Anketa: Chandler, Neagoe, Jelínek a Nico o trvanlivosti doomu

Anketní otázka: „Doom je jedním z méně mainstreamových metalových subžánrů, ale taky jedním z nejvíce vytrvalých. Čím to je? Čím je doom tak zvláštní?“

Doom metal je nejen svým tempem okamžitě rozpoznatelný a nejen svou pomalostí rozděluje fanoušky (ne)ochotné nořit se do jeho skličující temnoty. Je metalovým mainstreamem anebo naopak výlučnou odnoží? A proč? A jak je možné, že ještě nezašel na úbytě nezájmu? I mezi těmi, kteří ho hrají, se názory rozcházejí.

Greg Chandler – zpěvák legendární birminghamské funeraldoomové kapely Esoteric
Řekl bych, že je taky jedním z nejméně populárních metalových subžánrů, protože není tak snadné ho poslouchat a mnozí z těch, kteří s ním nejsou seznámeni, ho mohou považovat za příliš pomalý nebo v jádru příliš temný.
Naše hudba se často nepotýká s pozitivními emocemi, ale spíše temnými a hlubšími zákoutími lidské mysli a povahy. Vytrvalost žánru tak možná vychází z toho, že ti, kteří ho dokáží ocenit, nacházejí v té hudbě něco, co jiný styl nemůže nabídnout, co jinde není běžné. Emoce, kterých se hudba jinak nedotýká.

Daniel „Deos“ Neagoe – zpěvák a vůdčí osobnost londýnských death/doomařů Eye of Solitude, jejichž loňské album „Canto III“ v recenzích pravidelně sbírá ta nejvyšší hodnocení; zakladatel funeral doomového projektu Deos (jako Daniel N.); autor doomově blackového ambientního projektu Colosus (jako Khrud) a pod svým jménem rovněž člen funeraldoom/deathového projektu God Eat God
Doom metal bude vždy výjimečný z toho prostého důvodu, že lidské emoce vyjadřuje tou správnou cestou. Není třeba mít velké technické dovednosti nebo oplývat virtuozitou. Ona abstraktní idea doomu je tím, co tento žánr činí unikátním, obskurním a pro mainstreamové masy nedosažitelným. Ty tomu neporozumí, nepochopí.
Ta hudba je pomalá, intenzivní. Zachycuje utrpení, žal a trápení jejího tvůrce. Doom ti pomáhá zapomenout na život jako takový, pomáhá ti ponořit se do hlubin bolesti. Nedovolí ti být součástí obyčejnosti a každodennosti vnějšího světa. Jím zobrazovaná neprostupná temnota a intenzivní opovrhování světem vyvolává v posluchači i tvůrci takové pocity, které se neslučují s toužebným očekáváním světlých zítřků, nadějí a chutí do života. Podivné, ale přesto fascinující transcendence se značnými zkušenostmi v psychické nejistotě člověka jsou přesně tím, co cítíme, co ovládá každého jednotlivce. A doom metal toto dokáže velice věrně zprostředkovat.

Standa Jelínek – kytarista ceněných atmosférických rockerů Dying Passion, kteří začínali jako doomová kapela; jako Eduard Exekutor působí v avantgardním Kabaretu dr. Caligariho
Nikdy mě nenapadlo, že je doom je méně mainstreamový, spíše bych řekl, že je z metalových subžánrů absolutně nejméně maistreamový. Na vrcholu byl možná v 90. letech, snad tehdy se dalo mluvit o mainstreamu mezi metalovými subžánry. A kdo z opravdových doomařů vytrval, tak jen proto, že se do samotné zhouby žene kurevsky pomalu. Dnes kapel, které se řadí do škatulky doom, už není tolik, ale přece jich je spousta, co doom vlastně hrají, i když mají ve škatulce vyryto třeba sludge, posthardcore, alternativní postrock, postmetal a tak. Mně osobně je to celkem jedno, i když může jít o jistý signál k objevování.

Nico – zakladatel, majitel a manažer nezávislého francouzského vydavatelství Kaotoxin Records, u kterého vyšly fanoušky i odbornou veřejností ceněné nahrávky death/doomové kapely Eye of Solitude nebo slibný debut The Lumberjack Feedback; pod posledními nahrávkami Eye of Solitude je rovněž podepsán jakožto výkonný producent
Neřekl bych, že je doom méně mainstreamový – co třeba tak široce úspěšné kapely jako jediní a jedineční zakladatelé všeho metalového a zejména doomového – tedy Black Sabbath? Anebo novější kapely jako Electric Wizard nebo Baroness, které zaplní haly pro dva i více tisíc lidí? Doom je navíc v současnosti ještě oblíbenější než v raných 90. letech a může za to fakt, že se stal pouhou nálepkou, která pokryje cokoliv, co zavání tím smutným, skličujícím pocitem, který spojuje všecky tyhle spolky: Cathedral, Eye of Solitude, Conan, The Lumberjack Feedback…
Víte, doomem může být cokoliv, co si lidé přeji, jen v sobě musí nést zmíněný pocit, musí držet hudbu v tempu sloního pochodu, musí být depresivní a zatěžkaný, ale jinak musí být hranicemi nespoutaný. To ho udržuje zdravým.
Thrash nebo heavy metal jsou z podstaty vcelku uzavřené styly, zatímco death, black anebo dokonce grindcore jsou schopny, stejně jako doom, pokrýt širokou paletu kapel a nemenší počet variací stylu, které ty kapely předvádějí. To vysvětluje dlouhověkost doomu a taky to, proč tady v té či oné podobě s námi tak dlouho je i bude.