Aaréna: potkali se na bojišti

Aaréna neboli prostor pro diskuzi – souhlasnou i polemickou. Jedno téma a několik debatérů, kteří o něm něco vědí. Platforma pro bilancování, spokojené pokyvování i hlubší rozbor. S gustem a do hloubky.

V prvním díle debatují o české tvrdé hudbě roku 2011 Ondra Helar, maxim horovic a Viktor Palák.

„Můj obdiv, moje deska roku. Jsem placený Gébls,“ říká maxim horovic o Bonusově „Náměstí míru“, které se stihlo stát prvním laureátem ceny Apollo a všeobecně zvedlo debaty o roli hudby, která nevzniká, protože to chce label nebo peněženka interpreta. V prvním dílu Aarény však hraje jen vedlejší roli.

Ondra Helar (Metalopolis), maxim horovic (DIYcore, Full Moon) a Viktor Palák (Aardvark, Spike) totiž aarénou kroužili okolo kapel, které mají přece jen blíže původním Bourkovým působištím. Tedy více kytar, crustu, piva a tak. Co nejlepšího přinesly české tvrdě-rockové žánry v roce 2011?

Ondra: Mám pocit, že bychom se na začátku mohli shodnout na dvou releasech, které považuji v roce 2011 na domácí scéně za velmi výjimečné události. Prvním zjevením je vydání debutové dlouhohrající desky Five Seconds to Leave a tím druhým pak napravení reputace Ravelin 7 po trochu rozpačitém „Světasálu“.
Na „7 kroků po zamrzlé řece“ je více než znát, že se Ravelini inkarnovali téměř do své původní a dle mého také nejsilnější sestavy, která má opět díky Hansovým textům co říci a hudebně zůstává neuchopitelným subjektem, který si jde tvrdošíjně svou vlastní cestou.
U Five Seconds to Leave (FStL) mě mrzí snad jen to, že je studiová práce příliš hodná a tím i vzdálená intenzivnímu masakru, který dokáže tato trojka rozpoutat živě… Jak to u těchto dvou kapel vidíte vy?

Viktor: Album Five Seconds to Leave (mimochodem moc elegantně vybavené) se mě drží možná právě díky tomu dílčímu rozporu. To, co mě uzemňovalo naživo, zní najednou jaksi strukturovaněji a odhaluje, jak sofistikovanou muziku vlastně hrají.
Ravelin 7 jsou pak v aktuální fazóně emocionálně nejútočnější česká kapela, a to jedině v dobrém slova smyslu. „7 kroků“ je album s nebývalou silou.
Když se ale bavíme o emocionální naléhavosti, nemohu nezmínit „Dolores“ od Heiden (I.), což je mimořádně niterná deska, ale zároveň komponovaná z jakéhosi „privátního východiska“ a to podle mě do jisté míry znemožňuje její okamžité přijetí.

Ondra: Já mám u poslední desky „Lívanců“ pocit, že se vytratila esence, která v souvislosti s jejich tvorbou tvoří jeden z hlavních pilířů, ale jsem přesvědčen, že na dalším studiovém záznamu se to změní. Předminulý víkend jsem měl možnost slyšet tři nové skladby, které již mají nahrané a ten materiál je mi mnohem sympatičtější, jsem zvědav, jestli to příliš neuhladí mastering, ale doufám, že nikoliv.
Pokud jde o Heiden, příliš nerozumím tomu, kde se ta mánie kolem nich bere. Vytvořili určitě v rámci toho českého, řekněme, temně a černě rock/metalového rybníka nadstandardní album, ale nic, co by mě donutilo srolovat si jazyk zpátky do pokleslé čelisti. Ale možná jsem právě v té fázi, která znemožňuje „její okamžité přijetí“.
Pokud jde o kapely, které mají blízko černému kovu, pak bych tu rád za minulý rok zmínil „Pukající svět“ od domácího projektu Marnost.

maxim: Já mám u poslední nahrávky 5StL hodně pocitů, ale jediný a nejsilnější souvisí s tím vaším: zatím jsem vůbec nedokázal vyhodnotit, jak se mohlo stát, že to, co je naživo brutální a očistné, je na desce jaksi... nabubřelé? Jasně, je to přísný názor a vůbec se mi do něj nechtělo, protože tahle kapela je mimořádná, vedle Human Steak jedna z nejméně doceňovaných u nás. Jak bych to řekl, sludgeový post-rock? Takhle označkujte kapelu a holku si nenajdete ani na Roadburnu.
Ravelin 7 jsou přesný opak. Vynikající deska, ještě lepší budou koncerty, i když jsem je s novým materiálem zatím neviděl. A vůbec bych nepodceňoval „Světasál“, podle mě je nutnou a logickou, logickou je blbost, nutnou spojnicí mezi starší etapou a emocorovým jazzrockem, jaký maže nové album.
Nedávno jsem hledal starou kazetu Törr, ale nenašel. Stejně jako jsem se nepotkal s Heiden. Pro mě je to androgynní/sterilní tvor, se kterým si nevím rady. Tohle je black metal? Aha. Spíš tam slyším hodně post-rockového hledání a taky dávku novoromantiky, ale to asi věrné dost pobavím. Jak je libo. Je jenom jedna kapela, u které jsem měl problém se „zpěvem“ a trápilo mě to. Už delší dobu dávám přednost temnějšímu a záhrobnímu metalu Evidence Smrti.

„Zvláštní, že z domácí black metalové scény mě baví většinou veganský úleťárny.“

Ondra: maxime, tak to ti doporučuji tu Marnost... Hodně moc metalové špíny, trochu punku, noisu a vokál museli nahrávat snad v labyrintu chodeb, který spojuje všechny pavilóny Bohnické léčebny. Zvláštní, že z domácí blackmetalové scény mě baví většinou veganský úleťárny.
Pokud bych měl zabrousit do tvrdšího teritoria, tak nemohu nezmínit Lahar (II.), kteří za minulý rok nahráli thrashovou desku, která tu dle mého za posledních deset let nemá obdoby, a samozřejmě Gride. V případě Lahar jsem se trochu bál toho, že Banán do téhle bandy prostě nezapadne. Z výsledku jsem ale šel do mdlob.

maxim: Marnost? O ano, jistě. Tady je všechno nejenže srozumitelné ve smyslu uvěřitelné, ale hrozně to maká. Nevadí pekelně dlouhá stopáž skladeb, zlo je všudypřítomné, valí se v různých rytmech a bolí jako rány kladivem. Nese to s sebou samozřejmě stylizaci a netradiční metafyzický patos, ale lebky padaj a smrt skučí. Můžu.

Viktor: Když už se otíráme o ty „klasičtější metaly“, pak vyšla i nová deska Cales, jejíž retro-Bathory nádech mě ale dokonale míjí. Přijde mi to stejně smysluplné, jako kdyby někdo začal dělat výtvarno jako Váchal a doufal, že zapůsobí na stejné lidi stejným způsobem. Ale proč?
Ke kořenům se prý vracejí i Root. Jde ovšem hlavně o (pokračující) návrat z pozice „potenciální evropské hvězdy temného metalu“ na úroveň zmíněných Törr, které více než hudba zajímá hašteření o tom, kdo o nich napsal jakou recenzi. Oni i ti Lahar jsou v podstatě žánrovka, z jejich hudby je ovšem zřejmé, s jakou nenuceností ten thrash ohýbají a, trochu patosu do toho, i žijí.

Ondra: Blackie je výtečný hudebník a skladatel, ale přijde mi již trochu rezignovaný a Cales už bude asi jen více a více šuplíkový projekt stárnoucího metalového kytaristy na ústupu než objekt, od něhož očekávat něco velkého.
Z Root mám pocit, že ten nezadržitelný sestup z extraligy do regionálního brněnského přeboru budou jen velmi těžko snášet a je otázka, jak dlouho tuto nižší soutěž vydrží hrát.
Lahar také nejsou nejmladší, ale ta energie a přitažlivost, která z nich čiší, to vůbec nelze s dříve zmíněnými mastodonty srovnat. A stejně na tom jsou i Gride, kteří, zdá se mi, za ty drahné roky také dozráli do fantastické formy.

„Nový řvoun zapadl do Lahar jako banán do slupky, muzika je přehlednější a daleko méně fast, pro mě thrash, který není jen přiblblým echem metalového retra.“

Viktor: Když už kroužíme kolem těch žánrů, tak nové desky vydalo i několik kapel, k jejichž názvu se nezřídka přidává slovo „stálice“, což už je samo o sobě jakýmsi příznakem. Dát do jedné věty „stálici“ a „Ravelin 7“ podle mě nejde. Stálicemi jsou Arakain, Vlasta Henych, Argema anebo třeba Silent Stream of Godless Elegy, kteří to spolu se Seven anebo některými blackovými projekty dotáhli k zahraničnímu labelu, dokonce velmi ceněnému, odezva však už tak blyštivá nebyla.

maxim: Ani nevím, proč bych se měl vyjadřovat ke Cales, na druhou stranu oddané fanoušky bude mít vždycky. Stejně tak Seven – co je progresivního na vyšlechtěné zábavovce? Jestli tam někdo zvenku cítil komerční potenciál, prosím. Ale jinak je to legrace. Vlastně není.
Stejně tak nevím, proč bych se měl bavit o Root a Törr, jakkoliv jejich něco jako zásluhy vnímám. Ale nic víc. Jasně, tohle není diskuze o progresivním rocku a třeba Motörhead nebo Metallica jsou taky „stejní“. Ale dávat do jedné věty 5StL a Seven je blábol. Až budeme rozebírat Olympic, můžem i Root.
Lahar a Gride jsou přesný opak. Nový řvoun zapadl do Lahar jako banán do slupky, muzika je přehlednější a daleko méně fast, pro mě thrash, který není jen přiblblým echem metalového retra. Thrash tady hraje milion kapel, ale žádná s takovým entuziasmem, který je podpořený hráčskými schopnostmi, enormním nasazením a názorem. Gride jsou u nás nesouměřitelní a pro mě dlouhodobě jedna z nejlepších (nejprogresivnějších) hardcorových kapel na světě, naše hranice překročila už před stoletím. Tady nehraje roli žádná forma, ani fyzička. Takových kapel spočítáte na prstech bezrukého.

Ondra: V případě Seven si myslím, že této kapele, jakkoliv nerozporuji instrumentální kvality Kirka Běhounka, už ani velký label nepomůže. Ze Silentů (III.) mám radost. Ta kapela si to zaslouží a venku se snad neztratí, i když je otázkou, jak se dokáže pod velkým jménem prosadit vedle kapel, jejichž jméno si pamatují i na západ od Aše.

maxim: Silenti... Jako desetimegapixelová fotka skandinávského obilného pole za úsvitu. Z ranku „ethno-doom“ mám nejraději Värttinä.

Viktor: No tak se konečně přesuňme na scénu, kde se děje víc, než že se kapely rýpou v deset let irelevantních debatách o nadřazenosti metalu a metodách hecování fanoušků, které stejně skončí u tleskání „hey-hey“.
Lyssa, Komunisti, Unna, Tummo, Saade, Drom anebo 6Mas, Sheeva Yoga a Prügelknabe (IV.). Není nutno každou jmenovanou kapelu přechvalovat, ale mám pocit, že ke všem z nich se dá vztáhnout pro začátek díky něčemu, co bychom mohli nazvat spontánní kreativitou, jejíž výsledek sice samozřejmě funguje v řadě souvislostí, ale tyhle kontexty si nikdy nebere jako východisko pro samotnou tvorbu. Řečeno jednoduše, tyhle kapely nesedají k nástrojům s tím, že „budou hrát žánr“ a nedumají nad tím, jak na to.

maxim: To jsi řekl krásně, spontánní kreativita... jako šunka light. Všechny řečené jsou mi blízké, všechny pozorně sleduju. Nejlepší je, že každá patří jinam (Silver Rocket, Máma Mrdá Maso, KYEO, punk/hardcorová scéna Brno, Ostrava) a hraje „trošku“ něco jiného, každá jinačí kořeny, jiný věk. Noise rock, post-punk, stoner, crust a power violence.

„Na Obscene Extreme prostě potkáš spoustu lidí, kteří si jedou i harsh noise nebo debatujou o ‚systemech‘.“

Viktor: A není vlastně na těchhle kapelách přitažlivé taky právě to, jak jsou odjinud a jinam patřící? Není zajímavější sledovat spontánní samorosty, než pečlivě vysazené výhonky žánrů, které se liší maximálně počtem šišek?

maxim: Jak to se vezme. Víš kolik stejných lidí potkáš na Brutalu, Silver Rocket Summer a Play Fastu? Většina potřebuje být vyhraněná, mít jasnou výseč, asi to má něco společného s řádem a chaosem, jako když dáš dítěti pět hraček a čekáš, že si bude hrát se všema. Vezme jednu, kohout letí do kouta. To nemá být výčitka, jen konstatování.

Ondra: To možná platilo před pár lety, možná i desítkami let, ale nyní mi přijde, že metalová, punková a hardcorová scéna čím dál tím více prorůstají a to nejen mezi sebou. Nebo se jen já obrušuju stářím. Na Obscene Extreme prostě potkáš spoustu lidí, kteří si jedou i harsh noise nebo debatujou o „systemech“.
maxime, Törr, proboha jaký zásluhy, kde, jak a komu? Já to nikdy nepochopil.
Ke jménům co tu padla, Sheeva Yoga není žádným nováčkem, pro mě jsou už skoro legendou a to, co dělají, dělají u nás prostě nejlíp, s tím nikdo nic neudělá. Drom, jakkoliv je mám rád, čeká ještě spousta práce a ten sedmipalec, který vydali Or a Unna, je super dílo, stejně jako uňácké „Už bylo na čase“. Neviděli jste je někdo živě? Já je stále nemohu nikde vychytat. Or jsou prý jedna z koncertně nejlepších kapel u nás.
A teď mě ještě napadá, kdybyste měli napsat top 3 domácích koncertů za rok 2011, jak by to dopadlo?

maxim: Törr jsou průkopníci black metalu u nás a znamená to, že je tu silná kabaretně pitoreskní větev žánru. A prorůstání scén? Do značně omezené míry. Je tu větší informovanost v tom smyslu, že fanda Silver Rocket ví o United Crusties, ale na jedné akci je najdeš těžko. A na Obscenu potkáš spoustu lidí, kteří fandí extrémní muzice, to je taky spojuje. Ale velmi těžko tam budou lidi, kteří znají Or nebo Unna. Možná promile.

Viktor: To prorůstání je podle mě dáno tím, „v jaké společnosti“ se člověk pohybuje. Rád bych si taky myslel, že se tvrděrockový posluchač emancipuje, ale obávám se, že to je jen dílčí – a minoritní – stav. Mimochodem, pokud mají Törr nějaké zásluhy, pak o zabedněnost značné části posluchačů tady.
A tuzemské koncerty? Určitě většina sestavy brněnského Keftes Party Festu (zvlášť pak Lyssa, které jsem díky tomu vystoupení přišel více na chuť, a Nod Nod) a potom hned tři koncerty Tábora radosti (jak jsem tehdy napsal – i kdyby to všecko pouštěli z kazeťáku, cítím v tom velkou sílu). No, a taky, sorry Ondro, vím, že jsi nechtěl svou kapelu v tomhle textu zmiňovat, ale mám-li vybrat bez kompromisů, pak ještě Esazlesa ve Vegalité v Brně.

„Bonus je současný fenomén, který ukazuje, že věci se nedějí izolovaně, že kapela neznamená jen koncert a bakšiš.“

maxim: Unkilled Worker Machine na Vrahu, Gride a Lahar v ostravské Bogotě a Milano v jedné kopřivnické knajpě.

Ondra: Pokud se mám omezit na domácí manšafty, tak tento rok nejsilněji hráli právě Lahar, Ravelini, Gride a Lívanci. A Made by the Fire, samozřejmě.
Škoda, že to v roce 2011 zapíchli další vyslanci plzeňské scény Dive. Po těch se mi bude opravdu stýskat, kapela jejich střihu tady nikdy nebyla a myslím, že ještě dlouho nebude.
Tak nějak jsem si myslel, že by tu za rok 2011 měla zaznít ještě dvě jména: Bonus a První hoře a trochu mě překvapuje, že je vyslovuji právě já... To první jsem čekal od maxima a to druhé od Viktora. Co?

maxim: Právě, že se to ode mě trochu čeká... Když přemýšlíte o Bourkovi (V.), potažmo Bonusovi, musíte mít na paměti i jeho kontext. Ne proto, že je to nutné k poslechu jeho nahrávek, obstojí samy o sobě. Ale protože Bonus je současný fenomén, který ukazuje, že věci se nedějí izolovaně, že kapela neznamená jen koncert a bakšiš, že názor, životní postoj i každodenní prožívání jedou v jedné lajně. Tohle není adorace, jsou tu kapely a lidi, kteří tohle mají samosebou a léta. V punkové scéně, ze které Bourek vzešel, to není výjimkou (ale ani pravidlem). „Náměstí míru“ tuhle scénu překračuje, povznáší se nad ní, a přitom ji pořád reflektuje, odkazuje k ní. Dřív to bylo diskutabilní, naivní nebo prvoplánové, „Náměstí míru“ je oproštěné a písničkové, ale pořád s jasným názorem. Hravé, zvukově hledavé a nechutně hitové.
Celé se to odehrává na takové hraně, na kterou se většina z muzikantů nikdy nedostane a nemluvím jen o kvalitě. „Domácí“ zvuková laboratoř, indie pop a angažovaný rap. Hudební ceny, které kolem začínají lítat, všechno posunou do nového kontextu, na který se dost těším. Kam až to „doroste“, a jak zmutuje. Můj obdiv, moje deska roku. Jsem placený Gébls.

Viktor: Já k Bonusovi řeknu snad jen tolik, že mě moc těší, když vidím, jak moc se toho kolem něj děje, aniž by to bylo jakkoliv vynucené. Prostě „jen“ nahrál hudbu, která se střetla s velkým počtem lidí a vzbudila všestrannou, ale povětšinou zajímavou diskuzi. Konečně se veřejně řeší hudba a její souvislosti a nikoliv to, zda „hudebník“ došel na Slavíky ve stejných šatech jako loni nebo ne, případně zda je Klus Kryl nebo rozumbrada pro mamky z kuchyně. A souhlasím s maximem, že jsem moc zvědav, kam se to všechno okolo Bonuse vyvine.
No, a První hoře. Leckdo jim vyčítá vykrádání a krkolomnost, já ne, a navíc když vidíte, jak se na jejich koncertě dávají do tance metaloví tvrďáci, máme tu antitezi toho výše zmíněného Törru. Zároveň je ale k zamyšlení, zda je nepotká podobný osud jako v jiném ohledu Ulver. Zatímco ti se k metalu moc nehlásí a samozřejmě ho hlavně nehrají, lidi z elektronické scény tu kapelu vcelku výrazně přehlížejí. První hoře zase nejlépe přijali metalisti, ale je otázka, zda by kapela nebyla ráda, kdyby se něčeho podobného dočkala i od lidí vzešlých z jiné hudební komunity. Což nic nemění na tom, že mě jejich hravost baví a rozveseluje.

Ondra: Já patřím k těm, které naprosto odrovnal první koncert a na druhém jsem se již trochu nudil, protože to bylo jako ze šablony stále to samé. Mám celkem rád kapely, co mají výkyvy. Kde se aktuální rozpoložení těch lidí promítne do toho, co nasypou do lidí. Každý koncert je pak jedinečný. I tak si na ně každý rok minimálně jednou zajdu. Vícekrát to nepotřebuji. K Bonusovi jste mi vystříleli všechny patrony, nemám co dodat.

ilustrace: Jakub Tomša