Anathema – Weather Systems

Provazochodci nad propastí kýče
2012
Kscope
55:44 (9 skladeb)
atmosférický rock
http://www.anathema.ws

Vpravdě rodinný podnik v odvětví atmosférického rocku Anathema, jehož sestava se ustálila na triu Cavanaghových bratří v triku a sourozencích Douglasových, v posledních letech rozhodně nezahálel. Předloni jsme se po sedmi letech neúrody dočkali studiového alba „We're Here Because We're Here“.

Hnedle nato nám Anathema servírovala album do orchestrálního hávu přearanžovaných skladeb z doommetalového pravěku kapely a v polovině dubna letošního roku očividně uzrál čas na další studiovou desku, pojmenovanou tentokrát dle často užívaných meteorologických motivů „Weather Systems“. Při takové frekvenci nového materiálu člověka až napadá ono otřepané rčení zahrnující Baťovy závody a jistou nenáviděnou sportovní obuv, ovšem Anathema je spolkem zkušených ševců, takže by se kvalt na výsledku nemusel vůbec podepsat. Otlačí nám „Weather Systems“ palce, nebo naopak garantují příjemnou procházku?

Hned úvodem je potřeba předeslat, že ten, komu předchozí album navodilo spíše pocity roztrpčení, ten nejspíš nebude výskat nadšením ani tentokrát. „Weather Systems“ je totiž svému předchůdci v lecčems dost podobná – ani není divu, část skladeb byla dokonce složena ve stejném období. Zachováno zůstalo třeba prosvětlenější, živější a optimističtější vyznění hudby. Temnota (alespoň ta autentická, nikoli sladkobol) odtáhla někam za horizont a někdejší bouřková mračna připomene jen sem tam nějaká kaluž, přičemž i v ní narazíte spíš na odraz slunečnic, než vidinu oprátky. Pozice nevyklidily ani vzdušné a vzletné orchestrální aranže či vokalistka Lee Douglas, která zdatně doplňuje jinak učebnicovou souhru bratrů Cavanaghových.

„Mám pocit, že v některých okamžicích se pouští až příliš daleko po laně nataženém nad propastí kýče, přičemž nejsou úplně sebejistými provazochodci.“

Ač si nemyslím, že bych byl bůhvíjak zpátečnickým posluchačem, se současným vývojem kapely mám tak trochu problém. Anathema byla odjakživa kapelou expresivní a emocionální, ať již v někdejší depresivní a současné nadějné poloze – leč mám pocit, že v některých okamžicích se pouští až příliš daleko po laně nataženém nad propastí kýče, přičemž nejsou úplně sebejistými provazochodci. Pád hrozí při každém odvážnějším manévru – a dole nečekají horoucí pekla a gejzíry vroucí lávy, ale duhový opar, čajové dýchánky a meruňkově omítnuté pohádkové zámky, kde bydlí krásné, hodné a blbé princezny z Disneyovek.

Již zmiňované orchestrální aranže sice zapadají do celkového konceptu muziky, ale obávám se, že samy o sobě by vyzněly příšerně plytce. Optimismus v podání Anathemy začíná mít blízko k nicneřešící blaženosti. Zdůrazňuji, že na „Weather Systems“ kapela balancování na ostří nože úspěšně zvládla, ale kdyby mělo další album podobné tendence posilovat, jednalo by se o sebevražedný sešup.

DRUHÝ POHLED: Jan Novák dává 5/10
Když vezmu v potaz, jak dlouho se Liverpoolští trápili s minulou deskou „We Are Here Because We Are Here“, je téměř neuvěřitelné, že po necelých dvou letech vydávají zcela nový materiál. Anathema pro mě vždy představovala seskupení, které se s každou deskou zcela přirozeně měnilo, aniž by ubíralo něco z vysoké kvality produkce. Toto tvrzení však pro mě platí pouze po desku „A Fine Day to Exit“, na které na mě působí za celou kariéru zcela sebevědomě, jak po stránce muzikantské, tak i skladatelské. S dalšími alby se mi na mysl začíná čím dál více vkrádat pocit lehké vyčerpanosti a marnosti navázat na bohatou minulost.
Předchůdce nového počinu jsem vstřebával jen velmi stěží a postupem času ho začal vnímat spíše jako slabší chvilku kapely. O to více mě novinka zprvu potěšila. Možná to bylo minimum očekávání, se kterými jsem k ní přistupoval, nebo snad úvodní dvojice skladeb „Untouchables“, která lákala k dalším celistvějším poslechům.
Tyto dvě skladby bych mimochodem považoval za jedny z těch lepších, které se Anathemě za několik posledních desek podařilo vyprodukovat. Tím spíš mě pak utvrzují v tom, že zbytek je jen muzikantsky dobře zakamuflovaná skladatelská bezmoc. Koláže klávesových ploch, orchestrálních aranží, naivních kytarových melodií, všudypřítomného naříkání a zmaru. Postrádám jakýkoliv hudební tvar a koncept, natož pak směřování.
Všichni, kdo na Anathemě oceňují její tradiční atributy jako přirozenost a schopnost pracovat s rozličnými náladami, budou určitě opět velmi spokojeni. Čím dál více se totiž jedná o zkušené hudebníky, kteří vědí, co si jejich fanoušci žádají, a jak jim co nejlépe vyhovět. Když k tomu připočteme výjimečnou schopnost balancovat na tenké hranici absolutního klidu a emocionálního kolapsu, je jasné, že tato deska má pro fanouška kapely ambici být plnohodnotným pokračováním bohaté diskografie. Ne však pro ty, kteří vyžadují méně orchestrů, naříkání a více hudební kreativity.
V hlavě mi pak zůstává otázka. Je tento přístup od symbolů přirozenosti čistoty opravdu poctivý?

Přes výše zmíněné výhrady podle mě novinka pořád funguje, a dokonce předčí desku předchozí, alespoň v tom, nakolik je poslouchatelná a zábavná. Nenapadá mě lepší vysvětlení, než že si Anathema z nahrávacích seancí schovala do šuplíku zrovna ty lepší skladby. Kupříkladu vygradovaná „The Beginning and the End“ je jasným hitem bez jakýchkoli negativních konotací, v „The Gathering of the Clouds“ zase uslyšíme perfektní vokální harmonie všech tří slavíků z Albionu.

Na Anathemu nezvykle elektronická první půle „The Storm Before the Calm“ ukazuje, že cesty ze zaběhnutých postupů má kapela taktéž zaneseny v mapách, „The Lost Child“ si umím představit i na „A Fine Day to Exit“. Album obsahuje pořád dost atributů typických pro Anathemu, aby se neodcizilo dlouhodobějším posluchačům, na druhou stranu je nanejvýš přístupné a otevřené i pro ty, kterým by metalové kořeny kvintetu mnoho neřekly.

Závěrečné shrnutí bude protentokrát stručné. „Weather Systems“ je kolekcí slušných písní, u nichž občas vzbuzuje rozpaky přílišná uhlazenost a koketování s kýčem, což ale s největší pravděpodobností nebude znakem kreativního strádání či nějakého kalkulu, ale reflexí vnitřní pohody muzikantů. To vzbuzuje značné obavy z toho, s čím se Anathema vytasí příště – „Weather Systems“ se ovšem rozhodně bát nemusíte. Nekouše – a barevné třpytky jsem ze sebe nakonec taky setřepávat nemusel.