Aerodrome Festival 2013

Věrností proti autentičnosti
14. srpna 2013
Výstaviště Praha-Holešovice

Když v roce 2010 System of a Down oznámili svůj reunion, radost milionů lidí neznala mezí. Tři roky poté se vydali do světa a opět po letech i do Prahy. Přiznám se ale, že po jejich parádním setu mne přepadla jistá skepse, kterou se pokusím trochu rozvést. Jak moc tohle byla jedna z nejzásadnějších hudebních událostí letošního roku?

Pochopitelně celá akce nebyla jen o SOAD, i když vlastně pro dobrou polovinu diváků asi ano. S půlhodinovým zpožděním fest zahájili Killswitch Engage, obtěžkáni aktuální novinkou „Disarm the Descent“. Mám za to, že tuhle partu ocenilo o něco víc lidí než později NOFX, přesto se o velkém ohlasu mluvit nedá. Tvrdé jádro „metalheads“, ze kterých si právě NOFX utahovali, rozvířilo drobný mosh, ale většího ohlasu se Killswitch Engage nedočkali. V průběhu setu z nich spadla podivná deka, ale moc ostrých nábojů přeci jen vystřeleno nebylo.

„Nastřádaná energie postupně upadala, že si až někteří diváci raději četli knihu.“

S Flogging Molly to byl úplně jiný šálek čaje. Mnozí návštěvníci loňského Rock for People mi dají za pravdu, že této bandě střelný prach jen tak nezvlhne. Folkový punk prosycený vůní Guinnesse na sebe strhl pozornost ihned. „Opilecké ukolébavky“, jak trefně Flogging Molly nazvali jednu ze svých desek, vyburcovaly k mnohým kouskům. Důkladně seznámen s jejich tvorbou jsem neměl problém se do atmosféry ponořit. Obdobně na tom byla i skupina lidí označená jako SOAD (crew) z Březhradu. Tahle banda kamarádů byla naprosto odvázaná a že měli elánu na rozdávání, skončila v jejich osidlech řada jedinců z blízkého okolí. Co Flogging Molly zahráli pilotní singl již zmíněné desky „Drunken Lullabies“, zažíval jsem obdobně blažený pocit, jako když před týdnem na Brutal Assault hráli Alcest „Là Où Naissent Les Couleurs Nouvelles“. Myslím si, že dublinský rodák Dave, který Flogging Molly tak nějak vede, mohl být spokojen. Mnozí lidé pod pódiem by si určitě namísto nadcházejícího soužití s NOFX nechali líbit ještě mnohem víc.

Zpětně, když se nad sebou zamyslím, nenapadá mě důvod, proč jsem od NOFX čekal něco víc. Asi v tom sehrála určitou roli předchozí setkání s ortodoxním punkem. V podstatě se jedná o pocit zrady, jako když vám někdo vypráví o HC scéně projevené v žánru sludge a svou kompetenci takto mluvit opírá pouze o zkušenosti s oblastí post-hardcore. Nad takovým srovnáním se pochopitelně můžeme jen útrpně zasmát. Stejně tak NOFX nejsou úplně reprezentativní punkeři, ale spíše jejich „teenage“ odnoží. Energie nastřádaná s Flogging Molly postupně upadala, že si až někteří diváci raději četli knihu. Pochopitelně ani Březhrad Crew se nebavili a jak předchozí set rychle utekl, tento, i kdyby byl poloviční, byl stále moc dlouhý.

„Z filosofického pohledu jsem očekával spíš ‚Fuck the System‛, ale přišlo jen ‚Chop Suey‛.“

Nedělám si iluze, že se následujícími řádky zařadím mezi heretiky, ale neobjeví-li se nějaké silné protiargumenty, těžko svou pozici změním. System of a Down byli jednoznačně hvězdou večera a kvůli nim jsme taky do Prahy přijeli. O tom sporu není. Bylo nás tam mnoho tisíc a všichni jsme od prvního tónu zcela podlehli SOAD mánii. Co jsme stačili (někteří i nestačili), jsme zazpívali, dokud hlasivky nevypověděly službu. Víc jak dvacet písní je vydatná porce. Silněji, emotivněji a stále víc podléhali hře zručného osvětlovače a nebýt Darona Malakiana, nebyl by můj názor živenou domněnkou, ale jistou realitou. Daron byl totiž jediný, kdo alespoň trochu s lidmi komunikoval, kdo projevoval nějaké emoce a taky se ho podařilo spontánním davovým zpěvem vyvést z míry, že i na chvilku zapomněl text.

Abych tolik nekřivdil Serjovi, i on vyvinul taneční pohyb („Psycho“, „Suggestions“), ale určitě se nejednalo o emotivní vzplání. Dalo by se říct, že SOAD kupředu hnali fanoušci, než by tomu bylo obráceně. Z filosofického pohledu jsem očekával spíš „Fuck the System“, ale přišlo jen „Chop Suey“. Abych nebyl zle pochopen, SOAD zahráli naprosto skvěle, precizně a po hudební stránce jim nelze nic vytknout. Jen se snažím poukázat na celkovou věrohodnost reunionu. Mám za to, že mne zrak nešálil, když jsem na pódiu viděl bandu jednotlivců, kteří spolu kdysi sdíleli nadšení a sytili jím početná publika. Jak jinak si vyložit například čas loučení, když Serj, bušíc si na osrdí, klopil zrak. Než se jeden vzpamatoval, už se rozebíraly bicí. Ani ještě pořádně nevypuklo vytleskávání, vybízení k přídavkům. Kdo čekal něco navíc, asi bude nad setem ještě chvíli přemýšlet. Rád bych se mýlil, ale dnes tomu moc nevěřím.

K samotnému festu lze ještě poznamenat, že za 39 korun si lze představit mnohem, ale opravdu mnohem lepší pivo, než co se točilo. Dlouhé fronty se stály prakticky na všechno, a kdo hledal odpadkový koš, dělal tak marně. Pletivové ploty byly rozestavěny, aby se nedalo od vstupu jít přímo k pódiu, protože žijeme v tržním světě a je potřeba kolem všech stánků alespoň jednou projít. Na konci akce se už někdo umoudřil a areál zprůchodnil. Pokud jste něco zapomněli před vstupem v autě, měli jste smůlu, protože po opuštění areálu se zpět už nepouštělo, jak pravila security. Mám za to, že pro zlepšení je prostoru habaděj a já budu jen doufat, že SOAD jen nekamuflovali ekonomické vidiny těch, vůči nimž tolikrát ve svých textech vystupují, protože …lidé uvidí, jak jste zemřeli („X“).

fotografie: David Weber