kytary, synťáků a českých textů perfektně funguje. „Malý ráje“ vnímám jako zpověď týpka o všedních věcech, které si tak nějak každý uvědomuje, ale nedokáže je pojmenovat. Klukům se tohle nastopro povedlo.
Radost mi udělali i Depakine Chrono svou kazetou. Bicí a kytara. Syrovost a hravost. V merku je mám od časů studií v Českých Budějovicích. Od té doby uplynulo pár let a až teď se hoši nechali zvěčnit na pásku. Palec hodně, hodně nahoru!
Co se týče koncertů, tak musím zmínit perfektní Tera Melos v Budějovicích, poctivý starý páprdy Helmet v Lucerna Music Baru, kteří jeli šňůru k dvaceti letům alba „Betty“, a Dog Eat Dog v Mariánských Lázních, kde jsem hodila řeč s Davem a Johnem, kteří mě neskutečně namotivovali k tomu dělat to, čemu věřím.
Z českých klubovek mě dostalo milované ostravské trio At Bona Fide, na které nedám dopustit, postrocková naděje Arai, která snad už brzy něco vydá, abych mohla ukojit své posluchačské choutky i jinde než na koncertě, a v neposlední řadě i Odeur de Violettes (případně Odeur de Bejbiš), jejíž deska je stále jednou z nejkrásnějších věcí, co jsem kdy slyšela.

Ondřej Helar (baskytarista emocoristů esazlesa a deathových Sectesy)

Mám letos velkou radost z domácí scény. Vyšlo nadprůměrné množství nahrávek, které stojí za pozornost.
Nod Nod udělali materiál, který nemá obdoby. A to zdaleka nejen v rámci tuzemska. Když už jsme u Nod Nod, musím zmínit i novinku Kalle, která je sice zatím jen na kazetě, ale vinyl není daleko, na počátku roku vyšlé Manon Meurt nebo třeba i Hanbu, která má rozhodně největší sílu v živých koncertech.

Pokud jde o zahraniční desky, tak u mě letos vedou následující:
Antemasque – konečně další kapela a deska tandemu Omar Rodríguez-López a Cedric Bixler-Zavala – vydali tento rok asi nejlepší rockové album, co jsem slyšel.
Po minulé desce jsem nad Opeth už trochu lámal hůl, ale dostali mě nejen deskou, na které skvěle oprašují retro rock, metal i jazz-rock, ale hlavně letošním koncertem, který mě opravdu smetl.
„Blissfucker“ od Trap Them je příklad brutální, nekompromisní desky, která se vám vryje pod kůži a zůstane tam zaseklá na hodně dlouhou dobu.
Fallujah a jejich album „The Flesh Prevails“ je pro mě vedle nových Origin asi nejpříjemnější překvapení na poli death metalu. Mladí kluci, kteří mají šanci žánrem opravdu pohnout. I ti loni byli živě naprosto skvělí.
Animals as Leaders a „The Joy of Motion“ je pro mě jednoznačně nejlepší instrumentální album minulého roku.
Sólstafir vydali album „Ótta“, což je opravdový katapult do jiného světa, miluji tuhle sbírku cirkusových podivínů.
Už teď vím, že jsem na spoustu výtečných alb zapomněl. Jen tak zběžně mě napadají Mastodon, Mantar, Misery Index, Junius, Yob, Cynic, ††† nebo Mars Redsky a bylo by toho určitě mnohem víc.

Tomáš Havlen (hudební producent a zvukař, člen pozastavené skupiny Post-hudba a otec projektu Murder Bear Doug)

S českou deskou roku u mě letos jednoznačně zabodovali Kalle. Baví mě temnota debutu Schwarzprior a při „Železem rty“ mi běhá mráz po zádech.
Singly, který předpovídaj kvalitní desky v dalším roce, pustili Aid Kid a Deaths. Největší láskou za loňský rok je pro mě bezkonkurenčně How to Dress Well. Skvělá deska a ještě lepší pražskej koncert.
Dál hodně bavil Arcův pokroucenej beatovej futurismus, all stars přehlídka s ostřílenym kapitánem The Bug, tři veteráni Sisyphus, Andy Stott, Clark, Caribou, FKA Twigs a Run the Jewels. A ať už jsem se tomu zpočátku bránil sebevíc, tak rok 2014 byl ve znamení konceptuálně infantilních beatovejch bubblegumů z party kolem labelu PC Music.

Tomáš Hofer (jeden ze zakladatelů projektu Fair Price Music, který se skupinami nahrává live sessions a zprostředkovává prodej jejich hudby)

Nadzvednul jsem se ze židle hned několikrát. Vždy nadšením. Při Kalle, dvojičce z Tábora, nadšen čistotou a autentičností obsahu i formy. Od těch dvou, jestli nezpychnou (a já si myslím, že nezpychnou), můžeme čekat ještě hodně krásných zážitků.
Při Permon Balet Superstar, triu z Třebíče, vyskakuji ze židle opakovaně, vlastně si ani nesedám. Nálož rytmické matematiky, trochu šamanství, přírodní nebroušený zvuk, je to prostě mazec. Kdo ještě neslyšel, případně neviděl, vřele doporučuji.
No, a pak třeba když přiletěla Mucha s mazáckou kapelou a roztáhla mi ústa do širokého, nadšeného, až idiotského úsměvu.
A taky všechny kapely, které u nás natáčely naše FPM Live Sessions – nejen pro jejich muzikantskou zdatnost, ale hlavně proto, že jsou to moc fajn lidi.
Abych úplně neopominul zahraniční umělce, tak alespoň jedno zatlačení do židle (které málem skončilo u mé otorhinolaryngoložky). Tím bylo už trochu dřívější vystoupení Swans na Flédě. Bohajeho, jak je možný, že ti chlapi ještě vůbec něco slyší? Mě málem přejel před klubem noční rozjezd, uskočil jsem až při zatroubení autobusu ze dvou metrů.

Andrea Pekárková (aneb AKA 47, jakožto VJ někdejší členka Lightning Glove, neodmyslitelně spajtá s trash estetikou o sci-fi/new age nábojích, toho času pobývající střídavě ve vesmíru se Space Love anebo na jihu Anglie)

Loni mi vyrazil dech Dizzcock se svým sólovým projektem a kazetou „AL“. Překvapil mě svou vizí, vybroušenou strukturou a hypnotickým přikováním k jeho imaginárnímu světu. Loňský rok se nesl v definitivním prokopnutí vod anonymity dvou mých velice oblíbených projektů, a to Schwarzprior a 18+, což mi udělalo zároveň radost a zároveň vyvolalo „já to řikala!“ efekt. Objevila jsem pro sebe projekt IC3PEAK, ti mě nadchli svým naléhavým zpěvem a napjatě emotivní atmosférou. Překvapivě mě dojala skladba „Monument“ od Robyn feat. Röyksopp, přitom mi vždycky přišli ploší a nudní, takže nejspíš asi fakt stárnu.
Propadla jsem kouzlu Elliphant – vždycky, když poslouchám její věci, předstírám, že jsem ona, a neslyšně pohybuju rty jakože zpívám. Když udělaly s MØ track „One More“, snila jsem o tom, že jsme tři kámošky na život a na smrt a že mě do toho taxíku vezmou taky.
Jinak velkou část léta jsem se živila projektem Purity Rings. Zvláště zabijácká je jejich pecka „Grandloves“, doporučuju speciálně jako hudební doprovod k přistání s letadlem, což pro mě byl jeden z nejsilnějších zážitků z ranečku „klip vytvořený opravdickou realitou“.
Nejhorší je to, co napíšu teď, protože jde nejspíš o střet zájmů, ale nejvíc ze všeho mě bavil producent Voodoo [Space Love, pozn. red.] a všechno to, co na mě hudebně během roku vychrlil. Když vznikají nové věci, několik dní potom je nemůžu dostat z hlavy; a myslím, že překážkou zveřejnění celoroční hudební bilance by nemělo být to, že jsem přímo u zdroje! No ne?

Prokop Holoubek (stojí za agenturou Bumbum Satori, je partnerem brněnského Kabinetu Múz a tandemu Itch My Hahaha, členem sdružení 4AM a skupiny Midi Lidi)

Poslouchám strašně moc hudby, proto je těžké něco vypíchnout. Nemůžu se tvářit, že jsem úplně nestranný, co se týče české hudby – obrovskou radost mi totiž udělala dvě alba, na jejichž vzniku jsem se podílel produkčně: „Nipomo“ od DVA a „Prázdniny“ od Monikina kina. Obě desky mě strašně baví. Monikino mě dojímá. U DVA je to posunuté ještě dál, protože oni získali tak trochu symbolicky „zářez“ za celou českou scénu – album vyšlo na newyorském labelu Northern Spy a je v celosvětové distribuci Redeye (což je bomba) a má dobré recenze tady i venku. Zkrátka mám radost.
Nejsem vlastně nestranný ani v dalším případě, a to je získání Mercury Prize skotskými Young Fathers. Strašně mě baví jejich desky a hlavně jejich koncerty, dokonale zvládnutá divadelní představení – zenová práce s časem, energií a dynamikou. S klukama se znám náhodou od úplného začátku jejich kariéry, kdy ještě ani neměli manažera; udělal jsem jim tu dvě krátká turné, než se stali hodně slavnými [českou premiéru měli v Kabinetu Múz, pozn. red.]. Moc jim cenu přeju.
A tak se dostávám oslím můstkem ke třetímu tématu, a tím je hip hop – žánr, v kterém se posledních pár let zase dějí velké věci, žánr se rozšiřuje za obzor, nasává nečekané vlivy: clipping., Shabazz Palaces, Sisyphus, Run the Jewels, Syny, Yung Lean, Signor Benedick the Moor, dälek, Sleaford Mods a spousta dalších.

Jakub Šimanský (člen skupin Unna a Baalzac, jeden ze zakladatelů labelu Tape-ty, který v loňském roce velmi výrazně a svébytně zasáhl do české hudební scény vydáním desek a splitů kapel jako Les, Sítě nebo Vlněna)

ze světa
Grouper – „Ruins“
Earth„Primitive And Deadly“
Daniel Bachman – „Orange County Serenade“
Nathan Bowles – „Nansemond“
Jon Porras – „Light Divide“
Don McGreevy – „Aichmophobia“
Glenn Jones – „Welcomed Wherever I Go“
Koen Holtkamp – „Motion“ a „Motion: Connected Works“
Bonnie „Prince“ Billy – „Singer's Grave a Sea of Tongues“
Sean Proper – „We Are Wounds“
A Winged Victory for the Sullen – „Atomos“
Anjou – „Anjou“
Godflesh – „Decline And Fall“ plus „A World Lit Only by Fire“
Young Widows – „Easy Pain“
Wovenhand – „Refractory Obdurate“
label Dying Fod Ban Music a jejich „Mixtapes #62-66“

z domova
Tomáš Palucha – „Špinavá hra“
Leto – „Zbytky ozářených ploch“
Planety – „Nekonečná hudba města zapomeneš“
Prodavač„Malý ráje“
White Wigwam – „Ground/Trigger“
Rouilleux „Scatter Your Soul“
Nod Nod – s/t
Kalle„Live from the Room“
Argonaut – „Srdce a koule“
split Sítě/Sajtban
split Kurac/Vlněna
Les„Marianskohorsk“

na anketě pracovali: Libor Galia, Vašek Kokeš, Ondřej Komárek, Viktor Palák
s použitím fotografie Kalle od Andrey Petrovičové
grafika: Jakub Tomša