Anketa: Gira, Poia a Graham o vizuálech na koncertech (1/2)

Anketní otázka: „Jak vnímáte roli doprovodných světelných show a videoprojekcí na koncertech kytarových kapel?“

„Bez projektoru nebudeme hrát,“ píše si do rideru stále více kapel, které pak dokreslují své koncerty vizuálním doprovodem. Ne každý je ale Kraftwerk a projekce může často koncert spíše shodit, ne mu pomoci. V prvním díle ankety přinášíme tři (rozdílné) pohledy na věc od umělců, kteří s tím mají zkušenosti, a kterých si lze opravdu vážit.

Michael Gira – hlava a srdce vlivných noiserockerů Swans
Nikdy bych nechtěl vidět, jak funguje show Swans za doprovodu vizuálů. Nevadilo by mi složit soundtrack – to bych naopak rád. Ale pokud jde o vizuální doprovod živých koncertů, to je strašné, to nemůžu vystát a nesnáším, když kapely používají videa. Dneska jako by každý musel mít debilní světelný park a projektor. Pro mě je tohle všechno rušivé. Když nás na festivalech snímají a promítají na velké obrazovky, to nesnáším, ale nejde s tím bojovat. Ovšem doprovodná videa nebo efekty jsou vyloženě strašné. Pro Swans vyžaduju jednoduché svícení, v centru jsme my, jak hrajeme hudbu. Tak si představuju, že by měla být prezentovaná – spontánně, nás šest na pódiu a naše hudba v daný moment. A k tomu by se měla přidat reakce publika, aby to nebylo zase tak obyčejné.

Poia – kytarista italských hardcoristů Ufomammut, kteří svou hudbu vedle propracované vizuální stránky desek doprovázejí naživo i projekcemi
Od začátku naší existence jsou Ufomammut přirozeně zapojeni do manželství plynoucích obrazů a hudby. Projekce naznačují jiné možné scénáře a proměňují vnímání zvuků. Namísto aby na pódiu jednoduše stáli tři borci, nabízíme alternativní výlet skrze naši hudbu, který umožní vaší mysli na chvíli opustit tělo. Samozřejmě že to závisí i na dalších okolnostech (míra pozornosti, stav mysli, míra tmy) a taky záleží na povaze samotné hudby.

Josh Graham – frontman A Storm of Light, dlouhé roky člen rodiny Neurosis, pro které vedle vizuálu desek vytvářel i koncertní videoprojekce, jako výtvarník pracuje pod hlavičkou Suspended in Light
V uplynulých dvaceti letech jsem pracoval na koncertních vizuálech v obrovském rozpětí, jak pokud jde o záběr projektů, tak jejich rozpočet. Podoba projekcí se obrovsky lišila – od několika starých televizorů, přes promítání na velkoplošných obrazovkách až po nedávno použité šedesát metrů široké hradby obrazovek LED.
Tvořil jsem pro kapely, o kterých jste nikdy neslyšeli, ale i umělce včetně Neurosis, Sleep, Jaye Z, A Storm of Light, Mastodon, Drake, Florence & The Machine a dokonce Madonnu.
Je nemožné tvrdit, že vizuální doprovod nezmění koncertní vystoupení. Můžete být zastánci takové změny nebo jejími odpůrci, každopádně vizuální doprovod má schopnost zásadně proměnit divácké vnímání.
Byl jsem očitým svědkem toho, jak silný ten vliv může být – viděl jsem, jak lidi zvracejí, pláčou a smějí se. Viděl jsem povznesení, zlost, strach, znechucení, nenávist a strojenou lhostejnost.
Vizuální doprovod může mít na koncert samozřejmě zničující efekt. Viděl jsem tak ubohé vizuály, že nejenom zničily celý zážitek, ale navíc vyvolaly otázky o umělecké integritě. Člověk si někdy říká, jestli mají ti hudebníci vůbec tuchy, co se děje na té velké obrazovce za nimi. S tímhle na mysli ale dodávám, že jsem viděl i vizuály, které koncertu dodaly obrovskou hloubku, rozšířily jeho sdělení a dodaly kinematografickou krásu, která celé vystoupení opravdu proměnila.
Aby fungovaly, musí podle mě vizuální doprovod korespondovat s koncertem, nikoliv s ním soutěžit. Účelně zvolený obsah může publiku umožnit, aby umělce spatřilo v jiném světle, někde vně koncertního sálu. Hodně lidí si myslí, že stačí plácnout na obrazovku nějakou kravinu a zničehonic máte multimediální majstrštyk, ale tak to rozhodně není. Musíte být přemýšliví a takřka jako choreograf sladit obsah tak, aby plynul s danou koncertní zkušeností. Jinak to dopadne podobně, jako kdybyste se dívali na „Labutí jezero“ a k tomu měli puštěnou MTV.