65daysofstatic – Wild Light

Duše roztančená světlem digitálního věku
2013
Superball Music
50:18 (8 skladeb)
idm/elektronika/postrock
www.65daysofstatic.com

I když by Britům 65daysofstatic v pohodě vystačila nálepka jedné z nezpochybnitelných ikon soudobého postrocku, stále v sobě nacházejí dostatek tvůrčí energie hazardovat se svou pověstí. Vrtkavé jsou pózy, ale to, co se jim povedlo na čerstvé „Wild Light“, bude nejspíš jedním z nejméně očekávaných hudebních překvapení letošního podzimu.

Za oknem auta jen mlha, déšť a život se ti najednou smrskne do brzdovýho světla toho nerváka, který kličkuje před tebou. Co když není cílem našich cest konec, ale spíš neustálý nový začátek? Co když život doopravdy není tak složitý, jakým si ho děláme, a je vlastně jenom takovou camerou obscurou, směšně jednoduchý pinhole, na který se trpělivě zachycují neopakovatelné prožitky? A co když jsou tohle všechno jenom strašný kecy? Faktem zůstává, že „dobré“ světlo, které chytají noví 65daysofstatic, má něco, co jsem u nich posledních šest let postrádal – atmosféru, intenzivní atmosféru.

Riskuji, ale dost možná, že by takhle nějak zněl debut God Is an Astronaut, kdyby ve své době místo kytar a syntezátorů vycházeli především z inteligentní elektroniky. Totiž ona ta astronautí „The End of the Beginning“ byla podobně specificky náladovou deskou, ale na rozdíl od „Wild Light“ mnohem otevřenější, přístupnější a výrazově chytlavější. Takže co podle mého dělá z novinky statiků nejsilnější nahrávku od dob „The Destruction of Small Ideas“ a dost možná, že časem i jednu z nejzásadnějších v rámci celé jejich diskografie?

„Přiznám se, já nečekal, že mě ještě 65daysofstatic nějak překvapí, ne teď a ne takhle. Ale stalo se.“

65daysofstatic před třemi roky nevykročili skrz rozvážnou a mnoha kapelami prověřenou fúzi postrocku s ambientu, ale naopak uchopili svou novou taneční éru dost nekompromisně. Výsledkem byla bláznivá postmoderní diskotéka s příběhem „We Were Exploding Anyway“ a spousta rozpaků. Aktuálně sice stále zůstávají nesmlouvaví ve výběru elektronických prostředků, přesto jsou shovívaví a mnohem důmyslnější v jejich využití. Žádné nadšení na první poslech, žádná bezprostřednost, jen obtížně uchopitelné IDM s bezmála glitchovými ruchy. Těkavá, pokojně znepokojivá atmosféra poskládaná ve vrstvách a všudypřítomná nejednoznačnost, skrze kterou se jen pozvolna prokousáváte k nějakému ucelenému dojmu. Album do (ne)pohody? Zapomeňte!

Pokud postrocková instrumentalita u mnoha posluchačů trpí na (ne)schopnost udržet pozornost, pak „Wild Light“ nabízí tolik vědomých i podvědomých motivů, až ji lze bezostyšně označit za svrchovaně nepředvídatelnou. A přesto, že je tolik překvapivá, dokáže i nečekaně jednotvárně dronovat, bloudit ve zdánlivě nekonečných smyčkách (závěrečná „Safe Passage“, která mi melodií kdoví proč připomněla intro z koncertů Rammstein). Tu a tam introvertní klavír, kytarová jistota místy ovoněná lehkým shoegazingem a schopnost gradovat jinak než v rámci žánrově typické sinusoidy intimita versus intenzita.

Navrch precizní mastering z Abbey Road a ten příjemně nabasovaný beat i naléhavé, klasicky postrockové finále u sedmé „Unmake the Wild Light“. I když jsem měl v rukách pouze verzi bez dvou bonusových tracků, na rovinu říkám – těmhle padesáti minutám zkrátka musíte jít naproti, trpělivě, znovu a znovu. Navíc mám pocit, jako by se zároveň stávaly pomyslným pojítkem mezi tím, čím kapela byla a tím, čím by dnes chtěla být.

Přiznám se, já nečekal, že mě ještě 65daysofstatic nějak překvapí, ne teď a ne takhle. Ale stalo se. „Wild Light“ je naprosto ex(s)tatickou deskou, která prožívá samu sebe. S každou minutou, s každým rozostřeným okamžikem, vůči posluchači nevděčně a přesto pokorně. Složitá ve své jednoduchosti a jednoduše strhující.

fotografie: Danielle Maibaum