Anketa: hudební hřeby do hlavy, ročník 2013 (2/3)

Rok 2013 přinesl spoustu zajímavé hudby – ostatně jako vždycky. Každý posluchač má ale jinou optiku, a tak jsme zaostřili zraky na pestrou skvadru respondentů a získali tak zajímavý průhled děním loňského roku. Otázka zůstala stejná jako v minulých letech: „Které hudební počiny vás v roce 2013 tak či onak nejvíce nadzdvihávaly ze židle?“

Druhý díl bilance loňského roku v hudbě a s ním dva umělci, kteří vidí to nejlepší z loňské scény v tom, co sami stvořili – a my to dokážeme pochopit, protože žabaře do ankety neoslovujeme. A k tomu další pohledy pronikající do různorodých scén a světů, vždy zajímavých. Berte plnými doušky.

1. Eugene S. Robinson – zakladatel a zpěvák Oxbow, světový šampion v jiu jitsu, zástupce šéfredaktora v magazínu OZY

Omlouvám se, že budu takto hrozně sebestředný, ale mou oblíbenou deskou roku je „Chalk White Nights“ od Stranger by Starlight, mé spolupráce s anglickým skladatelem Anthonym Saggersem. A to říkám v roce, kdy vycházela nejen skvělá hudba, ale též „moje“ skvělá hudba – s Jamiem Stewartem z Xiu Xiu jsme vytvořili projekt Sal Mineo, je to skvělé. Stejně tak „The First Will + Testament“, projekt L'Enfance Rouge a můj. Ale Stranger by Starlight je tím opravdu fenomenálním – vzešlo to z mého v podstatě nemožného vztahu s Anthonym, poslouchal jsem to naprosto obsesivně a nad míru, vždy když jsem řídil. A obzvláště když jsem řídil v noci, k tomu se deska obzvláště hodí.
Ve své vlezlosti a výstižnosti toho, jak jsem prožil minulý rok, tahle hudba dělá vše dobré, co dobrého jen hudba může činit. Mohu jen doufat, že rok 2014 uvítá další hudbu takto úžasnou.

2. Head in Body – muzikant stojící za kapelami Sister Body, Lightning Glove a Ruinu

I když vůbec nesleduju hudební dění podle aktuálních trendů ani příslibů do budoucnosti, přesto shodou okolností a náhod se pro mě staly pojmy roku britské labely Opal Tapes a Tesla Tapes, například projekty Druss, Dwellings, Patricia, Lumigraph, S Olbricht a vlastně většina věcí, co se na nich objevily (od posledně jmenovaného logicky cesta vedla i k budapešťské značce Farbwechsel).
Nejdůležitější je asi pro mě, když je za labelem/scénou cítit nějaká vize, estetika nebo „stylotvornost“, čímž vůbec nemyslím čistotu žánru. Z nejbližšího okolí je to jednoznačně Baba Vanga a jejich cit pro osobité techno a elektroniku, primitivistickou, naivistickou i úplně roztříštěnou, tzn. Střed světa, Somnoroase Pasarele nebo právě ohlášená novinka Superskin.
Z desek blízkých hudebníků působících v Praze mě nejvíc zasáhly kazety Core of the Coalman – „Stain“ (label Total Vermin), Patrik Pelikan – „Drift“ (Klangundkrach) a Mooncup Accident – „Litany of Hole“ (Blood in the Boat), naživo se mi hodně líbil RLXcore, White Wigwam a hlavně repetitivní tvorba Petra Ference pod jménem Phaerentz. S jeho aktuálním zvukem vlastně souvisí i další pozdní objev, německý Abraxas Apparatus a jeho no-input fázové experimenty hraničící až s transem techna, které předvedl dokonale i živě.
Událost roku: Gnod v K4.

3. František „Berry“ Březina – vinylový nadšenec, osoba stojící za webem Vinyl Disk Musick a distrem/labelem Magick Disk Musick, který s koncem roku vydal nové LP kapely Insania

1. King Diamond. Před čtyřiadvaceti rokama na mojí první kazetě, v roce 2013 naživo v Plzni. Stage s obrácenejma křížema, kulisy starobylýho kostela s pentagramem na místě oltáře, třímetrovej plot, Mistr s pohřební lopatou, lucerny, schodiště, balustrády, woodoo tanečnice, i pódioví technici v černých kápích! Mercyful Fate, při „Eye of the Witch“ letěl kalich vzduchem. Absolutely amazing! Great fukin' horror metal show ever! Můj první – a v tomhle životě klidně jediný – koncert Kinga Diamonda byl neskutečně magický; jaký jsem si jej po celých 24 let představoval.
2. Autopsy – „The Headless Ritual“. Nejchorobnější rock'n'roll na planetě. Zase. Po konceptuálně lehce odlišné minulé desce přišli se svejma nemocnejma devadesátkama zachycenýma současnou technikou.
3. Daft Punk – „Random Access Memories“. Zcela vědomě jsem se nechal zválcovat do bezvědomí. Produktem, muzikou, fíglema, hitama, místy neskutečně tryskající atmosférou.
4. Voivod – „Target Earth“. Úžasná meziplanetární formace, a ač už bez vrchního astronauta, přesto stále dokonale plující fascinující, nikým dalším neprobádanou a nenavštívenou krajinou chytrýho metalu.
5. Živé kvety – „Oľga, ideš svojím tempom!“. Nádherná kapela, nádherná trvanlivá deska.

4. Tomáš „Necrocock“ Kohout – solitér české hudební scény (Master's Hammer, Kaviar Kavalier a d.), cestovatel, všestranný sexuální praktik a gurmán

Vážně nevím. Nechci bejt ňák hloupě sebestřednej, ale ze židle mne letos zdvihla asi jenom moje nová deska Kaviar Kavalier – „Musik aus Ordinationen“. Pak je taky skvělá nová deska Vanessy „Antidotum“, kam jsem přispěl svým remixem. Jinak nevím o ničem, co by stálo za řeč.

5. Václav „Váša“ Orcígr – baskytarista noiserockerů Or, kterým vyšel v roce 2013 výživný vinyl u Silver Rocket

Letos opět vyšlo spoustu skvělejch desek. Když to vezmu od těch klidnějších, mě třeba výrazně oslovila nová deska Nicka Cavea „Push the Sky Away“. Mám ji spojenou s létem v Tatrách, tedy i hodně hezkejma vzpomínkama. Moc se mi líbí taky desetipalec Tima Remise, kterej vyšel na sympatickým labelu Lokal Rekorc, kterej na každou desku tvoří „investoři“ z řad hudebních fanoušků. Super koncept a konkrétně třeba tohle super deska. Výborný je i dvojcédéčko Rickoluse – „Trubadour“. Podzimní album.
Dál mě hodně potěšila třeba nová deska RVIVR „The Beauty Between“. Je to skvělá sympatická kapela, opět tu desku mám trochu spojenou s cestováním, tentokrát s Hamburkem. Z tvrdších a ztřeštěnějších věcí pak Pissed Jeans„Honeys“. Vyšlo to na Sub Pop a je to geniální.
Z českejch věcí oceňuju prvotinu Laundered Syrup ze stáje Mamamrdamaso nebo dvanáctipalcový split Tomáš Palucha/Unkilled Worker Machine, kterej vyšel na Silver Rocket.

6. Tomáš Dvořák – všestranný hudebník proslulý zejména projektem Floex, který v roce 2013 debutoval u německého labelu Denovali EP „Gone“

Zásadní určitě pro mě byl nový James Blake. Deskou „Overgrown“ se pro mě nezvratně stal hudebním geniem své generace. Neméně silným zážitkem byl i koncert v berlínském Tempodromu, na který jsme se před časem vypravili.
Asi nejsem jediný, kdo nadšeně přivítal novou desku Jona Hopkinse. Totální taneční hypnóza, nekompromisně abstraktní a přitom neuvěřitelně živá a organická hudba. Tenhle pán se šlechtickou krví dostal svůj zvuk opravdu na hranice možného. Už se moc těším na jeho lednové vystoupení na festivalu Spectaculare. Není určitě náhodou, že tahle deska nápadně souzní se zvukem vydavatelství Border Community. Před nedávnem právě Hopkins jel americké turné s Nathanem Fakem a Clarkem. Skvělé je i album Holdena „The Inheritors“, řekl bych méně poslouchatelné, ale o to víc nekompromisní a vizionářské.
„Sing to the Moon“ od Laury Mvuly, je to deska ke které se neustále vracím od té doby co vyšla. Čisté muzikanství, průzračná síla hudby, křištálovost. Podobně jako Arve Henriksen a jeho „Places of Worship“ na scénu vrací nejen tyto základní hodnoty, ale také spiritualitu a transcendenci.
„Nexus“ od Young Echa, to je pro mě velký příslib nové generace producentů v Anglii. Stejně tak Arca a hlavně jeho produkce pro „FKA Twigs“, EP2 je bomba!
Z mého domovského vydavatelství Denovali Records doporučuju k poslechu „Where We Were“ od Grega Hainese, „The Unifield Field“ od Piano Interrupted a „People Do“ od Johna Lemkeho.
Z Čech a Slovenska mě hodně baví noví Bratři Orffové, skvělá produkce a zvuk od Matouše Godíka, nová Jana Kirschner je pro mě o něco méně zajímavá než „Krajina Rovina“, ale produkce a zvuk mě zcela rozsekal. EP od Lanugo mě hodně navnadilo na jejich desku.
Z českých koncertů to byla nová podoba Fiordmoss a pak vánoční koncert Lanugo v Jazz Docku.