Anketa: hudební hřeby do hlavy, ročník 2011

Vybraným osobnostem z oblasti „psaní o hudbě“ i tvorby hudby jsme položili otázku: „Které hudební počiny vás v roce 2011 tak či onak nejvíce nadzvihávaly ze židle?“

Bilancování na konci roku nemá cenu, pokud bilancující osoby nemají co říct. I proto jsme oslovili pečlivě vybranou skupinu novinářů a hudebníků, o jejichž názor stojíme a moc rádi přinášíme deset pohledů na nejzajímavější hudbu roku 2011.

1. Tamás Katai – Hlava netradičního maďarského metalového projektu Thy Catafalque, o jehož nové desce „Rengeteng“ se v recenzi časopisu Spark píše jako o vstupní bráně do metalové avantgardy.

„Suita pro violoncello č. 1 v G minor“ od Johanna Sebastiana Bacha v podání Annera Bylsmy – nic jsem loni neposlouchal více. Pokud se bavíme o současné hudbě, pak jsem si dával „Heritage“ od Opeth a „Storm Seeker“ od ICS Vortexe.

2. Aleš Stuchlý – Predátor hudební a filmové kritiky, kmenový redaktor časopisu Cinepur, jedna ze tří „Čelistí“ na rádiu Wave a dramaturg festivalu Stimul.

Kanye West/Jay Z – „Watch the Throne“. Excesivní showcase dvou celebrit, které ještě nerezignovaly na formální novátorství a důležité otázky. Pokračování Westovy světové dominance a jeho tažení za zrovnoprávnění fantazie a eskapismu v žánru, který proslul především akcentem na autenticitu.
Nicolas Jaar – „Space Is Only Noise“. Nejpřesvědčivější debut, deska velmi sofistikovaná a přitom tak neodolatelně easy; taneční hudba klidu a kontroly, triumph of the chill.
Nejfyzičtější hudba přišla letos z Manchesteru od producenta jménem Andy Stott: jeho minialba „Passed Me By“ a „We Stay Together“ představují jedinečnou definici hudby útrob.
Nadchlo mě všechno, co letos vydal britský beatový alchymista Burial (zejména EP „Street Halo“) a finské sonické lamželezo Mika Vainio („Heijastuva“, „Life...It Eats You Up“).
Závěrem ještě trojice orgasmických nahrávek z kategorie epického elektropopu: M83 – „Hurry Up, We're Dreaming“, Hooray for Earth – „True Loves“; Son Lux – „We Are Rising“ (možná nejméně doceněná nahrávka roku).
Jediná česká relevantní deska: Hugo Toxxx – „Legální drogy/Ilegální kecy“. Zbytek tuzemské produkce chrápe jako Saudek.

3. Martin Řeháček – Člen promotérské skupiny Education Parties, která v roce 2011 přivezla do Prahy Jamieho Woona či Mount Kimbie.

Upřímně řečeno: žádný. V době informační přesycenosti včerejšek nic neznamená, takže se to špatné a (bohužel) i dobré velmi rychle ztrácí, aby to bylo ihned nahrazeno něčím novým, vábivým a neokoukaným či neslyšeným. Důsledky jsou – samozřejmě – jak pozitivní, tak negativní.
Nadšení se brzy mění v otupělost, jednotlivý moment hraje často větší roli než komplexní celek (viz singly vs. alba atd.). Pro analyticky smýšlející tvory a hledače trendů je však tato doba jako stvořená. Vítězí ti, kdo se dokáží hluboko ponořit a následně rozjímat na hladině. Takových lidí je v České republice bohužel stále málo a člověk by očekával, že i ve zdejším prostředí vznikne alespoň pár zajímavých hudebních blogů, kterých je - naneštěstí - zatím jako šafránu (ale i takové existují). Vždyť medializace aktuálních trendů je v rámci lokálního hudebního pole zásadním prvkem, bez nějž můžeme zapomenout na jakýkoliv posun. Ve zkratce to znamená, že bych uvítal méně hyen, které podmiňují vstup na zajímavé akce finanční odměnou (ano, i takoví zde existují), a více odvážných jedinců orientujících se v tom, co se děje za našimi hranicemi, kteří by konečně docenili snahu a odvahu lidí jako Michal Brenner nebo Jakub Hošek, jež s větrnými mlýny bojují už několik let, a díky nimž se i tady objevila spousta zajímavých kapel. Ale to už se bavíme o něčem trošku jiném…

4. Karel Veselý – Hudební publicista, jehož všestranné působení se v roce 2011 soustředilo zejména na server Aktuálně.cz a editování publikace „Kmeny“.

Barokní pop Bon Iver na eponymní desce, psychedelický hip hop Shabazz Palaces na „Black Up“, futuristický pop SBTRKT na bezejmenném debutu, sci-fi syntezátory Kuedo na „Severant“ a transcendentální metal Wolves in the Throne Room na „Celestial Lineage“.
Kompletní žebříček si můžete přečíst na Facebooku Karla Veselého.

5. Nader Sadek – Americký vizuální umělec egyptského původu. Než v roce 2011 nahrál netradiční deathmetalové album „In the Flesh“, proslavil se mimo jiné jako autor pódiových kostýmů Attily Csihara, který v nich obohatil koncerty Mayhem a Sunn O))).

Když pominu své oblíbené hudebníky, musím i s rizikem, že to bude znít egoisticky, mluvit o svém projektu „In the Flesh“ a „In the Living Flesh“. Muzikanti, kteří se okolo nich sdružili, vytvořili ušlechtilou jednotku, která do hudby právoplatně a plnokrevně vtáhla jejich vlastní vlivy.
„In the Living Flesh“ pak bylo ještě větším úspěchem po zvukové stránce, neboť nové přepracování skladby obohatilo o bohatší a pevnější rámec. Omlouvám se, že píší o své vlastní hudbě, ale ničím jiným jsem nežil – tohle není propagace mého alba, tohle je upřímná odpověď.

6. Pavel Klusák – Přední český hudební kritik (Lidové noviny), autor knihy „101 největších alb pop-music“. V roce 2011 stál u zrodu nového „mezinárodního festivalu pro improvizaci a dobrodružství zvuku“ Babel Prague, na jehož prvním ročníku vystoupili Fennesz či Pauline Oliveros. Pro MFF Karlovy Vary připravuje sekci „Hudební odysea“.

Čím dál víc lidí si připouští, že zvuky reálného světa můžou být hudebním zážitkem. Možná proto, že ve městě už slyšíme včely tak málo, mě odrovnala „The Bee Symphony“, která spojila včely a lidské vokalisty. Vyšla na albu „Cross-Pollination“, autory jsou Chris Watson a Marcus Davidson. Je to vlastně plod dlouholetého zájmu londýnského labelu Touch o „geometrii živého“.
Z věcí víceméně písničkových jsem letos poslouchal King Midas Sound, Jeffreyho Lewise, Kate Bush, Tune-Yards, PJ Harvey, Bon Iver, Thurstona Moora, Nikolu Muchu, MIDI LIDI, Sun Araw...
Víc než celá „Biophilia“ se mi líbí, když Björk doprovází Omar Souleyman se svou syrskou kapelou, viz neuvěřitelné EP. Nahrávky českých B4 (viz album u Polí5) jsou pro mě velkolepá a chytrá domácí verze retrománie v její reflektivní, zcela aktivní podobě.
Experimentální část mého letošního best of: Ghedalia Tazartes (album „Repas Froid“ u výtečného berlínského labelu PAN), zmíněný Chris Watson, Richard Skelton, Cut Hands, Matana Roberts, Taku Unami / Takahiro Kawaguchi (a vůbec produkce Erstwhile Records). Felixi Kubinovi a Ursule Bogner vděčíme za zásadní archeologické činy v elektronické hudbě - anebo možná spíš za inteligentní mystifikaci? Domácí definitivní vavřín: Lábusovi (Guerilla), dr.Houdkovi (Galén) a Lukáši Bernému (box Semaforu, 11 CD) za reediční akčnost.
Kompletní žebříček si můžete přečíst na blogu Pavla Klusáka.

7. Petr „Poly“ Pálenský – Zpěvák, kytarista a textař kapely Insania, která už dvacet let nadzdvihává mandle maloměšťákům. Občasný glosátor týdeníku Instinkt.

Omlouvám se, že seznam událostí nebude dlouhej. Tenhle rok mi zatloukal do hlavy jeden hřeb za druhým v soukromém životě, takže hudební záležitosti jsem neměl tolik možnost sledovat. Jako malej zázrak na naší scéně bych zmínil hudební časopis Full Moon a to, že stále žije, i když nepíše o rockových celebritách, ale většinou o hudební chamradi, ztracencích a míječích, mezi které se hrdě počítám. Jako osobní tip bych pak doporučil třeba velšskou kapelu Future of the Left, kterou jsem si letos objevil. Nasranost, energie, nápady, které člověk ještě neslyšel, a přitom jednoduchost – řadím si je soukromě mezi klenoty současné nezávislé scény. Na YouTube mají například velice milý videoklip „You Need Satan More Than He Needs You“.

8. Maxim Horovic – Krotitel slohu, polykač klišé a lamač slov, editor časopisu Full Moon, přispěvatel kulturního čtrnáctideníku A2 a borec z DIYcore.

Tohle asi není falešný dotaz na nejlepší/nejhorší desky loňského roku? Skoro se mi chce hrát blbečka a zkoušet se chytře postavit k termínu „hudební počin“. Ale ten dojem podsouvaného hodnocení ve smyslu počin jako něco vynikajícího ve slovníku není, asi to mám jen já. Jako třeba u slova „opus“. Všichni kolem mě tvrdí, že rakouští Opus neuměli ani slovo česky a že když se v jejich hitu „Life Is Life&ldquo ozve „Holky běžte dál!“, řvou to bedňáci na polonahý kuny... Já to vidím jinak.
Většinou jsem posluchač-hédonista, takže věci, kterým se věnuju, mě nadchnou, nebo je zahodím tak rychle, že mě ani nestihnou nasrat. Nestává se mi, že bych šel na koncert a ani jedna kapela mě nezaujala, s festivaly je to stejné a je jedno, jestli jsem na punkovém Play Fastu nebo na komerčním Brutalu. Do té míry je všechno v pořádku. Pokud u nás i nadále vycházejí časopisy jako His Voice a Full Moon, ale i slušná várka punkových zinů, strádají podnikatelské projekty typu Freemusic.cz a naopak vznikají nadšenecké sajty jako třeba Aardvark, každý týden se odehrají mrtě koncertů – pořád se máme mimořádně dobře. Někdo jako Bonus dokáže prodat celý vinylový náklad jedné desky a BiggBoss vyprodají během pár týdnů knihu „Hudba ohně“ nebo „Kmeny“? Mejnstrým zahnívá čím dál víc, podhoubí maká. A takhle to ještě pár let bude.

9. Gunnar Sauermann – Recenzent německého časopisu Metal Hammer, kde se soustředí zejména na black metal. Pracuje pro velký francouzský label Season of Mist, který vydává něco, co bychom mohli nazvat „mainstreamem metalové alternativy“.

Jelikož nejsem už tak mladý, mohu setrvávat u svých starých návyků. Z temné strany jsem tak letos poslouchal množství skvělých desek od klasiků jako Taake, Helheim, Endstille, Primordial, Marduk a mnohých dalších. Co mě ale opravdu fascinovalo, byly „Epoch“ od Fen a „Svartir Sandar“ od Sólstafir. Obě desky čerpají z paganmetalových kořenů (nepleťme s vyfintěným folk metalem), ale hudba zachází úplně jinam.
Na světlé straně pak znovu stojí Nightwish. Kdo si myslí, že nejsou dost true anebo jsou příliš pop – kašlu na vás. Měl jsem tu čest být u nahrávání orchestrálních partů v Londýně a tohle bylo samo o sobě úžasné. Tuomas je opravdu nadaný skladatel. Tečka.

10. Ben Slavík - Kritik všeho popkulturního, aktuálně píšící pro přílohu MF Dnes Kavárna.

Nebyl to rok, který budeme oplakávat pro ztrátu White Stripes nebo LCD Soundsystem, interpretů, jež to balit nemuseli. Fascinovaně jsem totiž sledoval, jak můžu být opět okouzlen hip hopem a r'n'b - The weeknd, Tyler, The Creator, Drake. Nechával jsem se okouzlit divnými ženami (Mohly se ztrácet v hlubokých ambientních šumech, tak dobře, že je mělo smysl hledat - Grouper nebo Julianna Barwick. Mohly řvát jako indiánky - tUnE-yArDs. Mohly být obyčejné - Feist. Mohly mít i jiné, lehce umělecké tváře, o těch bych ale nepsal do best of ankety).
S otevřenou pusou jsem hltal, že ještě dnes lze přepisovat kánony psychedelického rocku - Akron/Family. Nadchlo mne, že být žánrově hluboký a přitom vystajlovaná modelka není utopií - The Horrors. Měl jsem upřímnou radost, že americký indierock žije krásným životem, přestože si toho trendař nevšímá - Pains of Being Pure at Heart, Girls, Crystal Stilts.
S potěšením jsem registroval, že britrock neumřel - Arctic Monkeys. Líbilo se mi, že existuje skvělý folk, jenž nerespektuje posluchače - Josh T. Pearson. Ocenil jsem, že, abyste písničkářstvím poučili davy, nemusíte dělat velké ústupky (ale nějaké bohužel ano) - Bon Iver. Byl jsem rád u toho, kdy globální nevyčerpaná kapela přijala komunitní klubový žánr, plně se do něj ponořila, aby ho reflektovala, nikoliv jím byla jen zkrášlená - Radiohead, komplet základního alba s tím, kde remixy udělali ti interpreti, jejichž žánry Radiohead hráli, vytvořil silný dokument dneška. Dočkal jsem se nové písničkářské formy - James Blake. Nakonec jsem mezi všemi divnostmi podlehl zběsilým stínům v srdci Davida Lynche.
Česká scéna nabídla něco, co není jenom dobré, ale něco, co je důležité, a o čem by se mělo učit na školách vedle undergroundové literatury - Bonus.

11. Steve Moore – skladatel (nejen) retro osmdesátkové elektroniky s tanečním potenciálem i přesahem, mistr syntezátorů, člen kapel Zombi, Miracle či Titan

Z nových věcí mě uchvátil Jonas Reinhardt, Maxmillion Dunbar, Forma, Robert Hood a John Tejada. Z těch starých Claude Larson, Alan Hawkshaw, Trevor Bastow, Jurriaan Andriessen a Bernard Szajner.