Mein Gott, odešel božský Karel, dozněl zlatý hlas z Prahy

Český národ, ale i ten německý, postihla tragédie kolosálních rozměrů. Bulvární média ještě dlouho budou mít o čem psát.

Vražda knížete Václava, upálení mistra Husa, bitva u Lipan, bitva na Bílé hoře, sedláci u Chlumce, mnichovská dohoda, vítězný únor, srpnová invaze, a teď i pohroma nejstrašlivější...

Ve věku 80 let navždy odešla největší legenda české populární hudby Karel Gott. Původně elektrikář, v éře Semaforu a Apolla vrcholný interpret šedesátých let, následně hvězda Štaidlova orchestru i celé normalizační doby, již tehdy mistr a nakonec přímo bůh.

Vedle středního proudu a belcantových melodií, v nichž obzvláště vynikal jeho líbezný hlas, zvládal i svižné rokenroly, operetní árie a mnoho dalších žánrů. Byl nazýván "Sinatrou východního bloku", popularity si užíval v jednom i druhém Německu, vystupoval v mnoha zemích světa, pěl v Las Vegas i newyorské Carnegie Hall. Jeho desky, a to včetně četných zahraničních vydání, se za těch 60 let kariéry počítají na stovky, slavné a ještě slavnější hity na mnoho desítek. Nahrál i několik vánočních desek, z nichž Vánoce ve zlaté Praze jsou s počtem přes 1,5 miliónu kusů dodnes a navždy nejprodávanějším českým albem všech dob. Celkem prodal přes 50 miliónů hudebních nosičů.

Vyhrál Bratislavskou lyru 1966 a za rok 1991 byl jako první byl uveden do Síně slávy pozdějších cen Anděl. Přestože to tradičně "opravdu nečekal", počty jeho Zlatých i Českých slavíků, cen TýTý, Televizních rolniček, zlatých, platinových či diamantových desek a desítek dalších ocenění, získaných doma i ve světě, je snazší nepočítat. Roku 1977 byl jmenován zasloužilým a 1985 dokonce národním umělcem, kterýžto titul vydatně naplňoval i po zániku jeho udělování. Roku 2009 po převzetí medaile Za zásluhy nadutě vyfuckoval své odpůrce. Vedle zpěvu o sobě příležitostně dával vědět také jako herec a malíř.

Jak pravil jeden historik, "možná to byl génius zpěvu, ale také génius pragmatismu". Spisovatel Milan Kundera jej nazval rovnou "idiotem hudby" v éře "prezidenta zapomnění". Zatímco takzvaná "cvičná emigrace" z roku 1971 byla ještě pokusem zkusit štěstí jinde, později se zpěvák plně normalizoval. Roku 1977 vesele blábolil na smutném sezení konaném pod heslem "Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru", později zvaném Anticharta. Během sametové revoluce pro změnu zazpíval hymnu s Krylem, čehož ten druhý Karel později litoval.

Svou stopu zanechal také v bigbítové a rockové sféře. Jeho slavné rokenroly z první poloviny šedesátých let doprovázel mimo jiné i raný Olympic, tehdy i později nazpíval některé hity Beatles, Elvise Presleyho a jiných světových interpretů. Ti tuzemští pro změnu předvedli jeho písně, které na projektech HerrGott a Souhvězdí Gott prezentují Olympic, Arakain, Citron, Kabát, Mac Beth, Střihavka nebo Žlutý pes, jindy třeba King Size či Wanastowi vjecy. Landa v Orlíku halekal, že Karel Gott mit uns, občas z něj čerpaly také Tři sestry, neboť jak známo, "divoši si preludují písně Karla Gotta, jinou hudbu nesledují, jen svýho interpreta, toho nikdy nesežerou, je to jejich sfinga". Fanánek, Brichta a Pečený jej dokonce chtěli prezidentem. Abraxas s nadhledem doplnil, že "Karel drogy nebere, ten si šetří hlas", protože "hlas musí být v pořádku". Roku 2013 zazářil na festivalu Rock for People. Syky z extrémních coristů Rabies kupodivu sbírá jeho desky, ve stejné sféře z něj vtipně čerpá také soubor s příznačným názvem Carl Gut.

Stal se ikonou, modlou, fenoménem a symbolem české populární hudby, byť v průběhu desítek let a zvláště po revoluci šla úroveň jeho repertoáru citelně dolů. Roku 1994 převzal a o pět let později definitivně ukončil vydávání hudebního časopisu Melodie, ještě obskurnější byla jeho spolupráce s Janečkem, Davidem a podobně neblahými hudebními byznysmeny. Čím dál více těžil ze své letité slávy a poslední roky byly vedle rodinných věcí soustem bulváru hlavně jeho nemoci. Nádor mízních uzlin ještě porazil, akutní leukémii už ne.

Až jednou budu u konce mé písně,
až ticho ovládne sál,
ve tváří vyčtu vám výsměch,
až budu stát opodál.

Až jednou za noci nebo i za dne,
srdce mé zpomalí klus,
až náhle opona spadne,
až hudba dohraje blues.

Řeknu c'est la vie, c'est la vie,
tímto končí bál, a to mě nebaví, nebaví,
hrajte ještě dál, naposledy.