Anketa: hudební hřeby do hlavy, ročník 2014 (1/3)

Ani v roce 2014 se vývoj hudby (jakož i obchodování s ní) nezastavil a vybírat z nadbytku bylo nesnadné. Namísto pokusu o žebříček nejlepších nových alb jsme opět oslovili pestrou sestavu tvůrců či jiných lidí aktivních na kulturní scéně a zeptali se, jakou hudbou v roce 2014 žili oni. Otázka se nezměnila: „Které hudební počiny vás nejvíce nadzdvihávaly ze židle?“

Hudba k běhání, hudba k usínání, hudba, která pohnula žlučí i rokem 2014. V prvním díle ankety, která se ohlíží za loňským hudebním děním, obracíme zraky k přehrávačům a vkusu členů kapel Prodavač, Strangers in the City či Manes.

Eivind (člen předních severských metalových avantgardistů Manes, kteří se v roce 2014 koncertně vrátili na českém festivalu Brutal Assault a vydali nové album „Be All End All“; dále člen Atrox a Drontheim)

V mé optice byl rok 2014 poněkud nudný. Je ale třeba dodat, že jsem měl příliš napilno se svými vlastními hudebními projekty, než abych se cítil plně povolaný se k tomu vyjadřovat – neměl jsem čas slyšet všechny nahrávky, které bych slyšet měl.
Těšil jsem se na nové desky Anathemy („Distant Satellites“) a Opeth („Pale Communion“), ale ani jedna z nich nedostála mých očekávání. Nejsou to zlé desky, ale obě kapely za sebou mají lepší.
Naopak pozitivně mě nejvíce překvapila deska „Back to the Front“ od Entombed A+D. Nová skupina, kterou kolem sebe L. G. postavil, přišla s pár skvělými melodiemi.
Na novince Bloodbath „Grand Morbid Funeral“ bylo fajn znovu slyšet starého dobrého Nicka Holmese z Paradise Lost, jak se po letech oddává growlingu.
Za zmínku stojí též „IV – One with the Storm“, nová deska od Ghost Brigade, anebo „Inked in Blood“ od Obituary a „A World Lit Only by Fire“ od Godflesh.
Věřím ale, že z hudby roku 2015 mi bude běhat mráz po zádech o kus více.

Jonatán Pastirčák (čerstvý absolvent hudební školy SAE Institute London, pod pseudonymem Pjoni vystupuje sólově i v duu s Ink Midgetem, s nimž spolupracuje od dob, kdy hrávali jako Tukan)

Tento rok bol veľmi bohatý na dobrú a inovatívnu hudbu. Mnohé ma zo stoličky nadvíhavali, niektoré ňou triasli a zopár z nich ma aj s ňou zarazili do zeme. Spomeniam však iba 5 najzásadnejších.

Evian Christ – EP „Waterfall“
Vyvážená kombinácia surových beatov a romantických zreverbovaných synthov a klavírov len potvrdzuje, že Evian Christ nie je len hype na jeden rok, prináša veľmi svojský pohľad na inak už veľmi ošúchaný trap.

FKA Twigs – „LP1“
R'n'b ešte nikdy nebolo tak hypnotické a cool. Výborná produkcia, užasná live show, krásny vokál a podmanivý Tahliahin tanec - vskutku neodolatelná kombinácia.

Ben Frost – „A U R O R A“
Podobne ako Evian, aj Ben Frost stavia na kontraste zeminej surovosti a vesmírnej chladnej krásy. „A U R O R A“ je kozmický rituál, ktorý funguje ešte lepšie na živo ako na albume. Ben Frost v spojení s dvomi vynikajúcimi bubeníkmi je jedna z tých vecí, ktorá vas zarazí do zeme a nechá vás na pospas valivej mase vesmírneho prachu.

Clap Clap – „Tayi Bebba“
Clap Clap je veľmi zaujímavý zjav na súčasnej elektronickej scéne. Prepojenie africkej hudby z jukovými a hiphopovymi rytmami funguje a navyše sa na to naozaj skvele tancuje.

bro (dramaturg a člen posádky brněnského klubu Boro, které v roce 2014 zavřelo své brány, a Kabinetu Múz; člen dua Les Homosexuels)

Mistrovství zkratky mi uniklo do minulosti, v níž se dávno neumím hrabat; 12 měsíců a 12 desek. Dvakrát pět kilo tuku. Paměť?

leden – Slim Cessna’s Auto Club (Lucerna Music Bar)
únor – křest Křiváka a MC „Špinavá hra“ (Café V lese)
březen – Forest Swords (MeetFactory)
duben – Pillars and Tongues, Her Name Is Calla, Pontiak (Boro)
květen – Valina, Sims (Boro), Borometa (Vlněna)
červen – Chee Chaak Fest (Hlubina)
červenec – Pohoda (Trenčín)
srpen – SRSS (Slezsko)
září, říjen – dead
listopad – 10 let Itch My Hahaha (Kabinet múz)
prosinec – Got a Wolf, Drom (Skleněná louka)

Young Widows – „Easy Pain“
Earth„Primitive And Deadly“
Scott Walker & Sunn O))) „Soused“
Holy Sons – „The Fact Facer“
Kurac / Vlněna – split
Kalle„Live from the Room“
Strangers in the City – „South“
Inheritance – „Frames“
OTK – „Brno“
Pontiak – „Innocence“
Shellac – „Dude Incredible“
Wovenhand – „Refractory Obdurate“

Jakub Zbořil (bard Strangers in the City a redaktor Muzikus.cz, na příští rok chystající další skupinu, která funguje dvakrát víc než Strangers)

V dobrém to byly určitě české desky. Oproti roku 2013, který jsem považoval za trochu slabší, se toho loni vyrojilo hodně.
Hissing Fauna, Kalle a Prodavač budiž mou nejoblíbenější trojkou. Ale rozšířím to ještě z hlediska mých oblíbených songů, výběrová jedenáctka v náhodném pořadí: Kalle – „Black Water“, Hissing Fauna – „This Turkey Town“, Prodavač – „Šetřim slova“, Manon Meurt – „94'“, Planety – „Stroje“, DIV I DED – „Star Rover II“, Pacino – „Rozleh“, Neřvi mi do ucha – „Song 16“, Murder Bear Doug – „Prelude“, Monikino kino – „Kancelář“, OTK – „Obyčejnej chlap“. Asi jsem na něco zapomněl, ale jak ty české věci poslouchám spíš na Bandcampu nebo YouTube, blbě se to dohledává.

Co se týče zahraničí, ze židle mě nadzvedl „Benji“ od Sun Kil Moon. Nebo spíše hype, který se kolem toho vytvořil. Bylo to vlastně poprvé, kdy něco takového pohltilo hudebníka, který patří k mým nejmilejším. Fascinuje mě, jak se podařilo jeho kariéru oživit, ačkoli měl podle mnoha předpokladů dožít někde ve stínu, bez většího zájmu veřejnosti. Jinak mě „Benji“ ani po snad padesátém poslechu nepřesvědčil, že by jakkoli čněl nad jinou Kozelekovou deskou, což dává onomu hypu ještě zábavnější ráz. Pokud vás poetika „Benji“ baví, sáhněte raději po desce „Perils from the Sea“ (Lavalle/Kozelek), textově i melodicky je to jiná třída.

Kverd (kytarista a zpěvák brněnských alternativních rockerů Heiden, aktuálních držitelů ceny za Album roku v anketě Břitva)

Přestože na mě rok 2014 nepůsobil tak silně jako ten předešlý, našlo se dost nahrávek, které se trvale zapsaly do mojí hlavy i paměti mého přehrávače. Abych byl upřímný, žádná absolutní bomba se letos nekonala, ale přišlo by mi velmi nefér se nezmínit o následujících.

Lana Del Rey„Ultraviolence“
Přestože desce v druhé polovině citelně dochází dech, stala se mi velmi příjemnou společnicí na dlouhou dobu. Líbí se mi odvaha, s jakou Dan Auerbach desku vyprodukoval – utahanou nahrávku bez hitů čekal patrně málokdo. No, topit se v šedých vodách lze evidentně i se značnou grácií.

Pink Floyd – „The Endless River“
Nejlepší kapela na světě vydala definitivně poslední desku. Mnoho lidí si ji stoprocentně představovalo jinak, a tak o rozčarování nebyla v diskuzích nouze. Já ji mám moc rád a dost pravděpodobně to tak i zůstane. S minulostí kapely ji nesrovnávám, nenašel jsem v sobě důvod.

Sólstafir„Ótta“
Islandští kovbojové se evidentně hodně snažili zahrát na stejnou notu jako v hitovce „Fjara“ z předchozí nahrávky. Zahráli na ni s citem, ale výsledek je bohužel o poznání méně strhující. Místo hlasitého „Hurá!“ se tentokrát spokojím s usrknutím whiskey z oblíbené skleničky a zmáčknutím tlačítka replay.

Lux Occulta – „Kołysanki“
Kdyby s něčím podobným přišli libovolní norští koledníci, byl by z toho patrně na hudební scéně pořádný poprask. Nestalo se, ale tenhle fakt ukolébavkám rozhodně charisma neubral. Jen prostě nejsou tolik na očích.

Šampon (zpěvák kapely Prodavač, jejíž deska „Malý ráje“ nabídla v roce 2014 jedny z nejpříjemnějších posluchačských zážitků vzešlých z domácí scény)

Nejsilnějším zážitkem jsou Leto a jejich „Zbytky ozářených ploch“. Palmě a Indošovi se povedlo natočit úplně parádní a nadčasovou desku. A na koncertě to žeru zrovna tak.
„Nekonečná hudba města zapomeneš“ od Planet ve mně vyvolává nostalgii po něčem, co jsem nezažil, ale mám to někde ve zdrojovým kódu.
OTK mě dostali nejlepším „marketingem“ (zcela vážně) kolem jejich desky „Brno“, která je pro mě dost možná nejlepší, co kdy vydali.
Hodně jsem poslouchal „Kingfisher“ od Prawn (bohužel jsem nestihnul jejich koncert na 007) – nenápadnej grower, kterej se mi zažral pod kůži.
Smetli mě Total Control a jejich „Typical System“ – neuvěřitelně různorodá deska, ale co song, to zásah.
Po prvotním příkrým odsudku jsem si zamiloval „Pull My Hair Back“ od Jessy Lanza. Nejlíp jsem si zaběhal u „Our Love“ od Caribou a zatancoval se „Singles“ od Future Islands. Kdyby mi to vyšlo, usínal bych nejraději s „Are We There“ od Sharon Van Etten.

na anketě pracovali: Andrea Petrovičová, Libor Galia, Ondřej Komárek, Viktor Palák
grafika: Jakub Tomša