Alain Johannes - Spark

Úmorná turné ve stínu slavnějších kolegů střídají dlouhé noci strávené za mixážním pultem ve studiu, zpestřené nenápadným hostováním na tuctech desek jiných interpretů. Alain Johannes je bezpochyby ukázkovým příkladem takového typu muzikanta. Od dob, kdy se na počátku 80. let pohyboval v sestavách, z nichž se posléze dali dohromady Red Hot Chili Peppers, má za sebou několik desek s nedoceněnými grungovými Eleven, spolupráci s Chrisem Cornellem, Markem Laneganem, Queens of the Stone Age, Them Crooked Vultures a mnoho dalších, méně nápadných podpisů v bookletech alb. Teprve ve věku devětačtyřiceti let pak vydal vůbec první sólové album s názvem „Spark”.

Pravděpodobně si říkáte, že když muzikant vydává po tak dlouhé kariéře první sólovku, musí jej k tomu nakopnout setsakramentsky silný impuls. V případě Alaina Johannese výraz impuls hořkne v ústech – deska „Spark” je totiž celá zasvěcena jeho životní i hudební partnerce Natashi Shneider, která v roce 2008 podlehla boji s rakovinou. První, co posluchače znalého kontextu na Johannesově debutu překvapí, je otevřenost a upřímnost, s jakou intimní tematiku ztráty milované osoby zpracovává. Ačkoli se v textech nezřídka objevují autentické obrazy smutku a bolesti (refrén svižné úvodní skladby „Endless Eyes” kupříkladu praví: „It's killing me that I must go on living/Just to fill this cup of promise/With meaning”), emocionální paleta desky je mnohem bohatší.

„Album rozhodně není epitafem ve smyslu nápisu vytesaného do chladného kamene – je mnohem lidštější, osobnější, až živé, chtělo by se říci.“

Temné odstíny střídají barvy hořkosladké nostalgie, sentimentu, hřejivých vzpomínek na společně strávené časy a zářivých jisker naděje, inspirace či vědomí přetrvávajícího nehmotného spojení. Album rozhodně není epitafem ve smyslu nápisu vytesaného do chladného kamene – je mnohem lidštější, osobnější, až živé, chtělo by se říci.

Vsadím své notně ošoupané polobotky, že nejeden z muzikantů, s nimiž Alain Johannes spolupracoval, by mu při tvorbě sólové desky nabídnul pomocnou ruku, leč Johannes se (vzhledem k charakteru alba poměrně logicky) rozhodl natočit jej celé sám. Z toho také vyplývá omezená instrumentace. Vzhledem k Johannesově kytarové virtuozitě ale „Spark” rozhodně nepůsobí minimalistickým dojmem. Nejčastěji na desce uslyšíme takzvanou „cigar-box guitar” (typ strunného nástroje, který si již v polovině 19. století vyráběli lidoví hudebníci v USA za využití krabic na doutníky), jejíž řinčivý zvuk je sem tam doplněn o klasickou „španělku” a další nástroje, včetně cella, harmoniky a perkusí.

Album se svým rozsahem nepřesahujícím půlhodinku řadí mezi krátká, ale přesto jsou si některé skladby docela podobné – ústřední motiv již zmiňované „Endless Eyes” si tyká s předposlední „Gentle Ghosts”, stejně tak můžeme vnímat slyšitelné spojitosti mezi subtilnějšími a zahloubanějšími kousky „Speechless” a závěrečnou „Gentle Ghost”. Tyto podobnosti však nebudí dojem nějakého sebevykrádání a skrblení nápadů, nýbrž kýžené konceptuálnosti a ucelenosti.

Pomyslným středobodem desky je pak skladba „Make God Jealous”, kde zhruba první minutu a půl dává Johannes prostor svému kytarovému mistrovství a ze své osmistrunné krabice na doutníky vymačkává šťávu dosucha, načež se skladba přehoupne do dramatického, ale přesto zpěvného refrénu.

Deska „Spark” je vysoce intimní výpovědí a osobní ódou na milovanou osobu, která si však k posluchačovým uším nachází cestu překvapivě snadno a dobře napsané písničky, které ji tvoří, disponují univerzálními kvalitami – odzbrojují svou upřímností a navozují skutečně autentické pocity. Dodnes jsem za nejlepší desku, jež byla blízké osobě věnována in memoriam, považoval „Songs for Drella”, kterou památce Andyho Warhola zasvětili Lou Reed a John Cale. Alain Johannes však na mě zapůsobil ještě více.

fotografie: Randes St. Nicholas