23. Beseda u Bigbítu

Reportáž psaná pod topolem
Monikino kino, Aid Kid, Madebythefire, Vložte kočku, Tomino & Myslivec, Rosa Parks, Kaplan Bros., Nod Nod, Ventolin, Sundays on Clarendon Road, Korben Dallas, Bad Karma Boy, Von Spar, Tvrdý/Havelka, Seward, Anton Maskeliade a d.
31. července – 1. srpna 2015
Tasov, Topolový hájek

Posledních několik ročníků mě Beseda svou mému neustále se vyvíjejícímu vkusu blízkou dramaturgií lákala k návštěvě, leč vzdálenost mi nikdy nedovolila dostat se dál než jen k listování lineupem. Nikoliv však letos. Několik dní před odjezdem na Fluff se naskytla možnost zaujmout uvolněné lůžko tasovské ubytovny na pokoji sdíleném s publicistickou smetánkou. A to se, vážení, neodmítá.

Překonal jsem tak tíživou únavu z Rokycan, odkroutil si svou poslední noční směnu před zaslouženou dvoutýdenní dovolenou, v Praze si odchytl spolujízdu a za hřejivých paprsků zapadajícího slunce po mé levici a těch mrazivých z nezvykle velkého kotouče měsíce po pravici jsem se nechal dopravit na místo.

Devět hodin večer, Viktora neomylně nacházím u okénka s lihovinami. Ten mne seznamuje s dalšími osobnostmi hudební scény, které bych s velkou dávkou neomalenosti mohl nazvat kolegy. Slivka sama dohání to, co jsem vinou pozdního příjezdu nestihl. Zůstávám s paní Veronikou, mou dočasnou chráněnkou, a s Viktorem na Monikino kino. Vzhledem k tomu, jak si hudbu sobecky rád objevuji sám, abych z toho měl větší radost, je pro mě toto vystoupení premiérovým i po stránce posluchačské. Jsem nadšen z každého kousku skládanky, kterou mám před sebou. Smyslná jednoduchost, vtip, barvičky, tóny a bradavky. Taneční zábava pro nás, ty ostatní. Jen ten moderátor není člověkem na svém místě.

Aid Kid ve stanu nedosáhl mých momentálních nároků na sofistikovanou elektroniku, což se však netýká asi tří desítek spokojené omladiny. Vracím se tedy na béčko, kde začínají Madebythefire. Tentokrát moje poprvé ve smyslu koncertním. V pomyslném závodu v dávání si na čas s vydáním desky prohráli snad jen s Tool. Vystoupení je krásně živelné, precizně zahrané, přátelsky podané a radostí nešetřící. A když se po poslední skladbě za kluky vkradu do backstage a plkám o všem možném, dostávám svůj „Budet”. Jen tak, že jsem fajn. Bez příkras dojemný okamžik, za který se snažím odvděčit tisícerem objetí a slov díků. Dvoumetrové hovádko dostanete do kolen kouskem bílého kulatého plastu až tak jednoduše.

Sázka na jistotu s Vložte kočku končí neprohrou hostů. Dle mých vlastních slov nejoriginálnější kapela současné české scény předvádí už ze své podstaty bezchybné představení, leč plíživý chlad je v tu chvíli silnější. Po několika skladbách zbaběle prchám pro bundu a po setkání s tlupou následně i pro ořechovku. Závěreční Tomino & Myslivec jsou bohužel pořadateli utnuti v ten nejnevhodnější okamžik, roztančená afterparty uvadá. Naštěstí má zdejší Jednota otevřeno i v devět ráno a slušný člověk chodí spát za světla. Ač si teď s odstupem času říkám, kam se podělo těch několik hodin?

Druhý pohled Viktor Paláka

Beseda, má drahá Beseda. Jediný festival, na kterém jsem kdy dělal ochranku a měl pocit, že to není oxymoron. „Jaké ti to přijde, po těch letech?“ ptal se mě v sobotu odpoledne zakladatel a nynější kurátor hudebního programu a trojnásobný otec Zdeněk Neusar. „Vlastně pořád stejné,“ odpověděl jsem a myslel to jako pochvalu. Tasovská sešlost sice přidala třetí pódium a vylepšila občerstvení, do jisté míry se změnila i skladba publika (pro místní už tu není žádná Anna K), pamětihodná ale zůstává především pro svou dramaturgii a nenucenou náladu, díky níž jsem se přistihl, že se mimoděk usmívám na kolemjdoucí, což, ehm, jinak nedělám.
Z koncertů jsem se nejvíce poddal těm, na které jsem se těšil: Monikino kino jsou též naživo hraví i srdeční, kapela, která zaslouží více uší a „méně soutěží“. Emocionální smršť Nod Nod dostala protentokrát ještě tíživější kontury, pokud víte o jedinečnější české „tvrdé“ kapele, pište, prosím. Sundays on Clarendon Road jsou kapelou melancholickou až rozkošně, jejich hudba má skladatelskou jiskru, jaká zažehne i v noční hodinu.
Překvapení? Seč jsem se snažil jít vstříc Korben Dallas, ani naživo se nepoštěstilo, Bad Karma Boy naopak rezonovali svou lehkonohostí – a totéž na druhou platí o Von Spar. Naopak Tvrdý/Havelka mě navzdory prvotnímu odstupu „nutí“ přehodnocovat celou jejich společnou anabázi.
Zajímavé bylo, kolik hudebně spletitých kapel hrálo (nejen) na hlavním pódiu. V krkolomných Seward bylo značné charisma, Madebythefire do svých pavučin zaplétají stále stejně zručně a lehce, zlomek z koncertu Antona Maskeliadeho mě přesvědčil, že příště bude žádoucí vidět jeho vystoupení hezky vcelku. Finále setu se zažralo hlouběji, než koncerty všech místních kapel, které festival rozehřívaly, dohromady.
Coby „stará metla“, která o hudbě svého srdce mohla díky velkorysosti pořadatelů půl hodiny vykládat, nemohu nezmínit dílčí rozpaky z určité hladivosti a tedy i zaměnitelnosti některých vybraných kapel, zejména těch zahraničních z hlavního pódia. Kompromisy jsou ale potřebné a dramaturgové Besedy nikdy nejdou přes sebe – a z programu je to poznat. Statut v ničem nepředpojaté přehlídky, jakých je u nás žalostně málo, plní Beseda i po třiadvacátém ročníku. A dobrou zprávou je také to, že o odchylkách v tom, které kapela by zde měla hrát, a zda vůbec, se dá s pořadateli hezky od srdce u kalíšku domácí slivovice mluvit.

Nocležení na ubytovně má oproti stanování jednu nespornou (ne)výhodu – můžete si pospávat jako mimino do půl třetí a ničivé vedro vás ven nevyžene. Moje kulturní obohacování v sobotním dni tak začíná až přednáškou drahého kolegy a přítele o českém tvrdém undergroundu. Místo ranní rozcvičky si tak protáhnu jen krční svaly, to když vehementně znalecky a uznale přikyvuji téměř všemu, co ten člověk [VP, pozn. ed.] sedící na pódiu vypráví. Perfektně vybraná témata, která sedla do mého povědomí o scéně.

Konečně se setkávám i s brněnskými přáteli, kteří mne tenkrát po Borometě zachránili před nocováním po hernách, a seznamuji se s dalšími neméně zajímavými členy z jejich kruhů. Shodou náhod a okolností se nachomýtám k setu maďarských Rosa Parks. Zde se naplno projevuje, jak málo jsem se na tento festival předem připravil. Uherští mladíci mě během jediné skladby zaujali natolik, že odkládám své socializující plány a jejich set si s obdivem užívám Uchýlím-li se k mně tolik neoblíbenému srovnávání, Rosa Parks bych popsal jakožto šikovný hybrid mezi Depakine Chrono a Lastofmykind.

Deaths si vyměnili fleka s Kaplany, tudíž se jdu přesvědčit, zda budou druzí jmenovaní naživo zajímavější než z desky. Už z principu by mě jejich tu digitální, tu analogové hrátky měly nekompromisně bavit, ale co se nepodařilo kvůli jakési sterilitě při poslechu alba, to se kvůli zase trochu jiné sterilitě nedaří ani naživo. Nelámu však nad nimi hůl, stále z projektu bratří Kaplanů cítím ohromný potenciál.

Je čas na návštěvu místní hospůdky s cílem potkat nějaké domorodce. Lokál je však úplně prázdný, jelikož dle slov pana provozního se místní ožrali v pátek, tudíž v sobotu je už manželky nepustí. Škoda. I tak se nám průzkumníkům daří navázat mnoho zajímavých rozhovorů a posléze i pout. I proto byl koncert Nod Nod pro mě natolik jiný, než všechny ty dřívější. Ještě před samotným začátkem jejich vystoupení vyhrávám v nepopulární soutěži od nepopulárního moderátora (který se však oproti pátku značně zklidnil, uznávám) raritní DVD z jednoho z dřívějších ročníku Besedy. A pak, s prvními tóny skladeb, které jsem slyšel už tolikrát, se ve mně rozlévá pocit neskutečné krásy okamžiku. Nádherná hudba v nádherné společnosti najednou funguje úplně jinak, zlatě, spouští ty receptory, které byly tolikrát předtím nečinné. Uvědomil jsem si tolik věcí.

Nezapomenutelný sobotní večer pro mne končí za tančivých zvuků Ventolina, jehož skladby mi v mnoha pasážích až vtipně často evokovaly největší hity německé legendy Scooter. Na závěr festivalu velice příjemná a milá tečka. A ty sovy vidím. Ráno nás všechny probouzí invazivní kotě, které se vrníc vkradlo do pokoje.

Umím si jen velmi vzdáleně představit, jak nesmírně náročné musí být sestavit dramaturgii tak, aby ctila původní myšlenku akce a zároveň uspokojila i chutě těch, co lační po tom nejlepším z aktuální alternativy. Asi právě proto se mnohým, i mně samotnému, zdála několikrát trochu nesmyslná. Moderátory vypustit, zbytečná věc. Děkuji za bezplatnou pitnou vodu a úschovnu, za vynikající zvuk na béčku, za hromady stínu a za všechny ty dobrotivce, co mi vnucovali domácí pálenky. Čekal jsem trochu elitářskou akci a nakonec strávil den a půl v naprosto pohodovém, tolerantním a bezkonfliktním prostředí mezi lidmi všech generací a kulturního vyznání.

fotografie: Libor Galia