Aaréna: možnosti českých kapel hrát v zahraničí

Aaréna neboli prostor pro diskuzi – souhlasnou i polemickou. Jedno téma a několik debatérů, kteří o něm něco vědí. Platforma pro bilancování, spokojené pokyvování i hlubší rozbor. S gustem a do hloubky.

Kapel, které mluví o tom, jak chtějí prorazit za hranice, jsou mraky. Jaké je k tomu vedou motivace? Jaké jsou jejich šance na úspěch? A jak nahlížejí na případný neúspěch. O konkrétních příbězích i idejích za koncertováním v cizině jsme mluvili se třemi velmi povolanými muzikanty.

Rozstřelme to obecnou otázkou: co pro vás osobně a vaši kapelu znamená fráze „prosadit se v zahraničí“?

Radek: Kdyby se mě někdo zeptal třeba před třemi lety, řekl bych „vydat desku u renomované zahraniční firmy“. Ale jak jsme si na vlastní kůži vyzkoušeli, zas tak moc to neznamená. Tím myslím s ohledem na naše koncertování v zahraničí. Bez solidní bookingové agentury na tebe stejně sere pes, a co si nezařídíš sám, nemáš. Takže zpátky na stromy a taky k otázce.
Za ty tři roky jsme se mnohému naučili a nějaké cestičky vyšlapali. Co bych si teď opravdu přál, je, abychom si mohli zahrát kdekoliv v zahraničí s tím, že lidi přijdou, a přijdou cíleně na „sajlenty“. V Polsku se nám to v rámci podzimního koncertování docela dařilo, bylo by fajn to mít takhle všude.

Ivan: Vůbec nic. Jediná motivace, která nás coby kapelu vedla k zahraničním turné, byla touha sdílet naše texty a muziku se scénou, se kterou jsme spjati, a pak obecně cestování jako takové. Nikdy jsme nebyli motivováni touhou hrát pro vyprodané kluby, ale pro lidi, které naše muzika opravdu zajímá.
Snad i díky tomuto postoji jsme hráli i mimo „tradiční místa” střední Evropy. Nikdy jsme se „neprosadili”, ale zážitky z turné po Rusku, Ukrajině, Norsku, Finsku, Švédsku, Rumunsku a dalších zemí nám nikdo nevezme.

Ondra: Krom toho, že s tím „prosazením“ to vidím podobně jako Ivan, tak určitě nesouhlasím s tím, že na tebe bez solidní bookingovky sere pes. Všechna turné a koncerty mimo domácí půdu jsme si domluvili svépomocí a nikdy to nebyl problém, ba naopak. Lépe poznáš lidi, kteří ten koncert dělají, je to mnohem osobnější a to mě na tom asi i víc baví. Nikdy jsme se nesetkali s tím, že by na nás „sral pes”.
Všechna turné měla tučný podtitul „musíme udělat zážitky“ a pokud jde o hraní koncertů, pro mě osobně, i kdyby tam byl jen jeden člověk, kterého to zajímá, tak to má smysl. A i kdyby tam ten člověk nebyl, tak si zahraju sám pro sebe. Musím ale současně říci, že prázdné kluby jsme vlastně nikdy nikde v zahraničí nezažili, nicméně nemám pocit, že bychom se „prosadili“, takže ani moc neumím naložit s tou tvojí otázkou.

Radek Hajda (I.), kytarista etnometalové kapely Silent Stream of Godless Elegy, jejíž poslední deska „Návaz“ vyšla u velkého francouzského labelu Season of Mist.
Ondřej Helar (II.), baskytarista kapely esazlesa, která od roku 2009 stihla vedle desítek koncertů v regionu odjet svépomocí i pobaltské, ukrajinské a balkánské turné.
Tomáš „Ivan“ Mládek (III.), zpěvák v zahraničí hojně koncertujících hardcoristů Flowers for Whores. Jejich poslední nahrávkou je vinylový split s Bonusem. Pracuje také pro Nomads of Prague, kteří poskytují koncertní servis kapelám z celého světa. Na otázky v Aaréně odpovídal z Dublinu, kde byl na turné s Asking Alexandria, Motionless in White a While She Sleeps.

Radek: Ondro, ale pro začátek je třeba říct, že se pohybujem každý v trošku jiném světě, ty na DYI scéně a já v metalovém „mainstreamu“. Obojí má svoje zákonitosti a těžko to míchat. U nás to prostě funguje tak, že vydáváš desky u nějaké solidní firmy a koncerty máš přes booking. Když jsme vydali „Návaz“ u Season of Mist, jednou z dalších věcí, kterou udělali po promotion, bylo, že kontaktovali Rock the Nation a jim podobné agentury a snažili se nás „dohodit“. Bohužel pro nás s výsledkem „sorry, ale máme plno.“ Nicméně je jasné, že label se prostě snaží udělat maximum pro to, aby kapelu po desce vyslal na cesty a tím maximálně podpořil prodej.

Ondra: Já jsem rád, že to zmiňuješ. Možná bude zajímavé porovnat tyto dva světy. Pochop ale, že právě proto jsem se musel ohradit proti tomu, že „bez bookingovky to nejde“ nebo že na tebe bez firmy „sere pes“. To prostě obecně není pravda. Nicméně rád bych se zeptal na jednu věc. Ty si opravdu myslíš, že pokud kapela není z DIY scény, tak se nemá šanci prosadit bez velké firmy v zádech?

Radek: Ne, pozor, to, co jsem popsal, je jakýsi obecný postup u velké firmy. Tím vůbec nechci říct, že to jinak nejde. My jsme minulý rok navázali kontakty se zahraničními kapelami, pozvali je k nám a oni nás na oplátku k nim. Takhle hned napoprvé zafungovalo Polsko, Maďarsko a Švýcarsko. V Polsku to nakonec dopadlo tak, že po prvním víkendu následovaly další čtyři. To je jedna z možných cest. Ale zapomeň na to, že se s tebou jako obyčejnou kapelou budou bavit festy typu Wacken nebo že zavoláš manažerovi Amorphis a řekneš mu, že bys s nimi rád jel po Evropě. Teda pokud jsi zrovna nevyhrál jackpot. To je prostě jiná liga a vrátka do ní vedou přes velké agentury.

„Znám pár lidí, který jsou schopný zdatně prostituovat, aby pomohli svojí kapele.“

Když jsme u těch postupů – jak funguje model „pojedu se známou kapelou, vydělám kulové a budu jim dělat bedňáka”? Je tohle – třeba pro začátek – možná cesta?

Ivan: I tohle je možná cesta, ale nikoho ve svým okolí, kdo by aplikoval tenhle model, neznám. Znám pár případů, kdy někdo pracoval regulérně pro kapelu za plat a kapela pak ze sympatií nabídla předskakování, což pro ni nebyla finanční ztráta. Nicméně konkrétně u tohohle případu si nemyslím, že by předkapela z onoho turné významně profitovala. Rozhodně bych ale nepracoval pro kapelu s možnou vizí, že mi pak hodí lano. Tyhle události vznikaj spontánně a z opačnýho extrému se mi fyzicky dělá špatně. Znám pár lidí, který jsou schopný zdatně prostituovat, aby pomohli svojí kapele.

Jména loudit nebudu, ale zeptám se: můžou vlastně takhle své kapele opravdu pomoct?

Ivan: Jsem přesvědčenej, že podobný typy se přitahujou, takže možná, že v některejch případech jo. „Velkej hudební byznys“ je toho plnej, ale v undergroundu se mi to hnusí. Pokud mě něco nebaví, tak s tím nikdo neudělá nic. Z těch kapel je to pak cítit.

Radek: Netuším, jak tento model funguje, nezažil jsem. Když jsme nahrávali u Grapowa, při nočních alkoholových dýcháncích nás seznámil s obecným modelem, který zažil on, když ještě jezdil s Helloween a poté s Masterplan. Hlavní kapela tour vydělává, prostřední jede zadarmo a předkapela to vše platí. Hnus, ale i tak to funguje. Ale zase – je to jen jedna z cest. Kdo nechce nastoupit do vlaku, nemusí. Bohužel jsem pokecem s kapelama na loňském Samhainfestu zjistil, že i na ne zcela „hvězdné“ úrovni to funguje velice podobně.

„Pokud si vydavatelství bude vybírat mezi kvalitativně podobnou nahrávkou z ČR a třeba Německa, asi to nebude těžké rozhodování.“

Nabízí se tedy zobecňující otázka, jaké jsou ve vašich očích možnosti českých kapel, které hrají tvrdou kytarovou hudbu, prosadit se v zahraničí?

Radek: Relativně stejné jako kdekoliv jinde. Jen si české kapely musí uvědomit, že za vším je především obrovská dřina. Jestli si dnes někdo myslí, že třeba Behemoth vylítli ze dne na den a že teda „stačí hrát stejně dobře jako oni“, tak to ani omylem, dřeli jak koně a jezdili stovky koncertů ročně. To slovo „relativně“ jsem použil proto, že si nedělám iluze, jakou roli v prosazení sehrají krom kvality peníze, respektive kupní síla. Úplně rovné podmínky rozhodně nejsou – pokud si vydavatelství bude vybírat mezi kvalitativně podobnou nahrávkou z ČR a třeba Německa, asi to nebude těžké rozhodování. Takže musíme být lepší.

Ivan: V dnešní době úplně stejné jako kdekoliv jinde. Internet definitivně smazal příslušnost k teritoriím. Nicméně jsem přesvědčen o tom, že kapely z undergroundu mají větší možnosti ježdění turné než kapely, které se chtějí prosadit v mainstreamu a řeší svoji kariéru přes managementy.

Ondra: V dnešní době nejsou rozdíly. Jako kdekoliv jinde, je to jen otázka vůle, určitý vytrvalosti a talentu. Tou vůlí a vytrvalostí myslím vůli domluvit si nějaké koncerty a nevzdávat to hned napoprvé. Něco tomu obětovat a podřídit tomu životní priority. Pak mít vůli si sbalit aparát, kytaru, nějaký ty trenky do mnohdy méně pohodlné dodávky a vyrazit do světa. A tím talentem myslím schopnost složit materiál, který zaujme lidi, kteří dělají koncerty někde jinde. Protože pokud začínáš, nemáš nic jiného. A i tak to jde.

„Nelze nemilovat někoho, kdo ti udělá koncert, uvaří ti jídlo, dá ti napít a ještě se s tebou podělí o postel.“

Když, Radku, píšeš, že pokud jde o koncerty, tak vaše angažmá u Season of Mist zase tolik neznamená, v čem je zakopaný pes? V tom, že label rekrutuje tempem dvě kapely za měsíc a nemůže vše stíhat anebo v tom, že na nějaký Pagan Fest raději rovnou pozvou hudlaře ze Skandinávie než Moravany s cimbálem?

Radek: Těžko říct, možná je za mým zklamáním jen moje – viděno současnýma očima – neopodstatněné očekávání spojené s kalibrem labelu SoM. Aby bylo jasno, firma ti žádné koncerty nezařídí, od toho jsou právě bookingové agentury. V zájmu labelu je sice tvoji koncertní činnost co nejvíc podpořit, ale šňůru s Eluveitie ti rozhodně nezaplatí. A pokud to nejsou vyloženě monstra typu Nuclear Blast, tak ani nemají žádné páky na akce jako tebou zmíněný Pagan Fest, takhle to venku prostě nefunguje. Label vydává, agentura shání koncerty, šlus.
Takže SoM oslovili agentury, jednali, korespondenci mi poctivě přeposílali, ale nedopadlo to. Nemůžu vědět, co vše za jejich „ne“ stálo. Třeba si to za rok rozmyslí. Rozhodně to chce vydržet, podobná kolečka jsme absolvovali už stokrát s každým vydáním desky. To bylo taky pořád jen „strašně se nám to líbí, ale bohužel máme plno“. A u „Návazu“ už se chytli.

Kroužíme kolem toho, Ivan zmiňoval, že internet ty hranice smazal. Ale pokud jde o onen metalový mainstream – řekl bys, že původ kapely taky nehraje roli?

Radek: Může hrát, nemusí, nedá se to zobecnit. Když to vztáhnu na „sajlenty“, v recenzích, hlavně z USA a západní Evropy krom Německa, často zmiňovali, jak jim zníme exoticky a nezřídka padaly i hlášky „gypsy feelings from East Europe“.
Zato třeba Němci nás moc nedávají, ti mají radši dupačky a halekačky. Pořád trvám na tom, že pokud bude mít label nebo agentura na výběr mezi podobnou kapelou z ČR a ze západní Evropy nebo Skandinávie, moc by mě překvapili, kdyby šáhli po naší. Nevidím za tím ani tak předsudky jako spíš jistou nedůvěru, prostě neví, co od nás můžou čekat, ještě je nikdo nepřesvědčil. A když jde o peníze (a o ty jde většinou), raději vsadí na jistotu. I proto jsem strašně rád za důvěru v naši muziku ze strany SoM. Po podpisu smlouvy jsem zaznamenal v tuzemských luzích a hájích i reakce typu „no jo, taky chtějí mít svoji Arkonu“ a tak, ale prd, prostě se jim „Návaz“ líbil a věřili nám.

„Baví nás hrát, a tak hodně často skáčeme i do jednoznačnejch finančních průserů.“

Když vy sami vyrážíte hrát do zahraničí, s jakým cílem tak činíte?

Radek: Aby si z nás lidi sedli na prdel. Ale ne, vážně – ideálka je, když zafunguje vše, přijdou lidi, baví se, vykoupí nám merch a spokojený je i pořadatel. Pak je velká šance, že nás pozve i příště a v rámci šeptandy třeba i jiní. Ale hlavně platí hláška našeho bývalého člena Hyenika „to ťa musí baviť”, to je totiž gró celého pidlikání.

Ivan: Cestování, nehorázná porce černýho humoru a mytí prdelí ve vanu, potkávání starých přátel. Ochutnávky z map veganských restaurací.

Ondra: Samozřejmě tak činíme proto, že nás baví hrát a chceme se o naši hudbu podělit s ostatníma. Celý ten kolotoč kolem turné je vlastně cílem, a pokud bych mohl parafrázovat svou oblíbenou kapelu Deverova chyba, tak „i cesta může být cíl“ a v tomto případě to platí dvojnásob. Celá cesta je cíl. Dobrodružství. Zážitky. Zkušenosti. Řešení situací, kterým nikdo jiný ani neuvěří.
V další řadě je to potkávání nových lidí, kteří se kolem dělání koncertů motají nebo „starých lidí“, který sis zamiloval dříve, ačkoliv jsi je viděl třeba jen jeden večer. Nelze nemilovat někoho, kdo ti udělá koncert, uvaří ti jídlo, dá ti napít a ještě se s tebou podělí o postel.

Z úvodních odpovědí je celkem jasné, že na koncertování v cizině – ale vlastně kdekoliv – máte trochu jiné nároky. Jak třeba za svou kapelu řešíte ridery? Počínaje aparátem a konče touhou po přesné značce piva...

Ondra: Nic jako rider v pravém slova smyslu jsme vlastně nikdy neměli – pokud se jednalo jen o naši kapelu, řešilo se to individuálně. Když jsme jeli turné s někým dalším, tak se tomu uzpůsobily i podmínky. Základem je něco na pohonné hmoty a takový ten základní lidský servis, jako je jídlo, pití a většinou i nocleh, pokud se hned po koncertě nebalíme a nejedeme přes noc dál. Backline si vozíme a máme to tak rádi.

Ivan: Jediným požadavkem Flowers for Whores je většinou vegan večeře, peníze na naftu, backline si vozíme sami. Spolupracujeme s promotérama, který známe a věříme jim a přes ně se dostáváme k dalším, který mají naši důvěru a díky nim věříme těm dalším. Garance jsme měli na evropském turné s Grave Maker. Baví nás hrát, a tak hodně často skáčeme i do jednoznačnejch finančních průserů.

Radek: Pódiovku si vozíme svoji, máme standardní rider i svého zvukaře, který s námi jezdí, protože není nic horšího než znuděný týpek za mixpultem. Vše je samozřejmě na domluvě, nepotřebuju u bedny mikrofon za padesát litrů, ale kdyby mi někdo napsal, že je k dispozici desetistopý mix s pětikolíky, asi to neklapne. Vše ostatní je věcí domluvy a v zahraničí de facto i obecného povědomí. Jen tady se na tebe dívají v klubech občas ještě trošku divně, když bys krom hraní samotného rád třeba i žvanec nebo obyčejnou vodu bez bublinek na podium. Ale lepší se to.

„I Motörhead měli kdysi první koncert a pak první turné a pochybuju, že bylo narváno.“

Ondra: Pokud jedeš na koncert z Prahy do Plzně nebo naopak, tak celkem chápu, že to není zas tak podstatné. Pokud ale hladovíš celý den v dodávce v zemi, kde nikdo v autě nemá tuzemskou měnu, tak jsi pak trochu smutný, když večer zapomenou na jídlo. Nějak jsem si to vybavil hlavně díky prvnímu Pobaltskému turné kluků z Five Seconds to Leave.
Promotéři v Litvě, Lotyšsku a Estonsku právě byli uvyknuti na to, že k nim jezdí domácí kapely, a tak nebyla ani voda ani jídlo. A kluci samozřejmě neměli ani peníze, ani zásoby a v konečném důsledku neměli ani dostatečně teplé oblečení, protože je nenapadlo, že koncem března ještě bude v Estonsku zima jak v ruským filmu. Hlad, žízeň a mráz… Ale teď na to rádi vzpomínaj.

Ale ony právě tyhle situace a zážitky ukáží, zač je toho loket, ne? Dá se říct, že pokud kapela nepřežije týden v malém autě a velkém mrazu, nebude kovaná ani na potenciální předskakování někomu „většímu”, ne? Za předpokladu, že po tom touží...

Ondra: To je jako s partnerkou či partnerem. Mám takovou osobní teorii, že druhého člověka nejvíc poznáš, teprve když jde opravdu do tuhého. Tam ti obnaží své lidství a svoji pravou tvář. Teprve ve chvíli, kdy se láme chleba. Když chceš někoho poznat, vezmi ho třeba do vysokých odlehlých hor, kde budete sami a určitě přijdou situace, kde se poznáte za pár dní více, než po dvou letech chození do kina. Schválně to bagatelizuji, ale asi víš co tím myslím.
S kapelou je to podobné, pokud hrajete jednou za půl roku v místním kulturáku, je to jiné, než když má po týdenním turné na Sibiři půlka dodávky zimnici, venku je mínus třicet, dvoumetrové závěje a ke všemu ti nějaký dobrák rozbil okno v dodávce a vykradl z auta všechny spacáky. To se nám stalo právě s Five Seconds to Leave a to jsou ty chvíle, jež do značné míry prověří vztahy v kapele, a které si nikdy za peníze v sebelepší cestovce nekoupíš.

Ivan: Naprostej souhlas s Ondrou. Pootočil bych tuhle perspektivu z hlediska promotéra.
Viděl jsem pár kapel, kde byli mladý nevybouřený a arogantní divoši (a teď mluvím o lidský prezentaci – ne tý na pódiu). Nicméně hraní muziky a zážitky je udržely pohromadě a po třech letech nepřetržitýho koncertování a nabírání zkušeností (a teď naprosto přesně vím, o čem mluví Ondra – všichni jsme to několikrát prožili) jsme se potkali znovu a byli z nich dospělí lidi, ačkoliv těsně nad hranicí papírový dospělosti a plný respektu.
Pohodlnost a nadbytek z tebe nevydá maximum, právě opačný situace tě formujou jako člověka – přeneseně jako kapelu. Když vidím starý páky typu Lemmyho, tedy figury důchodovýho věku, jak maj pořád motivaci lézt na pódium, než jim tělo vypoví, tak hluboce smekám. A tím se vracíme na začátek. I Motörhead měli kdysi první koncert a pak první turné a pochybuju, že bylo narváno.

Radek: V létě oslavíme „plnoletost“. Za těch osmnáct let jsme zažili mnohé. Hráli jsme na velkých festech, kde jsme se měli jako v bavlnce a spali jsme ve čtyřhvězdičkovém hotelu, hráli jsme ve velkých klubech pro stovky lidí, hráli jsme ve squatech pro dvacet pankáčů a spali spolu s nadrženým pitbulem na prochcaném koberci. Členové kapely přicházejí a odcházejí, neboť těžko někoho můžeš přesvědčit, že výše popsané je něco jiného, než velice bizarní forma volnočasových aktivit a ještě ho to bude stát peníze.

„Tuzemská scéna je přesně tam, kde si zaslouží.“

Předešlá otázka měla být i záminkou pro další – zdá se mi, že hodně mladých kapel, a asi to je přirozená cesta, očekává jakési pomyslné standardy, a když je třikrát nucena spát ve spacáku, po jednom to členové balí. Jakou s tímhle máte zkušenost? Tohle cesta do světa nebude, co?

Radek: Přežijí ti, kteří to překousnou, a naopak se zocelí. Ten spacák je totiž na začátku právě standardem. A většinou i poté.

Ondra: Spacáky jsou fajn. Hotely ti dají určitý komfort, zázemí a soukromí. Někdy to je na delším turné příjemný, protože těch chvilek, které máš jen sám pro sebe, je minimum a i my jsme párkrát v hotelu spali. Nic ti ale nevynahradí to, když tě někdo pozve domů, ať už to je kdekoliv.
Jednou spíš v krásné vile v posteli lidí, kteří reprezentují stát ve vrcholovém sportu, jindy se s tebou rozdělí o malej pokojík ve squatu klučina, kterýho rodiče vyhodili z bytu, někdy skončíš na podivným zatuchajícím, nevonícím místě, kde tě probudí týpek, který se hned po ránu shání po jehle, aby si mohl dát dávku nebo sdílíš s další stovkou návštěvníků koncertu obrovskou vzdušnou půdu, kde jsou na zemi matrace.
A mohl bych pokračovat hodně dlouho, tohle možná ani nebyla nejzajímavější místa, kde jsme spali. Teď jsem si ještě vzpomněl na celkem ulítlej pokoj lesbické aktivistky, kde měla zajímavou výzdobu – skoro všechny věci tam připomínaly ženské intimní partie. Nebo na byt, kde celá kapela spala na jedné stařičké dvojposteli po prababičce a jednou jsme spali i v podkroví gay klubu. Vlastně každý takový nocleh je zážitek a nový příběh, na který si rád vzpomenu. Ale chápu, že to není pro každého.

„Neptej se co pro tebe může udělat tvůj label, ptej se co ty můžeš udělat pro něj.“

Obecně a s jistou nadsázkou vzato cítím na české scéně tvrdých kytar dva proudy – jeden má pocit, že česká tvrdá hudba pokořila svět (protože jsou od nás Master´s Hammer, a protože do Latinské Ameriky a Japonska jezdí naší grindeři), a druhý má pocit, že nikoho nezajímáme. Co byste jim na to řekli?

Ondra: Tak to vnímám určitě jinak. Je pravda, že pokud by ses podíval na ty úplně nejznámější kapely, tak Česká republika nemá žádnou. Z velké míry je to dle mého způsobeno tím, že se tady zatím nenašel nikdo s patřičným talentem pro skládání, kdo by současně zahodil veškeré svoje jistoty a vrhnul se s plnou vervou se svojí kapelou do světa. Jinými slovy nikdo tady vlastně nechce být velkou kapelou (nebo tomu nechce nic obětovat).
Je tady ale spousta kapel z podzemí, které to, co dělají, dělají poctivě a po světě jezdí. Krom grindovek typu Ingrowing, z angažovanější scény jsou to Gride nebo z death metalu třeba Godless Truth, z punku Mad Pigs nebo Gattaca a Remek z punk/hardcore scény. A tak bych mohl pokračovat.

Radek: Asi jsem v nezmíněném třetím proudu. Tuzemská scéna je přesně tam, kde si zaslouží. Až budeme makat jako kapely venku, můžeme myslet na stejnou pozici. Určitě máme co nabídnout! Ondra už to naťuknul – „velké“ kapely nevyrostly z ničeho. Ti lidi ryli držkou zem, cvičili, hráli na zkušebně, a když přišla příležitost, chytli ji za pačesy. Pokud si dobře vzpomínám, třeba Åkerfeldt z Opeth v jednom rozhovoru vzpomínal, jak žral rohlíky a bydlel u kytaristy z Katatonie na gauči. Ruku na srdce, kdo z nás je ochotný tohle podstoupit? Samozřejmě paušalizuju a přeháním, určitě jsou i u nás smečky, které si tohle uvědomují a „šlapou“. Dříve nebo později se ten „průlom“ někomu podaří, o tom jsem přesvědčený.

Ivan: Ani nemám touhu se nad tím zamýšlet. Prostě jsou dobrý a špatný kapely, což je velice relativní pojem, protože každýho baví něco jinýho. Kolik opravdu dobrejch kapel znám ze Slovinska nebo Srbska? Pokud pominu pár, který jsem viděl naživo, byly dobrý, ale nijak mi nezůstaly za nehtama? Moc ne. Trochu tu otázku otočím.
Možná se to nebude poslouchat snadno, ale budu mluvit o americkejch kapelách, se kterejma mám nejvíc zkušeností. Znám spoustu kapel, jejichž členové jsou z úplně opačnejch koutů Spojenejch států a dohromady je dala právě muzika. Dali jí všechno, stali se z nich bezdomovci a proto trávili většinu roku na turné. Díky tomu, i když to nebyli hudební géniové a jejich kapela nezněla obecně nijak originálně, se dostali do širšího povědomí. Pokud jim to vydrželo tři, pět let, začaly se objevovat výsledky. Zvýšená návštěvnost koncertů, dobře zaběhnutej label (a ty se dívají hlavně po kapelách, který makaj a jezděj turné, aby mohly svůj produkt prodat).
Neříkám, že tenhle příběh je normou na úspěch, ale pokud má kapela 100% fungovat, pak musí každý člen makat na 100% a sdílet podobnou vizi. Kolik kapel od nás má tenhle přístup? Vždycky se objeví hypotéka, dojíždění, málo uznání, přítelkyně, děti. Sny zůstanou vždy jen snem. Touha po určitým životním standardu zvítězí nad kapelou. Celkově znám hodně málo kapel z Evropy, který by uskutečnily tenhle model. Důležitý je vzít kapelu do vlastních rukou a začít sám, nečekat na někoho, kdo se tě ujme a pak ti zabookuje turné nebo vydá desku.

Ondra: Ona je pro kapelu důležitá jedna věc, kterou načal Ivan. A to sice, aby celá kapela měla stejné nebo minimálně podobné nadšení, které sdílí. Když se podíváš na domácí kapely, které nějak fungují, většinou je v kapele jeden „motor“ a ten táhne celou kapelu. Pokud všichni členové nejsou zapálení pro kapelu, tak se prostě fungovat dost dobře nedá.

Výše jste se v podstatě shodli na tom, že na první cestu může navázat další, protože se oťukáte s pořadateli, poznáte další kapely, s nimiž si třeba padnete do oka a věci pak naberou větší nebo menší spád. Není tohle přece jen snazší cesta, než se pokoušet tlačit na bookingové agentury a podobně?

Ivan: Určitě jo. Nic ti nespadne do klína. Vím, jak spousta lidí nenávidí slovo scéna, ale kdybysme nebyli její součástí, nikdy bysme nehráli koncerty. Je to o tom, že jenom nebereš, ale i vracíš. Tohle podle mě spousta kapel nechápe. Nejde pořád jenom brát. To je celkem logický pravidlo, který funguje obecně v jakýmkoliv odvětví.

Ondra: Asi bych to líp než Ivan nedokázal formulovat. Snad jen dodám okřídlený „neptej se co pro tebe může udělat tvůj label, ptej se co ty můžeš udělat pro něj”.

Radek: Nevím, jestli je snazší nebo těžší, ale rozhodně to je cesta a je dobré o ní vědět. Ať si každý vybere sám.

fotografie: Tomáš Šrejber (Ondřej), Ondřej Beneš (Ivan), ilustrace: Jakub Tomša