A Place to Bury Strangers – Worship

Duševní depilace s (od)kazem
2012
Dead Oceans
44:22 (11 skladeb)
noise rock/shoegaze
www.aplacetoburystrangers.com

Takovej pěknej den to byl, až do chvíle, co jsem si za časů prohibice pustil tohle do palice. A hned záhy mě napadla kacířská myšlenka – může být zvuk slepý? To, s čím se newyorští A Place to Bury Strangers dokázali v minulosti vytasit, znělo vždycky bezohledně a zhýrale. Jenže teď se zdá, že místo zostření skutečně přišla částečná slepota.

Zvláštní je, že to, co mělo na letošním EP „Onwards to the Wall“ slušný drive a spád, se v rozsahu řadové desky samo v sobě ztrácí. Fakt, že intenzita ve formě nemusí být zároveň intenzitou v obsahu, je mi důvěrně znám, a rozhodně bych se neřadil k těm, kteří A Place to Bury Strangers z principu nadhodnotí.

„Worship“ pro mě tedy není za žádný noisový postgraduál, ale spíš letmé opáčko zajetých technik. Neplatí na mě rádobymarketingové hlášky o (údajně) nejhlasitější kapele na světě, mnohem zásadnější je ztotožnění se s podstatou věci. Přidušené nonkonformní indie? Resuscitovaný princip shoegaze? Čtyřiačtyřicet minut, poslouchám to pořád a pořád dokola, přesto se mi v ploše nedaří najít jakýkoliv zásadní styčný bod.

„Pro samé přešlapování po pedálech může takový shoegazing vizuálně vypadat jako zadupávání vajglů na zámkové dlažbě.“

Jo, motiv, vím, že mi tu něco zásadního chybí a je to osobitost, komplexnost i jednoduchost nosného nápadu. Jasně, momenty jako třeba ta bezprostředně chytlavá pecka „Keep Slipping Away“ z minulé desky, co tak (ne)nápadně vytloukala melodii hitovky „Song 2“ od Blur a i když nebyla bůhvíjak strhující, prostě fungovala. „Worship“ sice dře pravověrně syrovou bídu s nouzí, ale v dojmu se vlastně není čeho chytit. Snad jen ta úvodní „Alone“, která mi v jistý moment (bez nadsázky) strašně připomínala syntezátorově rozostřenou Nirvanu. Co na to Kurt a co na to moje neurony?

A Place to Bury Strangers sice před vydáním alba ohlašovali, že tohle má být nadmíru aktuální zvuk celé formace, ale jako bych se pořád vracel někam ke sklonku osmdesátých let, což ale není vyloženě špatně a třeba taková „Revenge“ ve svém důsledku skutečně bolí. A to nejen jako nějaké samoúčelné retro nebo snad odkaz k žánrovým vzorům typu The Jesus and Mary Chain a Joy Division. Nemůžu se však neustále zbavit dojmu, že tady se dalo čekat mnohem víc, bez ohledu na pověst, která kapelu provází.

Pro samé přešlapování po pedálech může sice takový shoegazing vizuálně vypadat jako zadupávání vajglů na zámkové dlažbě, přesto tvůrce a zlepšovatel nejrůznějších krabiček Oliver Ackermann se svou partou veškeré kouzlo vyloženě postavil na lámání a tříštění kytarového zvuku. Což se mu víceméně efektivně daří i tentokrát, naopak horší už je se stmelováním výsledného obsahu.

„Worship“ je tak shodně pseudosyntezátorový post-punkový manifest jako třeskutá skladatelská kocovina, ze které se nedá vykličkovat bez následků. Autenticky zpráskaná posluchačova duše se ale dřív nebo později otřepe a zjistí, že krom zalehlých uší si z tohohle nočního tahu zas tak moc nepamatuje. Vidím to tak, že zvuk tedy možná oslepit jde, pocit a dojem nikoliv.