Aaron Weaver (II.): Víme, jaká je správná cesta. Pro nás.

S Aaronem Weaverem jsme mluvili 4. listopadu po telefonu a 14. listopadu před pražským koncertem Wolves in the Throne Room.

Optikou rozhovorů i fanouškovské tiché pošty by bratři Weaverovi mohli působit jako dvojice ekologii oddaných Amišů, když ale sedíte tváří v tvář Aaronovi, jakýkoliv dojem podivnosti vyprchá. Je soustředěný „obyčejný“ muž, který se nebojí výzev ani oznámení, že aktuální deska je jejich poslední. V jistém slova smyslu. Kapela se totiž nenachází ve stadiu konce, ale proměny.

Náruč lesa Wolves in the Throne Room je otevřená pro všechny, ale nejprve bychom si měli hledět toho, co se děje za naším vlastním prahem, nabádá nepřímo Aaron. V této části rozhovoru přišla řeč na jejich nezvyklé americké turné, ale i životní styl a to, jak neradi kážou jiným.

Wolves in the Throne Room jsou často dáváni do souvislosti s vaším osobním životem. Vadí vám, když se vás pořád dokola ptají na vaši farmu a váš život?
Neřekl bych, že mi to vadí, ale občas unavuje. Za poslední týdny jsem udělal kupu rozhovorů a většinou ta otázka přijde na řadu. Ale rád na to odpovím, pokud vidím, že je to zajímá. Ale nechtěl bych, abychom byli vnímáni jako jakési postavičky nebo podivíni, co žijí na okraji společnosti. I když my asi jsme podivíni, co žijí na okraji společnosti… Nechci ale, aby byly naše soukromé životy namísto kapely v centru zájmu. Jsme hudebníci a vyjadřujeme se hudbou.

Ozývají se vám lidé, které jste inspirovali?
Pořád a vždy rád slyším, že jsme někomu byli třeba trochu inspirací. My sami inspiraci čerpáme a hudbě se věnujeme mimo jiné proto, abychom lidi nějak ovlivnili, to ano.

Iritují tě nějaké konkrétní činy, kdy máš chuť lidem říct, ať se, krucinál, zastaví a zamyslí?
Moje vlastní činy mě iritují! Občas jsem sám sebou znechucen. Když volím snadnou cestu, chodím na email nebo vypiju vodu z plastové lahve a tu zahodím. Nesnáším se za to, je to ubohé, je to slabost, pro kterou není omluvy. Nebudu hodnotit nikoho jiného, na mně samém je dost věcí, které musím soudit.

Takže tě vidina toho, že se zbavíš mobilního telefonu…
Už jsem se ho zbavil…

Těšil ses na tu chvíli? Byla za tím silná motivace?
Ano, jistě. Vím, jaká je ta správná cesta. Pro mě! Nebudu nic říkat někomu druhému! Je to jen otázka dostatečné disciplíny. Je to jako cvičení – měli bychom každý den cvičit, ale říkáme si: „Ále, dneska jsem unavený, kašlu na to.“ Pro tuhle lenost ale není omluvy. A hlavně pokud jde o ducha, ne posilování, abychom se zalíbili holkám. Člověk se tak snadno poddá pohodlným řešení a té nejzjevnější cestě, kterou má před sebou.

„ Sám bych nikdy nechtěl jet na turné s dodávkou plnou čuňat, ale jsem rád, že to dělá někdo jiný.“

Může být řešení v tom, že se někam přestěhuješ?
Ne! Hodně fanoušků nám píše, že by se chtěli přestěhovat k nám na farmu, protože mají dojem, že žijeme v nějaké dokonalé utopii. Mají dojem, že máme všechno vyřešené a chtějí, abychom je to taky naučili. A to je směšné. Je to špatný nápad, měli bychom se začít měnit přesně tam, kde se právě nacházíme. Dělat, co můžeme, s tím, co máme. Vždyť ani my samozřejmě nežijeme dokonalý život, ani náhodou. Jsme v tom po krk stejně jako všichni ostatní.

Stává se, že si vaše sdělení někdo pojme úplně scestně a chlubí se pak něčím, co je prostě mimo?
Žádný příklad mě nenapadá. Rád podpořím cokoliv, co vybočuje ze střední cesty, ať už bych to sám udělal taky anebo ne. Mám rád podivné věci, věci na hraně a okraji.
Sám bych nikdy nechtěl jet na turné s dodávkou plnou čuňat, ale jsem rád, že to dělá někdo jiný. Extrémní a šílené nápady narušující každodennost vždy vítám.

Jste v pozici, kdy si můžete vybrat, s kým jet na turné. Jeli jste ale v začátcích s někým, koho jste nemohli vystát?
Většinou se nám daří vyjít s kýmkoliv a často z kapel, které hrají tu nejhorší hudbu, jsou ti nejmilejší lidé. Což je trochu obtížné, protože byste chtěli, aby se vám jejich hudba líbila, ale nejde to. Ale nestává se to tak často. Upřednostňujeme však, abychom mohli jet turné jen s jednou kapelou, snáze se tak dostáváme do nálady turné.

Stalo se, že před vámi hrála nějaká místní kapela, která vás opravdu dostala?
Jsem vybíravý člověk, kterému se těžko zavděčíš. Hodně kapel, které s námi koncertovaly, byly dobré, ale žádná mi tak silně neutkvěla.

Co se tedy tvému vybíravému uchu líbilo za poslední, řekněme, rok?
Jsem velký fanoušek a poslouchám hodně hudby, nějaký metal, ale hlavně jiné žánry. Poslední metalová deska, která mě opravdu dostala, bylo poslední album Deathspell Omega. Velice silně věřím v to, co dělají, a „Paracletus“ je tak hluboké album. Do jejich zvuku můžeš velice snadno vstoupit a dlouho v něm pobývat.
Mám rád i elektronickou hudbu nebo country, ale deska, kterou jsem zatím neslyšel a moc se na ni těším, je nové album Björk. Byla pro nás odjakživa velkou inspirací – neohlíží se na nic, jen na to, aby zůstala věrná své vizi. Je obrovský vizionář a opravdový všestranný génius, takoví lidé nás inspirují. Mnohem více než tisíce opakujících se bubáckých blackmetalových kapel.
Je jedinečná, na nové desce mě přitahuje třeba to, že si pro ni nechala vytvořit nástroje jako harfu, kterou ovládá kyvadlo. Posouvá technologie, kam jen to jde.

„Jsme jako horníci – je to příšerný, mizerný život, ale jiný neznáš.“

Jak se díváš na žánrové nálepky? Mohou být více než hrou se slovíčky, záleží ti na nich?
Nálepky, které lidé kapelám dávají, nemusí být vždy úplně přesné, ale uděláš si podle nich představu, odkud ta kapela pochází. Myslím, že Wolves in the Throne Room jsou zvláštní případ – jsme do jisté míry blakcmetalová kapela, vycházíme z něj. Ale z jiných, neméně důležitých aspektů blackovou kapelou nejsme.
Podle mě ale stojí za to ujasnit si, kde si ta či ona kapela stojí. Mnozí hudebníci si rádi myslí, že jsou naprostí solitéři, kteří nejsou ovlivnění vůbec ničím. Ale to nemůže být pravda. Na všechny z nás mají vliv jiní muzikanti, všichni náležíme k větší kultuře a žánrové nálepky pomáhají k orientaci v ní.

Americké turné, které jste před nedávnem dokončili, bylo zvláštní – hráli jste na neobvyklých místech, vláčeli s sebou celou aparaturu. Plánovali jste něco podobného pro Evropu?
Ne, myslím, že tady by to nešlo. V Americe jsme měli všechno svoje a jen to nabízeli místním pořadatelům. V Evropě bychom byli více závislí na jiných lidech, nemohli bychom sem přivézt vlastní aparát a dělat to, co si můžeme dovolit doma.
Ale v Evropě jsme taky odehráli některé mimořádné koncerty. Na mysli mám hlavně našeho přítele z rakouských Alp, který vlastní starou stodolu v horách nad Salzburgem. Koncerty jako jsou tyto bych moc rád uskutečňoval v budoucnosti, spíše než jet šestitýdenní turné po klubech. Nestane se to v blízké době, ale už máme nějaké tipy na takové akce.

Je pro vás těžké soustředit se, když jste na cestách?
Občas tak trochu smutním po domově. Chybí mi, že nevidím svou krajinu v čase změny ročních období, chtěl bych být doma u večerního ohně. Ale na druhou stranu je pro nás důležité, abychom cestovali a představovali naši hudbu lidem – byla to naše volba.
Je pro nás důležité, abychom publiku dali všechnu energii, co máme. Myslím, že hodně z těch kapel, které se vydávají na cesty, se drží trochu zpátky a schraňují tu energii pro sebe, anebo jsou na turné tak dlouhém, že o tu energii přijdou. My veškerou naši energii investujeme do koncertů.

Po netradičním americkém turné jezdíte po Evropě tradičním způsobem. Užíváte si to i přesto?
Co to je „užíváme“? V tuhle chvíli už jsme prostě mimo běžný život a soustředíme se jen na omezené možnosti, které nám ježdění po koncertech skýtá. Takže to není otázka užívání si. Jsme jako horníci – je to příšerný, mizerný život, ale jiný neznáš. A kdybychom my přišli o hudbu, byli bychom nesmírně smutní, protože to je celý náš svět, v němž je ale i hodně utrpení.

A když se vrátíte domů, přepíná se vám těžko do tamní každodennosti?
Ne. Možná to bylo těžší v minulých letech, ale teď už přepínám snadno. Pár dní si zvykám na brzké vstávání a na to, že nejsem celé noci vzhůru, ale není to těžké. I díky jet lagu, protože když je v Evropě noc a my jsme vzhůru, doma máme den – takže ten přesun je bezproblémový.

„Jednou z věcí, které jsou pro člověka důležité, jsou situace, kdy se věci vymknou kontrole.“

Po tomhle turné se chystáte na změnu ve vašich životech, ale přesně nevíte, v čem to bude spočívat. Říkal jsi, že Nathan je velice systematický člověk. Nacházíte klid a požitek v tom, že nevíte, co vás vlastně čeká?
Ano, budeme začínat s nepopsaným papírem, ale na druhou stranu to neznamená, že budeme dělat cokoliv. Budeme pracovat na farmě, já se budu věnovat tesařině – nechystám se studovat práva nebo normálně pracovat, to není na pořadu dne. Za sebe mohu říct, že onen nový začátek je zároveň v jádru vymezen.

Kdy jste se vlastně takhle rozhodli? Během nahrávání „Celestial Lineage“?
Už před nahráváním, když jsme dokončili „Black Cascade“ a koncerty k téhle desce. Řekli jsme si, že nahrajeme už jen jednu desku, na které budeme tvrdě pracovat, a pak se pustíme do něčeho jiného. Mám totiž plné zuby tohohle životního stylu, tohle je nechutné, tahle nechci žít. Teď jsme seděli dole, dorazilo jídlo v těch polystyrenových krabičkách, všude po zdech graffiti – a v tomhle prostředí se necítím duchovně doma. Jasně, zvládnu to, stejně jako kteroukoliv jinou situaci. Jsem přizpůsobivý a dokážu být spokojený v podstatě v jakýchkoliv podmínkách. Ale není to můj svět.

Cestuješ hodně mimo turné s kapelou?
Jen občas. V životě nemůžeš stíhat všechno a já v posledních letech mimo turné trávím rád čas doma. Ale rád poznávám nová místa. Se svou partnerkou v zimě jezdíme do teplých krajin, moc rád bych jel do jihovýchodní Asie, na Bali.

Jezdíš někam obzvláště rád?
Mám moc rád teplé klima, daří se mi tam dobře – na rozdíl od kohokoliv jiného z naší posádky. Mám rád Karibik. Miluju ale mentalitu a styl života na severu, je specifický. Jen udržování se v teple je jeho velkou součástí. A ta práce okolo – sekání dřeva, rozdělávání ohně, vaření teplého jídla – zabere třeba tři hodiny denně. To ti mysl zformuje úplně jinak, než když třeba žiješ na Havaji a máš ty tři hodiny navíc. Díky tomu tam jsou lidé mnohem uvolněnější. Ale žít bych tam nechtěl, jsem velice spjatý s onou severskou mentalitou.

Když jsi zmiňoval ten odstup k životu na turné, vadí ti, když to kapely, s nimiž jedete, mají naopak – když každý večer lejou a baví se?
Jak jsem říkal, přizpůsobím se. Na tomhle turné je s námi moje manželka, takže máme čas pro sebe. Ale nemám problém s nezřízenými orgiemi, vždyť divoké večírky k životu patří a jsou jeho důležitou součástí. Jednou z věcí, které jsou pro člověka důležité, jsou situace, kdy se věci vymknou kontrole. Ale můj odpor k životu na turné není nic nového, vždy jsem to tak měl. Jen nemám rád, když ty večírky nemají smysl, když jsou jako chcaní do větru, když vydáváš energii bez důvodu. To je to, co na tom nemám rád. Neříkám, že si čas od času nedopřeju divoký večírek. Třeba naši přátelé z rakouských Alp, jak jsem o nich mluvil, organizují úžasné večírky, jaké mám rád. Zastřelí vysokou, kterou pak pečeme, odehrává se to v krásné stodole u hor, poblíž Salzburgu a to místo má duši. A je to divočina.

„Tohle byl ideální svět, duch DIY se snoubil s tím, že lidé věděli, co a jak dělat.“

Večírky stranou, hýčkáš si vzpomínky na některé konkrétní koncerty ze zmíněného turné?
To ano a většinou platí, že koncerty, které začínají jako ty nejvíc podělané, skončí jako ty nejlepší. Na místech, která jsou vyloženě malá, a nic tam nefunguje, a jsou velice nepohodlná, tak tam často odehrajeme ty nejlepší koncerty. Z tohohle amerického turné pro mě byly nejlepší koncerty na místech, kde bylo enormní vedro. Na Floridě či v Louisianě, kde je v onen čas v roce tak 105 stupňů Fahrenheita a stoprocentní vlhkost. A hráli jsme v sálech bez větráků nebo klimatizace, kde se potilo tak tři sta lidí. A to jsou mé oblíbené koncerty. Kór když hraješ na bicí, dostávají tyhle koncerty vyloženě psychedelický rozměr, přehodí tě to do úplně jiného vnímání.

Chodilo na tyhle koncerty jiné publikum?
Ano, bylo tam více skutečných umělců, méně lidí, kteří chodí na koncerty jen tak, na pivo a pak zase domů. Bylo tam více lidí, kteří žijí opravdu na okraji, různé podivné existence, vizionáři, čarodějové a tak. Což byl náš cíl, abychom těmto lidem otevřeli brány. To jsou naši lidé. Sám bych nikdy nešel na koncert do klubu, nikdy. Jen na koncerty u někoho doma nebo ve starém skladě nebo někde venku, na nějakém netradičním místě.

Je obtížné takové koncerty v Americe uspořádat?
Ano, je to boj. Na DIY turné, které organizuješ tři měsíce dopředu, je půlka domluvených sálů před tvým koncertem zavřená. Dělat věci mimo mainstream je nesmírně obtížné. V Evropě je tradice squatů či míst pro alternativní život, která fungují dlouhodobě. To v USA neexistuje. Policajti a požárníci tahle místa neustále zavírají.

Přitahuje tě na Evropě něco zvláštního?
Těžko se to zobecňuje na celou Evropu. Rozhodně mě přitahují součásti jednotlivých kultur. Na tomhle turné jsme odehráli nejlepší koncert ve Švédsku, v Göteborgu. Tamní klub byl tak skvělý, tak inspirativní. Provozoval ho promotérský kolektiv, který měl všechno nesmírně dobře podchyceno, byl tam skvělý zvuk a celá ta budova byla čistá a zorganizovaná s velkou péčí. Tohle byl ideální svět, duch DIY se snoubil s tím, že lidé věděli, co a jak dělat. Protože squaty jsou jinak spíše posrané, špinavé, rozbité a všude pobíhají psi a zvrací všecko vůkol.
Navíc jsme tady mohli hrát, jak nahlas jsme jen chtěli. Což bylo skvělé, protože Švédsko je jinak celkem uzurpátorská země, která má velice striktní limity pro hlasitost, snad dokonce 100 decibelů, čehož bychom dosáhli my dva, kdybychom tady začali křičet. A tady si tyhle zákony nemuseli hlídat, dokonalé místo.
Jeden z projektů, na který se chce Nathan zaměřit, až se vrátíme z tohohle turné, je provozování DIY klubu v Olympii [ve státě Washington, kde bydlí]. V minulosti už jich pár provozoval a mám pocit, že to do budoucna bude jeden z jeho velkých projektů.

Přečtěte si přímé pokračování rozhovoru.

fotografie: Alison Scarpulla
Za zprostředkování rozhovoru děkujeme Lauren Barleyové.