Anketa: Broks, Hirsch a Colella o výdrži fanoušků metalu
Přestože dává okázale najevo své tvrďáctví, nedokáže většina posluchačů tvrdé hudby skousnout žánry, které dokáží opravdu ubíjet. Na anketní otázku odpovídají rozliční tři hudebníci, kteří se tvorbou „trochu jiné“ hudby sami zabývají.
Stef Broks, bubeník holandských fusion metalistů Exivious a progresivních Textures
Záleží na tom, co od hudby čekáš, a to je velice individuální. Na začátku je ale to, jak moc jsi nebo nejsi otevřený čemukoliv. Jsou dva způsoby, jak přistupovat k hudbě nebo umění obecně. První možnost je nechat k sobě umění přistoupit a následně ho zařadit do individuálního rámce. Třeba když slyšíš skladbu, která ti připomene dovolenou u moře, a následně ji vnímáš skrze tento rámec. Druhým způsobem je, když k sobě umění necháš přistoupit, otevřeš se, posloucháš a ptáš se. Třeba když se pokoušíš zjistit, co stojí za tímhle „divným obrazem“, co se jím autor snažil vyjádřit. Což samozřejmě stojí mnohem více úsilí, než když viděné umění pouze zařadíš do rámce, který už znáš. A stejně to funguje i s posluchači tvrdé hudby – pokud tu hudbu někdo poslouchá jen proto, že je hlasitá, budiž, ale je to velice statická pozice. Vždyť jde jít i za rámec zjevného, k uměleckému aspektu. A je úžasné, když můžeš v hudbě nacházet hloubku.
Vladimír Hirsch, přední soudobý hudební skladatel, který ve své obsáhlé tvorbě spojuje prvky tzv. „vážné“ hudby a žánrů jako dark ambient nebo industriál
Nemyslím si, že by otázka byla položena šťastně. Metal je velmi široký styl, sahající od – obrazně řečeno – velmi měkkého kovu až po ty relativně tvrdé subžánry a nelze tedy stejnou reakci očekávat od milovníků tzv. melodického metalu na straně jedné a fanoušků black či doom metalu na straně druhé. S pojmem experimentální je to velmi podobné. Ostatně právě posledně zmíněné odnože metalu pracují dnes zcela běžně s ambientními, darkambientními či industriálními strukturami a některé původně ryze „hlukově“ či „ambientně“ orientované labely, např. Cold Meat Industry nebo u nás Epidemie Records, jsou v současnosti těchto kapel plné a jejich fanoušci se v mnoha případech oněch experimentálních alternativ nikterak nezříkají.
Pokud bych se však snažil vyhovět položené otázce bez ohledu na její zmíněnou nepřesnost, jsem bohužel nucen zprůměrovat příznivce všech zmíněných žánrů, což popravdě řečeno nečiním rád. Nicméně z mého pohledu ani hardcore, natož metal nejsou nijak extrémními styly, jsou to dávno etablované žánry s desítky let zapuštěnými kořeny, zavedenými rytmickými vzorci repetitivních riffů a méně nebo více jednoduchými stavebními schématy písňové formy, které již dosáhly svého vrcholu a nemají příliš mnoho možností vnitřního vývoje, proto expandují dnes prakticky výhradně již pouze prostřednictvím arteficiálních mutací s jinými hudebními směry. A tak se tedy příznivcům jejich konzervativnějších či lépe řečeno standardních forem nedivím, že amorfní hmoty hlukových nebo ambientních experimentů jsou pro ně těžko prostupné. Ostatně i tyto žánry dospěly vnitřně ve svém vývoji již k svému zenitu a obracejí se vně svého teritoria.
Federico Colella, bubeník experimentálních italských post-metalistů Lento
Řekl bych, že problém nesouvisí ani tak s metalem či, když na to přijde, třeba s hardcorem, ale spíše schopností „přezpívat“ určitou píseň nebo její část. Průměrní posluchači žánru, a to se týká i těch z popové či indie scény, potřebují, aby je něco okamžitě zaujalo, aby si to mohli snadno zapamatovat, aby okamžitě „chápali“ harmonie a pochytili texty. Je jasné, že metalisté nebo hardcoristé mají jiné požadavky, než fanoušci indie popu. Zatímco prvnímu jde o hlasitost, sílu, zlobu nebo naléhavost, druhý hledá klidné a příjemné tóny, ne tak razantní. Situace to jsou odlišné, ale základ je totožný. A noise nenabízí nic z toho a většinou ani cokoliv, čeho by se dalo zachytit. A kdyby se nestal sociálním fenoménem, který se spojil s módou, dost možná by se po 80. letech nevrátil.
I když je někdo navyklý na tvrdou hudbu, neznamená to, že pochopí noise nebo experiment. Sami Lento zastávají zvědavý a otevřený přístup k hudbě, nejde nám o to, abychom si ji pamatovali pro riff nebo hezkou zpěvovou linku. Celkové vyjádření a přístup, o to tu běží. Jinými slovy, buďme připraveni na vše a následně to každý po svém zpracujme. Zdá se navíc, že limity nastavují už samy žánry a konzervativní přístup bude vždy četnější než otevřený, kdy se bude posluchač těšit na to, co objeví.
