Alternativa 2018

Tohle rozšíření s sebou nutně přineslo úbytek velkých jmen (nebo také: dramaturgických sázek na jistotu). A když na úvodním koncertě účinkující bezmála převažovali nad návštěvníky, vnucovala se otázka, jestli je tenhle přístup mezi zpovykanými Pražany udržitelný. Šlo ale o mimořádný kontext: mezinárodní těleso Insub Meta Orchestra čítá kolem třiceti hráčů, kteří se rozsadili doprostřed MeetFactory, takže je lidé mohli obcházet, sledovat, zakoušet změny zvuku v různých polohách. Elektroakustické těleso s velkým zastoupením dechů toho hrálo pramálo, převážně strohé plochy či jednotlivé fráze stanovené „dirigentem“. Tenhle maximalistický minimalismus, jak ho vymysleli vedoucí projektu Cyril Bondi a d’Incise, neustále zdůrazňoval roli ticha, ať už v pomlkách nebo v přítomnosti nehrajících muzikantů. Zklidňující efekt, který tahle produkce měla, ještě zvýrazňovaly nádherné zvukové odstíny získané rozšířenými technikami, a precizní osvětlení/scéna.

Práce s prostorem byla na Alternativě obecně solidní. Vedle hlavního prostoru otevřela MeetFactory i vedlejší sál, kde probíhaly menší koncerty s hutnější atmosférou jako v případě ambientního kytaristy Ondreje Zajace. Tento dříve outsider, dnes etablovaný protagonista pražského undergroundu exceloval v pestrých klidnějších polohách, kde připomněl práci Aidana Bakera zejména na „mayském“ albu Under the Jaguar Sun, o poznání méně přesvědčivý byl v agresivních powerambientních polohách, celkově ale potvrdil, že snaha, která u něj byla vždy evidentní, nese plody.

„Zde také status Alternativy coby plnohodnotného festivalu podpořilo několik nadšeně tančících opilců.“

Oblíbeným zaklínadlem dnešních festivalů je exkluzivita, a tak bylo vlastně dost s podivem, jak málo se s ní Alternativa oháněla. Vystoupení polského projektu Stara Rzeka, který si svého času získal kritiku mixem folku, elektroniky a black metalu (!), jsou přitom v současnosti naprosto raritní – a to pražské bylo navíc výtečné. Kuba Ziołek se v setu posouval od písniček říznutých melancholickým slovanským folklórem k extrémně zábavné retro elektronice, načež vše vygradoval statickým coverem My Only Child od Nico a uzavřel hlučnými plochami. Na black metal nedošlo, Ziołek se přiblížil maximálně jakémusi stoneru, i tak ale koncert dokázal výjimečnou schopnost projektu spojovat nespojitelné.

Ještě větší očekávání se pojila s návratem Orena Ambarchiho. Australský zvukový mág v posledních letech spíš experimentuje s různými polohami, na Alternativě ale zahrál ucelený set blízký nebeskému klidu jeho starších desek. Neznámým způsobem se mu podařilo přetvořit zvuk kytary do barvy modulárního synťáku a tohle čisté bublání smyčkoval a deformoval do nekonečně variovaných vzorů s klidnou náladou a ohromným množstvím detailů. Set, který potvrdil, že Ambarchi patří v manipulaci zvuku k naprosté špičce.

Když dramaturgové představili své pojetí programu, působila tušená gradace programu až příliš jednoduše. Naštěstí se jí nedrželi na sto procent. Dead Pigeon Dub uzavřeli první večer a rozbili jeho klid analogovým industriálním dubem biblických proporcí (viz Re-Entry od Techno Animal). Zpočátku sice měli menší problémy s přechody mezi skladbami, když ale chytili destruktivní slinu, chvěl se maličký divadelní sál v základech a dav řádil na hranici poga. Zběsilou náladu jako vždy ještě umocnili VJové Escher Fucker s epileptickými deformacemi televizního obrazu.

Po excelentním čtvrtku budil pátek určité obavy z free jazz/improv monotematičnosti, byly ale v zásadě zbytečné. Zmeškaný set The Elks byl prý velice solidní, sám můžu chválit až Fake the Facts. Trio saxofonisty Matse Gustafssona z Fire! a The Thing, kytaristy Martina Siewerta z Radian a turnablisty jménem dieb13 ukázalo, jak svěže dnes může znít volná improvizace, když se k ní přistoupí s patřičnou zběsilostí. Snad nejlépe by se dala jejich produkce popsat jako chaos, kde se těžce rozlišovala kytara od gramofonů a Gustafssonovy elektroniky, a pokud už byl nějaký nástroj k rozpoznání, zněl naprosto osekaně a/nebo zdeformovaně. Co se týče zvukové nápaditosti, překvapivosti a smysluplnosti, zaostávali Fake the Facts jen za velmistry ze Supersilent a Zs.

„Přišli, zničili a zanechali široké úsměvy na tvářích.“

Druhým vrcholem pátečního programu byla překvapivě na poslední chvíli oznámená elektronika Kaminari. Trio DJe a dvou bubeníků sice místy znělo poněkud devadesátkově, většinu času to ale byl efektivní rovný tlak s tribálními perkusemi a občasnými protirytmy, ve kterém se dalo jednoduše utopit. Zde také status Alternativy coby plnohodnotného festivalu podpořilo několik nadšeně tančících opilců.

Hluková sobota nakonec přitáhla asi nejvíc návštěvníků, a to hlavně na Pharmakon, jejíž set sice měl díky umístění pod pódiem a náběhům do publika silnou atmosféru, divokost americké hudebnice ale ani tentokrát nebyla příliš působivá a podmazy power electronics byly kompozičně značně nezajímavé. Naproti tomu budějovičtí klasici Microvomit zahráli dle očekávání krásný bordel, byť neočekávaně s tolika tremoly, až to znělo pomalu jak Krallice nebo Dysrhythmia. A v malém sále předvedla na své poměry decentní, ale o to přesvědčivější rituál temných smyček a podivných nápěvů i ?Alos neboli Stefania Pedretti z OvO.

Asi nejsilnějším sobotním koncertem předvedlo nakonec slovenské komando Shibuya Motors doplněné dvěma bubeníky. Elektronika Sláva Krekoviče (jinak dramaturga bratislavského prostoru A4 a festivalu Next) ani saxofon Mira Tótha sice nedisponovaly osobitostí, jakou předvedli den předtím Fake the Facts, byly ale zatraceně funkční. Jejich improvizovaný mix free jazzu a hluku dynamicky a vcelku nepředvídatelně přecházel mezi polohami. V agresivnějších místech zvlášť vynikli mistři Didi Kern (mj. Poisonous Frequencies) a Balász Pándi (byť jedovatých činelových masakrů, které jsou pro něj typické, mohlo být víc), jinak spoluhráč japonských legend; v pomalejších a podivnějších pasážích dominovalo Tóthovo jódlování. Přišli, zničili a zanechali široké úsměvy na tvářích, nebo jak se to říká. Striktní, temné techno Niny Pixel na závěr festivalu už bylo jen příjemným bonusem.

Při ohlédnutí za celým festivalem se nabízí především zmínka o tom, jak si zaslouží svůj název. Alternativa není akcí za každou cenu „aktuální“, což beztak může znamenat jen bezduché přebírání trendů a obrovské překrytí lineupů „prestižních“ festivalů, namísto toho se dramaturgové nebojí řídit vlastním vkusem a budovat identitu včetně důrazu na ekologii. Tohle ve výsledku vytvořilo až rodinnou atmosféru, která jako by pocházela odjinud; jako by se nálada Psy-High nebo Puncta zčásti přenesla do většího měřítka. Festival tak měl de facto jedinou chybu: navzdory všem memům na něm nezahrál jeho letošní dramaturg Petr Vrba.