6:33 & Arno Strobl – The Stench from the Swelling...

Uhelný karneval pokračuje (chvilku po půl sedmé)
2013
Wafflegate
51:31 (7 skladeb)
fusion metal/crossover
www.633theband.com

Byly doby, kdy křížení všemožných rockových žánrů s muzikou „odjinud“ bylo volnomyšlenkářské, vtipné, experimentální a progresivní. Kdy poslech kapel typu Mr. Bungle nebo Carnival in Coal hraničil s pocitem nerdovské exkluzivity.

Možná stárnu, nebo je to cynismem z přežranosti stovkami a tisíci slyšených desek… Ale nejspíš se prostě jenom vývoj dravým tempem sune dál a jedním z jeho projevů je postmoderní promílání všeho se vším – a tak ledacos z toho, co dřív působilo jako avantgarda s prstem na tepu doby, je už dnes spíš takový skanzen hodný shovívavého nadhledu.

Čest výjimkám typu Unexpect, které stále dokážou čnít z obecné nadprodukce. Z opačného pólu mě pak v poslední době zaujali američtí Polkadot Cadaver, kteří zřejmě definitivně „vyčichli“. Na nové desce „Last Call in Jonestown“ není skoro ani stopa po vzrušující potrhlosti, kterou v sobě mívali pod dřívějším názvem Dog Fashion Disco. To už není ani skanzen, jen smutek.

Jak to všechno pasuje na album „The Stench from the Swelling“? Řekněme, že výsledek připomíná remízu, slušně odpracovanou a nakonec i s dobrým pocitem. Nahrávce nechybí osobitý a „legitimní“ status, ale průkopnické vzrušení a strhující drive, který míval sílu překrýt i eventuální technické slabiny, jsou bohužel pryč. Arno Strobl býval jedním z ústředního dua francouzských divokých eklektiků Carnival in Coal zmíněných výše. Za nimi se zavřela voda, zatímco Arno – pokud mám správné informace – se přestěhoval za novým osobním životem (snad) do Belgie a hudebně se odmlčel.

„Vyjmenovávat všemožná překvapení a potrhlé aranžérské kombinace (disco, kabaret, boogie, kantiléna, death metal) není třeba.“

Nyní se hlásí ve spojení s tělesem 6:33, se kterým je hudebně na jedné vlně – svědčí o tom už debut „Orphan of Good Manners“ z roku 2011, na němž Arno podle omezených dostupných zdrojů hostoval, a spolupráce se začala rychle rozvíjet. Nejprve vloni vzniklo společné minialbum a nyní – přidáním dalších skladeb – celé album. Kdo pamatuje Carnival in Coal, nemusí dlouho tápat: každá z nastíněných fází vede ke zřetelnějšímu „ovládnutí“ společného soundu typickými karnivalovskými fígly – a popravdě řečeno to zároveň znamená, že je výsledná podoba zajímavější a zábavnější.

Z dalších jmen nelze nezmínit dvě zcela zásadní – Mike Patton a sólový Devin Townsend. Některé pasáže z hlediska atmosféry i konkrétních postupů zavánějí přímou citací. Což není nutně negativum – jako eklektický mix tvrdších i jemnějších vlivů moderního rocku posledních dvou dekád působí album velice funkčně a dobře se poslouchá. Vyjmenovávat všemožná překvapení a potrhlé aranžérské kombinace (disco, kabaret, boogie, kantiléna, death metal…) není třeba, pestrost hostiny by to stejně nepřiblížilo ani zdaleka tak dobře jako poslech. Songy fungují, zvuk ujde a chuť na chvíli zavzpomínat zejména pro fanoušky CiC atraktivitu alba spolehlivě násobí.

Ale zároveň se nám pomyslně uzavírá kruh návratem k úvodu této úvahy. Vlastně není na co si stěžovat – tady je na férovku dopředu jasné, co dostanete. Formálně vzato je novinka technicky, řemeslně i z hlediska komplexní promyšlenosti dotaženější než cokoliv z dávného katalogu Arnova mateřského projektu. Co se však změnilo, je doba, a nezbývá než připomenout, že na jejím pomyslném tepu právě Carnival in Coal tehdy pomyslně drželi svůj pomyslný prst…

fotografie: Kim Malo