Anketa: Blackie, Jun-His, Šaman a Kapák o black metalu

Anketní otázka: „Black metal se jako žánr v průběhu let značně proměnil. Co pro vás symbolizuje a znamená?“

Black metal patří k nejživotnějším tvrdým žánrům. Jeho prapůvodní projevy se dodnes těší posvátné úctě (a v prvé řadě dodnes mají značnou sílu), zároveň se ale opakovaně proměnil (a také díky tomu přežívá). Odkud pramení jeho síla? Kam až sahají jeho chapadla?

Blackie – někdejší kytarista Root, protagonista paganmetalového projektu Cales, v poslední době spolupracuje s Františkem Štormem z Master's Hammer
Nic to pro mě neznamená, jenom jakási škatulka, která se používá skoro tři nebo čtyři dekády a shodou okolností jsme s kapelou, ve které jsem začínal, pod ni byli zařazováni již od osmdesátých let. Například takové album Root „The Book“ a další bývají označovány termínem black metal, přičemž s ním nemají zhola nic společného. Vlastně ani já dost dlouhou dobu nechtěl mít s tímto označením nic společného, jelikož s nástupem třetí vlny se to tak nějak pokazilo. Hrál to každej (navíc strašně blbě), všichni používali směšné malování (což ostatně používají dodnes) a psali (píšou) blbý texty (protože mají v hlavě nasraný). Tak nějak.

Jun-His – zpěvák a kytarista finských psychedelických blackmetalistů Oranssi Pazuzu, kteří loni vydali výjimečné album „Valonielu“
Black metal znamená pro každého něco jiného a to dokonce v rámci blackmetalových kruhů. Pro mě znamená anarchii a svobodu rozhodnout se sám za sebe. Je chaosem a antihmotou, které jsou v protikladu spořádané společnosti. Náboženství a politika definuje, co je „slušné“ a „dobré“, a black metal tyhle definice rozbíjí a chčije po nich. Což považuju za důležité, protože křesťanství i další velké církve jsou plné pokrytectví. Snaží se kontrolovat masy a probouzet v nich pocity viny, když nejprve popírají lidskou přirozenost a učí lidi žít v hanbě, pokud tuto přirozenost následují.
I když jsem sám moc velkej hipík, než abych se dokonale identifikoval s blackmetalovou ideologií, jsem rád svým pánem a rád zpochybňuji, co mě obklopuje. Black je mi vlivem jak svými myšlenkami, tak po hudební stránce. Black metal ve svých nejlepších momentech zní jako něco velmi vášnivého a velmi nevysvětlitelného. Možná je to právě jeho ideologie, která pohání blackovou nenávist a pozvedává atmosféru do zcela nových výšin. Je to rozhodně ten typ hudby, která má potenciál tě strhnout, pokud jí to dovolíš.

Šaman – kytarista hardcorových kapel Remek, Gattaca a také Marnost, která se inspiruje v temných stokách black metalu
Black metal pro mě znamená jednoduše inspiraci. Zní to hodně vágně, pokusím se to tedy vysvětlit. Metalová scéna mě nikdy moc nezajímala, protože mi vždy přišla až příliš pevně protkaná principy, se kterými mám vnitřní problém. Dost mě ale oslovuje hudební forma vyjádření v blacku. To, co je na ní pro mě zajímavé, bych možná popsal jako pudovost, která z mého pohledu symbolizuje právě black metal. Pudovost vnímám i jako pojítko mezi kapelami sázejícími na syrovost, primitivnost a vypouštění agrese, a těmi, které jdou spíš cestou budování mohutné atmosféry a navozování tranzu (třeba ve smyslu poněkud nabubřele psaného pamfletu „Transcendental Black Metal: A Vision of Apocalyptic Humanism“ od jednoho ze členů Liturgy).
Co s tím souvisí, je i ochota záměrně potlačit zřetelnost instrumentálních dovedností a využít nedokonalosti k umocnění celkového efektu v rovině přenosu nálady a atmosféry na publikum. V době křišťálově čistého zvuku a kytarových nebo bubenických superstars mi přístup blackmetalového undergroundu do jisté míry imponuje. Záměrná zvuková zastřenost interpretů jako Paysage D’Hiver nebo Horror Cross navíc nechává posluchačům a posluchačkám vcelku dost prostoru pro interpretaci toho, co slyší, a stimuluje je k aktivnímu poslechu. Tohle je konkrétně pro mě dost inspirující jak po stránce posluchačské, tak jako pro člověka, který sám hraje v kapelách.

Honza Kapák – kytarista a zpěvák blackdeathových bijců Avenger, někdejší bubeník tradičně blackmetalových Maniac Butcher a současný bubeník Master's Hammer, kteří nepotřebují přídavná jména; majitel studia Hellsound
Skoro bych řekl, že jste oslovili toho nepravého. V posledních letech mám poměrně dost jiné starosti a zájmy. Význam sousloví black metal pro mne osobně stále nejlépe vystihují rané desky od Bathory, Master's Hammer, Root, Immortal, Darkthrone, Emperor a tak. Zkrátka co se na „scéně“ dělo v letech osmdesátých a na začátku devadesátých. Na tyhle desky nedám dopustit, a i když už si je pustím málokdy, dodnes je to jeden z pramenů inspirace pro moji vlastní tvorbu. Od druhé poloviny devadesátek jsem v zájmu o nové desky v metalu obecně trošku polevil, někde mezi lety 2000 – 2005 jsem ztratil přehled úplně. Nemůžu se zbavit pocitu, že metal je zacyklený a vše dobré už bylo řečeno. Čest výjimkám. Popravdě jsem poměrně dlouhou dobu koketoval s tím, že i já sám bych se měl na aktivní tvorbu radši vykašlat. To jsem zatím nedokázal, chybělo by mi to příliš.