Amebix – Sonic Mass

Ze starého železa k prvotřídní oceli
2011
Easy Action Records
43:29 (10 skladeb)
post-punk/industrial metal
www.amebix.net

Představte si, že se máte po čtyřiadvaceti letech setkat se spolužákem ze střední školy. Zajisté budou namístě určité rozpaky – bude to pořád stejný frajer, jako ta postava na blednoucí fotce v maturitní ročence? Anebo vás čeká uťápnutý ženáč, manažer s vlastním šoférem či zkrachovalec, který se rozhoduje mezi smyčkou a provazem?

Dovedu si představit, že obdobné rozpaky provázely někdejší příznivce britských Amebix, kteří, ač mnoho materiálu ve své napříč 80. léty minulého století rozpínající se kariéře nevydali, svým inovativním a leccos objímajícím pojetím crust-punku (spjatého s metalem i post-punkovými melodiemi) oslovili mnoho dalších muzikantů. Včetně takových veličin, jakými jsou Sepultura a Neurosis.

V případě reunionu Amebix mi vyvstává na mysli paralela s letošní deskou Gang of Four, kteří na třídní srazy nenosili nový materiál šestnáct let, ale přesto, odmyslíme-li si nezamaskovatelné šediny, působí i dnes jako stejná parta floutků. O Amebix ale skutečně nebylo od vydání druhé desky „Monolith“ v roce 1987 prakticky slyšet – zpěvák Rob „Baron“ Miller odešel do ústraní na ostrov Skye u skotského pobřeží, kde se naučil kovat meče na tradiční způsob (a stal se v onom řemesle poměrně věhlasným), kdežto zbytek kapely v čele s Millerovým bratrem Stigem pokračoval ještě chvíli pod hlavičkou tělesa s názvem Zygote.

Koho by zajímaly podrobnosti reunionu Amebix, mohu jej odkázat na dokument „Risen: A History of Amebix“ (viz výše), ostatním může stačit, že svou úlohu v něm sehrál bubeník a zarytý fanoušek kapely Roy Mayorga (ex-Soulfly, Nausea, Stone Sour), který se na novém albu postaral jak o bicí party, tak o produkci. V roce 2011 jsou tedy Amebix úplně jinými chlapíky, než v roce 1987, ale jak je již nyní vidno z reakcí na novou desku, nejeden starý spolužák si s nimi rád potřese rukou – a já, ačkoli jsem s nimi kozy nepásl, třesu o to usilovněji.

„Sonic Mass“ je deklarací nové éry Amebix a zároveň dává odpověď na zrádnou otázku, jakým směrem by se vyvíjeli, kdyby onehdá neukončili kariéru. Z jejich hudby se takřka úplně vytratil crust-punkový element, tudíž nám v rovnici zbývá post-punk a metal (s industriálovou odmocninou navrch).

Deska je plná hudebních ozvěn, které na poli výše zmíněných žánrů rezonovaly v 90. letech či zkraje nového milénia. Jako byste vzali partu metalistů na výlet do jeskynního dómu, nechali je hrát muzikální obdobu televizního Kufru a jen poslouchali mísící se výkřiky: „Ministry!“ „Fear Factory!“ „Voivod! Ale jen na deskách ‚Phobos‘ a ‚Negatron‘!“ Chraň však mě ruka Páně, abych tím naznačoval, že je „Sonic Mass“ zmatená či neoriginální – právě naopak, zaujme svým eklekticismem a tím, jak umně reflektuje žánrový posun za dobu, kterou Rob Miller strávil u kovadliny.

„Amebix vytřeli posluchačům zrak i po dvou desítkách let nečinnosti, natočili jednu z nejlepších desek roku.“

Z původní podoby Amebix pak přetrvala inspirace post-punkovými spolky – především Killing Joke, zčásti i Joy Division či Bauhaus. Amebix ve svých slévárnách vytvořili impozantní kovový monolit, při pohledu na nějž si vybavíte chladný lesk oceli i žár roztaveného železa. Novinka působí monumentálním, epickým dojmem a má ohromnou intenzitu. A je jedno, zda ji vytváří vrstvené kytarové plochy, z hlediska zvuku pečlivě vybalancované mezi pohlcujícím hlukem naplno rozjetého rychlíku a nepřeslechnutelnou ostrostí brusného laseru, neprostupné klávesové stěny, o něž by se mohl opřít i rhódský kolos, či působivě deklaratorní vokály Roba Millera, který však nesklouzává ke Colemanovu místy až pateticky apokalyptickému kazatelství. I uvolněnější pasáže si najdou svou cestu k posluchačovým zvukovodům.

Asi nejlépe ilustruje desku v celém jejím záběru dvoudílná eponymní skladba – v první, pozvolna gradující části hrají mezi kulisami tlumených kláves a ambientních ruchů prim akustické kytary a zádumčivý zpěv, evokující třeba sólovou tvorbu Steva von Tilla. Náhle však album přeskočí do metalového běsnění plného frenetického riffování, děsivých kláves a drásavého řevu. Jednotlivé písně pak kmitají v různých vzdálenostech mezi těmito extrémními polohami.

A já si nemůžu pomoct, vychutnávám si každou z nich a deska mě pořád ohromně oslovuje, i když se v mém playlistu ohřála již takřka dvacetkrát. Amebix vytřeli posluchačům zrak i po dvou desítkách let nečinnosti, natočili jednu z nejlepších desek roku a doufám, že se od nynějška budou na třídních srazech ukazovat pravidelně.