Anketa: Eivind, Dufaq a Imperial o nehudebních aspektech umění

Anketní otázka: „Vnímáte při poslechu hudby i nehudební souvislosti? Je pro vás důležité vědět, jaké názory interpret veřejně zastává? A dokážete ho kvůli nim odepsat nebo si naopak více oblíbit?“

„Hodnotím hudbu, ne osobní život umělce.“ Anebo „Co jsem četl ten rozhovor, nemůžu tu kapelu poslouchat.“ Hraje při vnímání hudby roli, jak její autoři vystupují navenek, bez masky? A lze určit hranici, kdy oddělovat umění a soukromí? A není taková otázka úplně mimo?

Eivind – kytarista norských progresivních kytarových kapel Manes a Atrox
Na tuto otázku nemám žádnou definitivní odpověď, neboť to záleží na mé náladě, tužbě a na tom, zda se umělci podaří dostatečně mě navnadit. Ve volných chvílích si užívám soustředěný poslech v křesle, se sluchátky na uších. Odpoutám se od okolního světa a nechám, aby mě zvuk, texty i obrazy vzaly na projížďku. A jestli na to může mít vliv postoj daného umělce? Za prvé by se muselo jednat o téma, které mě zároveň nesmírně zajímá. V tu chvíli mohu zaujmout souhlasné nebo polemické stanovisko, v nejhorším – a velmi ojedinělém – případě se mi daná hudba může znelíbit. Na druhé straně ale může vést v užší sepjetí. Pro mě je nejdůležitější, co se v mém nitru podaří probudit hudbě a zvuku, ne postoji umělce.

Michal „Dufaq“ Horna – vůdčí osobnost na black metal zaměřeného webzinu Mortem
Abych byl upřímný, hudba je pro mě vždy tím nejpodstatnějším, čímž ale nechci říct, že nevnímám také nehudební souvislosti. Samozřejmě mě zajímá i vše okolo, ať už textový obsah, vizuální stránka a podobně. Je to však veskrze individuální, v závislosti na daném interpretovi. Jsou kapely, u kterých zkoumám do podrobnosti každý detail, a jsou kapely, které mě zajímají jen hudebně. Čím bližší mi je, tím více zkoumám i vše okolo: grafické zpracování alb, jejich textovou složku, názory a vystupování. Je přeci logické, že kapele, která mě zaujme jen sporadicky, budu věnovat méně času a tím pádem i méně zkoumat další detaily a souvislosti. Myslím, že takto to má prakticky každý posluchač.
Názory interpretů mi samozřejmě nejsou cizí. Čím blíže je jeho názor mému a tím pádem jsou větší i sympatie, rozhodně se to podepíše na vztahu k samotné hudbě a interpretovi samotnému. Často se mi stalo, že oblíbená kapela stoupla v mých očích výše poté, co jsem měl možnost s ní prohodit pár slov. Samozřejmě to samé platí ve zcela opačném směru. Pokud je však jejich vystupování pro příklad sobecké, odrazí se to i na mém vztahu k ní. Extrémem pak jsou samozřejmě názory či přesvědčení, s kterými (výrazně) nesouhlasím, což je často faktor, který mě přes nesporné hudební kvality dokáže odradit a interpreta zcela odepíšu. Ve všech ohledech však existují výjimky, ale to je samozřejmě na mnohem obsáhlejší diskuzi.

Imperial – zpěvák a baskytarista blackové kapely Twilight, dále člen Krieg, bývalý člen Nachtmystium a dalších kapel
Předpokládám, že míříte zejména k politickým tématům. Dlouhé roky bych odpovídal, že mi záleží jen na tom, co se mnou dělá hudba, aniž bych promýšlel, o čem pojednává. Anebo bych odpovídal, že jsem naprostým zastáncem svobody slova. Ani jedna z těch odpovědí ale žádného tazatele neuspokojí, neb lidé touží po tom, abyste v tomhle zaujali jasné stanovisko. A myslím, že jak stárnu, vytvořil jsem si ve svých posluchačských návycích určité hranice, které nepřekračuji.
Tak například kdokoliv, kdo explicitně zpívá o ubližování dítěti nebo zvířeti a de facto zavádí do extrémů goregrindové pozice, se ode mě dočká odmítnutí. Stejně tak násilí na ženách, i když by mělo jít o humor, je příznakem připosranosti a něčím, s čím nebudu ztrácet svůj už tak krátký čas. S výjimkou raného blacku se snažím vyhýbat politicky motivovanému metalu, který je parodií, jaká se snaží zalíbit nejnižšímu možnému jmenovateli – hlasům ztracených dětí, které chtějí někam patřit. Přivádí mi to na mysl hluboký americký jih, kde mají lidi napilno s oplodňováním svých příbuzných a stěžováním na své životy – cítím k tomu apatii a možná trochu lítosti.
Poslouchám hodně crust punku a hodně z něj lze asi považovat za politickou hudbu a jakkoliv s mnohým mohu souhlasit, neznamená to, že musím souhlasit se vším, aby mi ta hudba něco dala. Black metal poslouchám pro jeho negativitu a destruktivní povahu, crust punk pro jeho negativitu a konstruktivní povahu. Ale to jsou jen dva žánry z mnoha, které v různých náladách poslouchám.
A jestli mě ovlivní názory umělce? Když s někým souhlasím, jen sotva mě to automaticky přivede do stavu, kdy si jeho hudbu více užiju nebo se k ní více vztáhnu. Ale pokud je umělec i prznitelem dětí, těžko může počítat s mou podporou. Svět nevidím tak černobíle, jak by si lidé, kteří mě ženou do kouta otázkami na politiku, možná přáli. Nejsem politická osoba, nepatřím k žádné straně nebo hnutí, nejsem věřící. Díky svému původu mám vrozený odpor ke křesťanskému metalu, který je ale většinou sračkou bez ohledu na to, o čem se tam zpívá. Ale kapely jako Wovenhand poslouchat mohu.
Ať už ale odpovím jakkoliv, neuspokojím všechny, většina lidí má dopředu zkreslené představy o mě i těchhle věcech. V dokonalém světě by nebylo třeba o tomhle vůbec mluvit.