18. Brutal Assault

Poosmnácté a zase dobře
Gojira, Voivod, Philm, Cult of Luna, Behemoth, Clawfinger, Atari Teenage Riot, Whitechapel, Fear Factory, Meshuggah, Hentai Corporation, Malignant Tumour, Hentai Corporation, Alcest, Primordial, Ihsahn, Leprous, Obscura, Minority Sound, Fields of the Nephilim, In Flames, Carpathian Forest, Solefald a d.
7. - 10. srpna 2013
Jaroměř, pevnost Josefov

Na Brutal Assaultu se tradičně setkáváme v početné a silné sestavě, a protože víc hlav na festivalu víc vidí, dali jsme řeč v neméně hlavaté partě. O osmnáctinách nejlepšího festivalu tvrdé hudby u nás referují Ondřej Komárek, Jirka Jakoubě, Jan Hamerský, Jakub Němec, Martin Bartoš, Honza Novák a Viktor Palák. Jo, a samozřejmě Máňa s Evženem.

Ondřej: Report z minulého ročníku jsme začali výtkami k organizační stránce festivalu, tak by bylo vhodné se podívat, jak se pořadatelé s těmito neduhy vypořádali.
Předně ony nesnesitelné a hanebné fronty u vstupu. Co mohu ze středečního časného odpoledne soudit, tak letošní systém vícera páskovacích stanovišť, jeden z nejznatelnějších problémů loňského ročníku, se potěšitelným způsobem upravil, a tak jsme si tu nejdelší frontu vystáli paradoxně my, akreditovaní.
Stejně tak se pořadatelům úspěšně podařilo vyřešit systém vrácenek u kelímků. Ačkoliv několik dnů před začátkem festivalu avizovaný neomezený počet vrácení ve mně vyvolával mírné obavy z krádeží zálohovaných kelímků, speciální kupony zřejmě posloužily svému účelu dobře, i když já sám jsem nakonec této služby ani nevyužil, můj kelímek se mi podařilo ohlídat po celé čtyři dny.
Potěšily mne také limonády z černohorského pivovaru, které znám důvěrně z libereckého Azylu, především ta vínová je výborná. S vodkou.

Viktor: Souhlasím s tím, že zejména díky pohodlnému vstupu byl letošní festival krásným místem ke čtyřdennímu přežívání, díky čemuž šlo věnovat veškerou energii hudbě a tužení přátelství, některá z nichž se omezují na setkání jednou v roce právě v hradební pivnici josefovského areálu.
Pokud jde o limonády, pak Černou Horu měním za černou Kafku a odkazuji na níže zveřejněný Mánin gastronomický boxík.

Ondřej: Musím uznat, že s přibývajícími zářezy z festivalů a koncertů se právě to zmíněné tužení stává jedním z těch faktorů BA, na které se přes celý rok těším nejvíce. Ale jeli jsme sem taky kvůli hudbě, která začala znít už se středečním podvečerem.

Jan: Koncert Testament byl důvodem, proč jsem dovalil právě už ten den. Opravdu byl. Vědět, jak moc se nepovede, při vší úctě, kterou k nim chovám, bych si vystačil s Malignant Tumour a pak šel tak na hodinku od válu.
Nejenže se zvuková zkouška k nelibosti hustě zalidněného bastionu protáhla o dvacet minut a i poté byl zvuk mírně řečeno rozpačitý, ale ani materiál z loňského „Dark Roots of Earth“ právem neslavil kýžený úspěch. Moc bych za to nedal, že tím byl poznamenán i výkon kapely, jež sice zachovala dekorum, ale na víc než otřepané fráze se nezmohla. Až když se sáhlo do archívu, začali si všichni, kapela, zvukař i obecenstvo rozumět, ale to už bylo pozdě. Rozsvítit Josefov podobným mejdanem, jaký byl ten před čtyřmi lety, se Testament nepovedlo.

„Středa podle mě patřila zejména Malignant Tumour se sebevražednou touhou uhořet, ale hlavně extatickým excentrikům Hentai Corporation.“

Jakub: Podobně jako u kolegy, Testament pro mě byli hlavní důvod, proč ve středu do areálu vůbec chodit. A přestože na jejich set nesdílím tak kritický pohled jako zbytek redakce, jednu věc nelze popřít. Ta kapela už je nějaký ten pátek za zenitem, začíná jim chybět pro thrash metal nezbytný drive a tento holý fakt se na Brutalu ukázal v plné kráse. Nejsem si jistý, jestli je budu chtít ještě někdy vidět.

Honza:Testament pro mě představují dinosaury thrash metalu v pravém slova smyslu. Byli těžkopádní, unavení a především nevěrohodní. Chuck Billy několikrát zapomněl text, Skolnickova sóla byla sice perfektně zahrána, ale ani to nepřebilo celkově znuděný dojem z kapely, která patří mezi představitele jinak velmi živelného žánru. Celkovému vyznění nepomohl ani pohodový baskytarista Greg Christian.

Ondřej: Co se týče středečního programu, tak právě v tento den jsem se dočkal jednoho z nejpříjemnějších překvapení letošního ročníku. Potvrzení E.N.D. ve mně na moment zažehlo upřímnou radost, že se na festivalu dočkám francouzských Eryn Non Dae., tedy END., avšak ani pozorně přečtený název ohlášené kapely mne nenechal úplně netečným. Chorvati se vytasili s meshuggáckou matematikou a především druhá půlka jejich setu mne utvrdila v tom, že současná (či už pomalu doznívající?) vlna djentu nemusí být tou jedinou odpovědí na stylotvornou hudbu Meshuggah.
To nové Malignanty jsem si od dob recenze poměrně a očekávaně oblíbil a jejich josefovské vystoupení mne tak dokázalo zaujmout asi srovnatelným způsobem, jako tomu bylo v Trutnově. Na tom se snad ani nedá co pokazit. A ohýnková šou byla takovým kulišáckým zpestřením.
Hentai Corporation jsem původně vůbec neplánoval vidět, avšak festivalové cesty jsou nevyzpytatelné a člověk nakonec vidí to, co vidět nechtěl, a naopak. Hudebně živé a na různé stylové odbočky bohaté vystoupení mne však přímo iritovalo vokálním projevem zpěváka, jelikož podobné pěvecké polohy mi naprosto nesedí, nehledě na žánr.

Jan: Tady bych si Ondrovi dovolil oponovat. K vizitě Hentai Corporation mě ukecal kolega Bartoš. Popravdě mu stačilo se jen zeptat. Tušil jsem, že to bude hlína. Ale až taková, že v sedmdesátkách marinovaný crossover a burleskní pěvec Radek zastíní slovutnou gorilu Chucka Billyho z Testamentu i s doprovodem, na to bych předtím nevsadil ani hodně jeté tretry. Kdo ještě pochybuje, že tuzemská scéna má světu co nabídnout, měl tam být s námi.

Martin: Asi tak. Středa podle mě patřila zejména Malignant Tumour se sebevražednou touhou uhořet, ale hlavně extatickým excentrikům Hentai Corporation. Lepší podmínky pro vystoupení si „hošani z Prahy“ přát nemohli. Příležitost patřičně chytli za pačesy a … ej, ještě snad neprudit nadšené diváky přehršlí vulgarismů.

„Nemůžu než souhlasit, ať už hraje ve Fantomas, Grip Inc. nebo Philm, vyvstane mi na mysli vždy tatáž kacířská myšlenka. Dava Lombarda je pro Slayer škoda.“

Ondřej: Čtvrtek! Mnohými chválené Hacride jsem bohužel kvůli logistickým povinnostem neviděl, stejně jako rozporuplně hodnocené Lombardovy Philm, a tak se mou první čtvrteční kapelou stali až Devildriver. Jejich loňský koncert v Praze postihla mediálně profláknutá příhoda, kdy čerstvě přilétnuvšího Randyho Blytha z Lamb of God na letišti přepadlo policejní komando, kvůli čemuž se LoG onoho koncertu bohužel nezúčastnili. A stejně jako tenkrát v Praze, ani tentokrát jsem z Devildriver nebyl zrovna třikrát nadšený. Nic proti kapele samotné, ale její hudba už mi bohužel mnoho neříká a je jen mou chybou, že jsem si to doposud nedokázal patřičně uvědomit.
Z FDK jsem bohužel stihl jen jedinou skladbu, protože na hlavní scéně ve stejnou dobu hráli Dying Fetus. Jejich modernější pojetí death metalu je oproti dřevním žánrovkám příjemně svižné, přiměřeně agresivní a živě parádně úderné. Kvůli zmíněnému přesunu jsem sice nestihl své oblíbené skladby, které zazněly během první části setu, ale i ten zbytek mne dokázal pozitivně naladit na mnou očekávaný vrchol dne.

Viktor: Pár slov k Philm s gustem doplním sám, protože takhle nová kapela okolo Dava Lombarda patřila k největším zážitkům letošního festivalu. Krkolomná a hodně svébytná syntéza všemožných metalových odnoží dělá z těchto vlastně debutantů fantasticky proměnlivý spolek, u jehož koncertu se dalo zapomenout na vedro (ale i tak díky místním hasičům za následné zkropení). Mimořádně sympatický Lombardo mi pak setrvale vnukával myšlenku, jak je možné, že někdo takový to mohl všechny ty roky táhnout s okázale siláckou legendou Slayer.

Jan: Nemůžu než souhlasit, ať už hraje ve Fantomas, Grip Inc. nebo Philm, vyvstane mi na mysli vždy tatáž kacířská myšlenka. Dava Lombarda je pro Slayer škoda. Tím spíš, že se vždycky dokáže obklopit muzikanty, kteří mají rozhodně na víc, než mu jen dělat křoví. I tentokrát diesel vykuchaný z tanku Slayer a přesazený do šedesátkové Ameriky působil jak pěst na oko, ale mašina jako taková šlapala jak hodinky a koukalo se na ni náramně.

Jirka: Ještě několik dní před festivalem jsem říkal, že mi v tom lineupu chybí nějaká výlučná alternativa, něco, co by bylo jiné, ale ne prvoplánově jiné. Philm jsem si tak poslechl pár dní před odjezdem a přátelé, pro mě těžká nuda, ta deska byla sice slušně schizofrenická, ale taky zbytečně roztažená. Takže jsem byl zvědav, jak se to Lombardovcům povede rozpálit naživo v omezeném čase, a byla to úplně jiná písnička. Mělo to divný drive, prazvláštní zvuk, a když Gerry Nestler ječel do mikrofonu, jako bych slyšel hodně obskurní posthardcore. Za tohle ujeté překvapení ten lehký úpal a oflambovaný ksicht stály!

Honza: K Philm jsem zpočátku přistupoval jako kapele, která žije především ze jména svého bubeníka. Opak je pravdou. Samotný Lombardo vystupuje neuvěřitelně pokorně a vystupuje jakožto součást konzistentního celku. Jeho součástí je i jeho syn Dave Lombardo junior na pozici manažera, který celkový dojem pokorného a pohodového spolčení jenom umocňuje.

„Kvalita se sice chválí sama, ale co si počít s kapelou, která má půvab snad jen pro podobně postižené asociály a vy nejste jedním z nich?“

Ondřej: Právě až jméno Gojira mezi potvrzenými kapelami přimělo mou maličkost k návštěvě osmnáctého ročníku. Francouzi patří vedle Tool a Devina Townsenda mezi trojici mých nejoblíbenějších interpretů, pročež jsem si jejich vystoupení nemohl nechat ujít, navzdory kolidujícímu času se zápasem libereckých fotbalistů v Curychu. Česká televize však nakonec přenos ze Švýcarska nezařídila, takže jsem veškerou svou pozornost mohl věnovat právě zmíněným ekoaktivistům.
Gojira zahrála vynikajícně, i ta husina se občas na mých díky neustávajícímu vedru ulepených končetinách objevila, vládly spokojenost i ukojenost. V porovnání s jejich koncertem na 15. Brutal Assaultu jsem však zůstal nohama na zemi, zvolený setlist mi tolik nesedl a především absence „The Art of Dying“ mne neskutečně zamrzela. Stejně jako před třemi lety však nechyběla wall of death, a tak se i pohybuchtiví fanoušci dočkali svého; jejich do očí bijící nechápavost Duplantierových pokynů tentokrát taktně ponechám stranou.

Jan: Neberu-li v potaz středeční Testament, tak se letošní lukulské thrashové hody vyvedly. V případě takových Anthrax byla otázka, jak důstojně uctít úvodní klasický kus „Caught in a Mosh“, pochopitelně ryze otázkou řečnickou. Nahradit Johna Bushe s dynamitem v hrdle nestorem Joeym Belladonnou sice byl za situace, kdy bylo třeba uklidnit masy unavené šaškárnou kolem vydání „Worship Music“, čirý pragmatismus. Ale komu by to vadilo, když se Belladonna celou dobu tvářil, že z kapely nikdy neodešel, a neznat její vývoj, byl bych tomu i věřil. Remcy o zpátečnictví nejsou namístě. Co je dobré pro koncert, je dobré i pro mě.

Ondřej: Po očekávaném a pravidelně se opakujícím selhání pana „zpěváka“ Burtona z Fear Factory a do aktuálního rozpoložení mně nepadnoucích Voivod se tak vrcholem čtvrteční tmy stali docela překvapivě Whitechapel. Deathcorový žánr mi nic moc neříká, vždy jsem ho bral jako takový bezbariérový nájezd pro mladší ročníky tam, kde těm dříve narozeným stačí deathmetalové schody.
Po nechvalně známé londýnské čtvrti pojmenovaní kluci z Tennessee mne však přesvědčili o tom, že alespoň živě to umí náramně rozjet, zní dospěleji a techničtěji, než bych sám očekával, a bez hloupých póz svou tvorbu umí i dobře prodat. Doma si je asi často nepustím a na samostatný koncert taktéž automaticky nezavítám, koneckonců stejně jako doposud, ale jsem nakonec rád, že i takový deathcore mi má svým způsobem ještě co nabídnout.

Jan: Jako nadšenému fanouškovi kapely se mi to nepíše lehce, ale Ondřejově pohrdnutí Voivod se ani nedivím. Kvalita se sice chválí sama, ale co si počít s kapelou, která má půvab snad jen pro podobně postižené asociály a vy nejste jedním z nich?
Buď jako buď, křikloun Denis „Snake“ Bélanger si toho dne k devětačtyřicátým narozeninám nadělil v krátkém sledu už třetí parádní koncert a výstavní kotel skalních k tomu. Zmínil bych snad jen to, že skladby z novotou čpícího „Target Earth“ do klasického repertoáru zapadly se stejnou samozřejmostí, jakou v 80. letech Voivod Floydům štípli „Astronomy Domine“, a že mě potom na nějaké Whitechapel jaksi přešla chuť.

„Ten chlap už na to hlasově nemá a i kdyby si do hrdla lil tekutý pervitin, tak na to mít nebude.“

Jakub: K Fear Factory jen pár slov. Svoje přímočaré pojetí industrial metalu dokázali vpálit do publika naprosto bezohledně a po stránce provedení se mi to taky líbilo, s jedním velkým ALE: Burton C. Bell by si měl buď sehnat kybernetický hlasový modulátor, nebo po vzoru strýčka Ala z Ministry provozovat zpěv prostřednictvím playbacku. Pokud ne, tak dám příště přednost instrumentální verzi. Ten chlap už na to hlasově nemá a i kdyby si do hrdla lil tekutý pervitin, tak na to mít nebude.
Následující Voivod u mě představují nejlepší vystoupení večera. Na rozdíl od mnoha ostatních mě ten jejich svérázný pošukaný metal prostě chytl, rozveselil, sežvejkal a nepustil, dokud to Snaka na pódiu nepřestalo bavit. Asi jsem postižený asociál, ale dokud mě podobná muzika nepřestane bavit, tak mi to vůbec nevadí.

Jirka: Hele, být tam Whitechapel před dvěma nebo třemi lety, fakt bych se na ně těšil. Letos jsem byl spíš zvědavý, protože mezi vším tím deathcorem, který betonuje zásadně ze dvou složek – děsně hutný riff a vycpávka, než přijde ten samý děsně hutný riff, tahle parta umí víc, mnohem víc. A ta vkusně vystreslá brutalita, technicky vyšperkovaná, mnohdy i překvapivě atmosférická a hravá na mě skvěle fungovala. Takže tam, kde by třeba odvolaní Emmure spustili jednosměrný výplach, zůstal po Whitechapel docela vrstevnatý, komplexní dojem.

Jan: Ale abych Whitechapel neukřivdil, podobně jako Ondřej si nepotrpím na muziku v duchu okřídleného rčení: „Když to nejde silou, jde to větší silou.” I proto jsem v pátek nad moskevskými geroji z Katalepsy, kteří se mi něco podobného snažili dokázat, zlomil namísto hole rovnou sedmipudovou palici. Chlapácké pózování, přehršel riffů a úpornost k brutálnímu deathmetalu prostě patří, ale těžko se tím dá odvést pozornost od čehosi, co by „blbí“ Noostrak složili zajímavěji, soudržněji a ještě k tomu by to i přesněji zahráli. Na místě fanouška, který chytil bubeníkovy paličky, bych je mrsknul zpátky na scénu a řval: „Ivane, jdi domů a cvič.“

Ondřej: K mému velkému potěšení se nakonec pražští Minority Sound dostali na hlavní pódium, čehož maximálně využili. Sice se před jejich setem začal z nebe snášet první festivalový deštík, ale uvědomělý návštěvník se řídí dle norských předpovědí a je chytře vybaven pláštěnkou. Praotec celého projektu Otík byl očividně v rauši, tuto velkou příležitost pro kapelu si patřičně užíval a Minority Sound ze sebe vymáčkli to nejlepší možné. Jejich kybernetický metálek mám opravdu rád, poslední deska „The Explorer“ mne i přes svou mírnou náchylnost k oposlouchání stále baví, a velké pódium klukům sedlo. Pro zklamané z předešlého vystoupení Fear Factory účinná náplast, především díky Alešově výbornému hlasovému projevu.
Následující Obscura naposledy zahrála v Klánovicích spolu se Spawn of Possession a Exivious a také tentokrát Němci předvedli šťavnatý a zábavný technický death metal, při němž především obdivovatelé pana Grossmanna museli zažívat orgastické chvíle. Už tomu techdeathu moc nedávám, ale toto vystoupení bylo osvěžující a přinejmenším stejně funkční, jako předtím v klubu.

„Gotičtí zakuklenci v Josefově rozehráli ty nejsyrovější struny jinak velmi náladotvorné hudby.“

Jan: Behemoth bych býval na letošním Brutalu absolvoval počtvrté za čtyři roky, a tak jsem je s lehkým srdcem oželel. Přece jen se mi jejich zvrácený perfekcionismus už zajídá. Vystačil jsem si tedy s „nejpolštější moravskou deathmetalovou kapelou“, Hypnos. Na josefovských pódiích už se vystřídal bezpočet šašků, do zblbnutí hecujících národ před zábranami těmi samými frázemi. Ne tak Bruno. Můžete si o něm myslet, co chcete, třeba že je to jen „blbej metloš“, ale černokněžnické charisma, pronikavý, byť sekernický intelekt a skálopevnou víru v sebe sama a své dílo mu neupřete. Ba co víc, je s to i za plného světla s obdivuhodnou lehkostí lidem nabulíkovat i takovou kravinu, že death metal je pekelné mámení, za kterým stojí za to jít. Víc takových lidí a chodit po světě v mrkváčích nebo kostkovaných košilích bude docela o držku.

Viktor: Pokud mi letos něco padlo do ucha, pak skutečnost, jak některé z kapel silně evokují dobu, kdy byly na vrcholu. Některým z nich se daří stvrzovat sílu toho, co hrají, zatímco jiné znějí jako poněkud zpozdilé echo dob již minulých.
Pozitivním příkladem takové „dobovky“ pro mě byli Fileds of the Nephilim, gotičtí zakuklenci, kteří v Josefově rozehráli ty nejsyrovější struny jinak velmi náladotvorné hudby. Jejich styl bezesporu vyčníval, přesvědčivost jejich hudby ale případné pochyby rozhodně zamázla. Jakkoliv jsou třeba takoví Tiamat melodicky přitažlivější, tahle britská kapela stvrzuje, že kde je hloubka, nemusí být zarputilost a snaha budovat si explicitně okruh věrných.

Ondřej: Stejně jako na Obscene Extreme, i teď jsem díky všemu tomu družení skoro pozapomněl na domácí Perfecitizen. Tentokrát jsem stihl jen dvě skladby a to ještě takovým prapodivným způsobem, že, ačkoli jsem se už už chystal pěkně se vyřádit, kvůli následujícímu setu Alcest jsem zase poslušně pelášil na druhou stranu areálu.
Ani tito moji oblíbení Francouzi nezklamali, stejně jako v roce minulém. Jemný a hladivý, stále však místy příjemně mrazivý projev kapely mne uvrhl do polosnění, kdy jsem se často přistihl, kterak mám zavřené oči a jen rozjímám, relaxuji, rozplývám se. Nevnímal jsem, co se děje kolem mě, co se děje na pódiu, prostě jsem se nechal unášet. Oproti Gojiře mne pak plně nasytili i vybraným setlistem, v kterém zazněla většina mých oblíbených skladeb.

Mánin a Evženův gastronomický bedekr



Poněvadž v programu festivalu pořadatelé dali k dobru i několik tipů na gastronomické zážitky, nedalo mi to a proklepla jsem si jeden po druhém a k tomu ještě pár stánků navíc.
Doporučovaný stánek Klubu cestovatelů zaměřený na blízkovýchodní kuchyni mě mraženou zeleninou v hummusu a větším než malým množstvím skořice v arabském burgeru nenadchl. Stejně jako Fish'n'chips, který starou dobrou britskou tresku nahradil starým špatným východoněmeckým smaženým sýrem.
Jinak ale pořadatelé nedali své logo všanc zbytečně. Bruschetty a těstoviny z Čerstvé pasty, dančí klobásy a sekané z Řeznictví Petrik, quesadillas a burritos z Mexiccos, pizza z Granujy a burgery z Inspiral Burgers, které považuji za vůbec ty nejlepší, jaké byly na Brutalu k dostání, nemůžu než chválit. Jen neříkejte Máni, že jsem byl na mase.
Úroveň veganských stánků už byla dost rozkolísaná. Boršči z LoVegu chuť hovězího vývaru vůbec nescházela, ale tofu už mi tolik nejelo. Café Kafka to samé v bledě modrém. Nabízelo sice výtečné kávy, sójová latté a domácí limonády, jež v prvních horkých dnech osvěžily víc než běžně dostupné točené nealko nápoje, ale muffiny a koláče, které je aspoň podle zásad tradiční gastronomie už tak téměř nemožné upéct bez vajec a mléka, byly dost těžké a hutné.
Jen mě mrzí, že si doporučení místo prapodivného Klubu cestovatelů a Fish'n'chips nevysloužily polní kuchyně, kde usměvaví strejcové i letos za pár šupů ohřívali fenomenální vegetariánská jídla a Café Seladon, kde jsem k výborné Americaně přikusovala švestkový a jahodový koláč takřka babičkovské jakosti. Tam jsem se ráda opakovaně vracela.

Jirka: Circle pit na Alcest nečekal asi nikdo, včetně Alcest. Nic proti těm mladíkům, popili, nejedli, ale zrovna sem plavba nad hlavou nepatří. Nic naplat, Neige to letos rozložil do mnohem rockovějších a intimnějších poloh, než při loňském setu, a především konečně došlo na mou srdcovku „Souvenirs d'un Autre Monde“. Těch závěrečných šest minut končilo v nekonečnu a já si s nimi konečně připomněl takové to dětinské nadšení, se kterým jsem je před šesti lety objevil.

Honza: Je to tak, circle pit na Alcest je velmi podivná věc. Každopádně kapela samotná se k tomuto vyjádřila velmi pozitivně a prý je pro ně příjemnější hrát pro anonymní dav, který podléhá své davové psychóze, nežli pro několik jedinců v klubu, kde podléhá své vlastní psychóze celá kapela.

Jan: Když už jsem mluvil o spokojenosti u Anthrax, nejinak tomu bylo též u Overkill, o kterých si na rozdíl od kolegy Jakouběho nemyslím, že jen neúměrně prodlužovali čekání na Cult of Luna.
Iggy Pop thrashmetalu, Bobby „Blitz“ Ellsworth, se sice nechal slyšet, že „je to naposled, co vám starej dědek naklepe prdel“, ale až na to, že si sem tam za hradbu Marshallů musel odskočit protáhnout kosti, tomu vůbec nic nenasvědčovalo. Jako by z nebe místo vody pršel terpentýn. Oheň pod kotlem nezhasl, a i když jsem byl srab a stál na půl cesty ke zvukaři, přál jsem si dožít se padesátky ve stejné formě jako „Blitz“ a basák D. D. Verni.

Ondřej: Co jsem ani v nejmenším nečekal, byla ta polyrytmická facka, kterou jsem opakovaně schytával od Meshuggah. Nevím, zda to bylo mou intelektuální či fyzickou únavou, nebo snad kombinací zmíněného, ale tolik vysílený a současně spokojený jsem už dlouho díky hudbě nebyl. Ať si říká kdo chce co chce, oproti matematické krutosti Meshu jsou všechny ty brutální deathy a blacky jen černě obarvenou cukrovou vatou pro děcka.

Jan: Když už jsme u Meshuggah, určitě jsem nebyl jediný, kdo před dvěma lety žehral na o půl hodiny přetaženou zvukovou zkoušku. Letos sice Thordendalovci začali včas, ale výsledný dojem byl díky hůře ozvučené první půlce koncertu v zásadě stejný. Teprve když se plátno vzadu nasvítilo zeleně a poutače v popředí začaly připomínat borgské krychle ze Star Treku, odpor vůči osmistrunkami přežvykovaným polyrytmiím začal být marný a asimilace neodvratná. A pak že Borgové nejsou Švédové.
Větší dojem na mě udělali jejich krajani z Cult of Luna, na které se v pátek nad ránem počkat určitě vyplatilo. Málokdo dovede tak přesvědčivě navodit pocit sevření mezi líně se převalujícími ledovými krami a tu nevýslovnou katarzi, když vás z něj vyprostí. Z neukojené zvědavosti lituji jen toho, že se spolehli na osvědčený materiál a do jim vyměřené půlhodinky nezařadili téměř nic z ještě aktuálního „Vertikal“ vystavěného podle stejně přísného kodexu, jakým bylo svého času Dogma 95. Jinak nemám námitek. Troufám si říct, že to, že se mi potom do stanu vůbec nechtělo, mluví samo za sebe.

„Jestli existují v muzice chvíle, které se stávají nadčasovými už v okamžiku jejich prožitku, pak můžu tenhle set směle označit za jeden z nejsilnějších, které jsem kdy v pevnosti prožil!“

Ondřej: Následující In Flames, tedy dle pořadatelů hlavního headlinera festivalu, jsem viděl polovičně, po tom nákladu od jedněch Švédů mi ti druzí přišli tak nějak přebarvičkovaní a na můj momentální vkus až zbytečně přeslazení. Metoda biče a cukru nezafungovala, tato posloupnost kapel mi po dramaturgické stránce nesedla. Z toho, co jsem měl možnost od In Flames vidět a slyšet, však chlapcům nejde upřít zábavnost a svižnost jejich vystoupení, ta líbivost a melodičnost musela na věrné i občasné fanoušky působit znamenitě.

Jirka: Dlouho jsem přemýšlel, jaké slovíčko použít, a nechám to tak, jak mi přišlo na mysl – s kapelou, jako je Cult of Luna, lze při sestavování programu vyjebat různými způsoby. Kdyby skončili na malé stage někde kolem půlnoci, to bych v pohodě zkousnul, ale začínat před půl třetí ráno dotlučený dvěma energiťáky a osmdesátkovým thrashem (sorry, prostě mě na ty Overkill, při vší úctě, fakt moc neužije), to už bylo dost na hraně. Kluci byli při ladění evidentně rozladění, Johannes kopal do odposlechů a z temnýho nebe se znovu začal snášet déšť. Věděl jsem, do čeho jdu, a pak už jen stačilo zavřít oči.
Dokud byly zavřené, cítil jsem jeden za druhým všechny důvody, proč mám rád skutečně bezprostřední postmetal, a když sem je otevřel, podobně sebezničující show (včetně toho epileptického točení kytarou kolem vlastní osy) jsem snad viděl jen u The Dillinger Escape Plan. Ale tohle byli pořád oni, na oko introvertní Švédi. Kompletní úvod desky „Vertikal“ a při třetí „Ghost Trail“ už mi pomalu docházel dech.
Je to zvláštní dar, dělat muziku, ze které cítíte, že se vám chce stejně tak umřít, jako strašně moc žít. Najednou bylo skoro půl čtvrté ráno, vyprázdněnou pevností se sborově rozléhalo „We want more!“ a technici pomalu rozebírali aparaturu. Jestli existují v muzice chvíle, které se stávají nadčasovými už v okamžiku jejich prožitku, pak můžu tenhle set směle označit za jeden z nejsilnějších, které jsem kdy v pevnosti prožil!

Martin: A když už jsme u těch vrcholů, doslovně přeloženou škatulku „mind blowing“ set si podle mě zasluhují pouze dva interpreti. Atari Teenage Riot a Ihsahn. S Atari jsem zjistil, co jsem minul, když jsem z techna přecházel k metalu, a této zkušenosti si cením asi nejvíc. Tento zážitek má na svědomí víc jak dvacetiminutové zpoždění ve zvučení In Flames, což můžu dnes jen s povděkem kvitovat, jelikož právě kvůli tomuto zpoždění jsem se šel podívat na Obscure Stage. Hodinovou anarcho-punkovou elektronickou masáž si nechám kdykoliv líbit znovu. Pro mne snad příště zazní o něco méně sociopolitických sdělení na úkor hudby. Aktuální deska „Is This Hyperreal?“ mi doma ale bude hrát ještě hodně dlouho, stejně jako jsem oprášil loňskou Ihsahnovu „Eremitu“.

Jakub: Nebýt Clawfinger druhý den, byli by Atari Teenage Riot absolutním vrcholem festivalu. Přestože jsem na základě předešlých vystoupení očekával, že to bude zase pecka, tentokrát mi Alec s Nic Endo dokázali v plechárně málem ustřelit hlavu. Svého času jsem hanil nějakou kapelu, že hraje techno na kytary; no, tak tohle byl extrémní grindcore hraný na mašinky. A vůbec se nedivím Alecově proklamaci, že je na elektronických festivalech už nechtějí ani vidět; jejich hluk není pro žádné krásné lidi, ale pro hordu splašených prasat.

Ondřej: Těžké sobotní vstávání mi zpříjemnili poetičtí tuzemáci Gutalax. Nebyl to sice takový mazec jako na OEF, ale i tak jsem si jejich vystoupení náramně užil. Vítaná hovínková taškařice musela nadchnout i většinu kolemjdoucích, ačkoli si to někteří z nich zarytě odmítali připustit. Na celém setu byly již tradičně nejvtipnější úvody k jednotlivým skladbám, včetně jejich romantických názvů. „Rektální orákulum“ mne a kamaráda bavilo ještě dlouhé hodiny.
War from a Harlots Mouth u nás hrají poměrně často, i když se na jejich koncerty dostanu jen zřídka. Avšak jejich poslední deska „Voyeur“ se hodně povedla a z toho, co jsem měl možnost útržkovitě vidět, to i živě pozornost bezproblémově upoutá. Jen jim ty kluby svědčí víc, na velkých festivalech to není zas takový náser. Sylosis i následující Rotten Sound jsem zaujatě sledoval pouze zpovzdálí, ale psychicky jsem se již připravoval na svou srdcovku.

„Naprosto pohodová kapela, která na letošním Assaultu odehrála (bohužel) své poslední vystoupení vůbec.“

Jakub: Ze soboty se poněkud pozapomnělo na Primordial, kteří k hanbě festivalu dostali zabijácký čas a k tomu se nějak zdrželi se zvučením. Výsledkem byl k mé strašlivé lítosti asi dvacetiminutový set, během kterého stihli jen čtyři písničky převážně z nového alba. Přesto mne Alan sugestivitou svého vystoupení dokázal dostat, až mi málem tekly slzy. Zároveň bylo poznat, že to není Nemtheangaova one man show, ale soustředěný nával geniální (a většinou nepochopené) kapely.
Poněkud otráven takto zkráceným koncertem a zároveň rozhodnut si nekazit tento zážitek nějakým dalším bordelem jsem se vzdálil od pódia do čajovny a de facto se vrátil až na Clawfinger, abych zažil jeden z nejlepších koncertů svého života (ne-li úplně nejlepší).
Už jen začátek, kdy Zak vylezl na lešení, nechal si donést spadlý mikrofon a u toho vyhecoval přítomné publikum k nepříčetnosti, dal tušit, co se bude dít. Kluci švédští hráli především ze svých starších desek a naprosto tím přebili rozpačitý dojem, který jsem z nich v posledních letech měl. Chytlavá, úsečná muzika, strašlivá jízda a totální synergie přihlížejících tisíců s rozpařeným Zakem udělaly z tohoto setu zážitek, který bude velmi těžké překonávat.

Honza: Clawfinger? Zatím jsem vůči této kapele a jejímu letošnímu vystoupení neslyšel jediného křivého slova. Byla by to křivda, kdyby tomu bylo naopak. Působili mezi těmi všemi metaly naprosto svěže a doslova polili dav živou vodou. Naprosto pohodová kapela, která na letošním Assaultu odehrála (bohužel) své poslední vystoupení vůbec.

Ondřej: Na Primordial nedám dopustit, Alanův vokál, jakkoli je pro mnohé nestravitelným, bezmezně miluji a jejich vystoupení je tak pro mě vždy svátkem. Není tomu tak dlouho, co zahráli na plzeňském Metalfestu, leč pro jedno kvítí slunce nesvítí, a tak jsem si na druhé setkání s Irčany musel počkat až do letoška. A vyplatilo se. Neuvěřitelně intenzivní, v tom neklišovitém slova smyslu epický a energický koncert. Kam se nakonec hrabe Gojira, ve vší úctě. Cítil jsem se vděčný za každou z těch málo minut, co jim pořadatelé věnovali, kdy do mě Primordial tlačili své tóny. Nádhera, nejlepší vystoupení celého festivalu nakonec z mého pohledu odehrála tato zatím stále plně nedoceněná kapela.
Proto ani mí dříve (hodně dříve) oblíbení Trivium už mne svým na můj vkus až moc vyumělkovaným přístupem neuhranuli. A jelikož jsem festival byl nucen opustit ještě během sobotního večera, docela mě mrzí, že z Clawfinger jsem slyšel pouze hitovku „Do What I Say“, když jsem míjel areál směrem k nádraží. Ikonické. Z hlavy jsem tu vtíravou melodii dostal až někdy v pondělí.

Martin: Leprous jako Ihsahnova doprovodná kapela na mne působila velmi svěže a během chvíle jsem byl v jejich pasti. Vyprostit se mi povedlo opravdu až na konci setu, kdy jsem měl ještě notnou dobu v hlavě totálně vybydleno. Jsem stále na vážkách, zdali mezi vrcholy nezahrnout i set In Vain. Pokud zůstanu u doslovného překladu názvu škatulky, musím od tohoto záměru ustoupit. In Vain žádné myšlenky nevyháněli, nýbrž naopak. Lví podíl na tom měl Andreasův vokál s velkým potenciálem. V maximální skromnosti, jež už není vlastní například Orphaned Land, jak jsem v zákulisí zaslechl, provedli na Obscure Stage několik stovek diváků distorzně snivými vizemi zejména v jazzovějším světle desky „Ænigma“. Moc se těším, až zase někdy zavítají do Čech samostatně, podobně jako v roce 2011.

TOP 5 hudebníků

Kverd (kytarista a zpěvák emocionálních rockerů Heiden)
1. Cult of Luna - hlasité, intenzivní, očistné vystoupení
2. Solefald - set plný nadsázky i opravdového, nestrojeného zanícení
3. Opeth - jednoznačně nejlíp nazvučený koncert, co jsem na BA viděl
4. Gojira - strojové, strhující
5. Alcest - příjemná a nenáročná oddychovka

Cholda (kytarista a zpěvák postmetalistů FDK)
1. Cult of Luna
2. Clawfinger
3. Gojira
4. Opeth
5. Contrastic

Ondra Helar (baskytarista emo hardcoristů esazlesa)
Atari Teenage Riot
Clawfinger
Novemeber´s Doom (akustický set)
Orphaned Land
Philm

Werlinga (klávesistka metalových experimentátorů Morgue Son)
1. Solefald - výborná atmosféra, docela dlouho jsem takový koncert nezažila - dobrý zvuk, super show a taky zahráli „Sun I Call“, tedy pro mě nej z celého festivalu
2. Cult of Luna - do Brutal Assaultu jsem je vůbec neposlouchala a neznala jsem ani jeden song, i tak jsem si je moc užila
3. Opeth - geniální zvuk, hodně muzikantské vystoupení, bavily mě jejich improvizace a to, jak působili úplně jinak než ostatní
4. Alcest - rockovka, příjemná na poslech a zajímavé zpestření festivalu
5. In Vain - mám je ráda už dlouho a s novým materiálem opět nezklamali, stejně jako s jeho živou prezentací, snad jen horší zvuk mě trochu mrzel

Jirka: Kdybych na Primordial vydržel až do konce a kdyby to Ihsahn s Leprous neměli tak děsně přebasované, možná už bych si říkal, že se o sobotě ničeho lepšího nenadám. Jenže oni tam ještě pořád byli Solefald. Narovinu, Cornelius Jakhelln je prostě řízek, když zrovna nevypadá jak norské komando z Perského zálivu, klidně by se mohl živit stand-up komikou, a tak hned od začátku dostal tenhle set neuvěřitelný nadhled, nadsázku, kterou zhodnocovala a rozvíjela obrovská hudební jistota.
Hned z plezíru klasická hitovka „The USA Don't Exist“ a pak, pak už jen pozvolné odevzdání. Totiž někdy ta hudba dostane velmi osobní ráz, když se v rozhodnou chvíli smísí s úplně nehudebními, civilními dojmy a když do toho ještě přidáte bezchybně prezentovanou „Sun I Call“, rázem se vám celý vesmír smrskne na jedno nekonečné „ach“. Lépe poskládaný set bych ten den, ty čtyři dny pohledal. Pokud mi Cult of Luna šli hluboko do podvědomí, Solefald servali každou myšlenku a stali se příjemným milníkem v dlouhém zástupu živých koncertních vzpomínek. Jednoznačně druhý top celého festivalu.

Martin: V sobotu dorazil král Behemoth a musel jsem před ním smeknout a ohnout svůj hřbet. Nemám ponětí, jakým standardem Behemoth své fanoušky častují, protože toto bylo mé první živé setkání s živoucí legendou, ale po jejich setu už vím, jak vypadá profesionální vystoupení. Teď nemluvím o hudbě jako takové, ale o celkové úrovni představení, výpravě, efektech a vůbec celkovém dojmu. Z obavy o osvětlení musely být ohnivé výbuchy umenšeny. Sloupy dýmu nikoliv. Výsledný jev jsem v tu chvíli označil jako „Nergalovo dědictví“. Nad jeho rozsahem kroutili mnozí hlavou ještě do poloviny následujícího setu Opeth, kdy se další a další poletující lístky snášely na zvučící Borknagar.

Jakub: Naopak od Behemoth jsem asi čekal moc a dožil se zklamání. Zaprvé jim jejich vlastní zvukař zmršil zvuk a zadruhé bylo poznat, že Nergal není stále ve stejné kondici, jako byl před tou leukémií. Poláci se sice snažili navázat na své infernální tradice, ale výsledná show byla přes veškerou snahu a kostlivé propriety poněkud rozpačitá. Asi jako když se očekávaný Satan nezjeví v sirném oblaku, ale v popelníku od cigaret.

„Nattefrost mohl být rád, že nespadl pod pódium, jak se motal.“

Martin: Nezapomínejme na black! Tuhle oblast jsem měl naplánovanou zhlédnout bezmála v celé šíři. Belphegor neurazili a Marduk pohrdavě ukončil set pozérským odchodem bez jediného slova po tom, co pódiový zvukař dostával co skladbu čočku. Hate už byli v kramflecích silnější a Stíny plamenů hrály moc pozdě, takže jsem po druhé skladbě vyrazil do deštivé pauzy nocovat.
Premiéru si v našich zeměpisných rozměrech odbyli i Aborym. Vyloženě jsem se na ně těšil, ale sinusoida zvukových problémů na ně vyšla zápornou amplitudou, takže bylo slyšet pouze samply a po dvou skladbách jsem šel raději vyčkávat Carpathian Forest.
Nuclear Blast má určitě větší potenciál než Season of Mist a Norsko je na rozdíl od Polska blackmetalovou kolébkou. Při srovnání setu Behemoth s Carpathian Forest by se dalo mluvit o boji okázalosti vůči živlu. Živlem zde nemyslím maximální nasazení, ale zvířecí přirozenost v případě „Karpatských hvozdů“, notně posilněnou minimálně alkoholem z předchozí podpisovky. Je až s podivem, že to Forest ustáli poměrně dobře.
Nattefrost mohl být rád, že nespadl pod pódium, jak se motal. Naštěstí nikoho netrefil ani svým nožem khukri. Carpathian Forest po hudební stránce nezklamali, nicméně dojem dětsky zmalovaných potácejících se černokněžníků celou situaci uvrhl do zcela odlišného světla, než jsem očekával. Vlastně můžu být rád, že si Nattefrost nevypíchnul stahovákem oko.

Ondřej: Takže co říci závěrem? Festival je v původním smyslu slova slavnost. Proto už po těch letech tíhneme spíše k tomu oslavování našeho společného shledání, než k nekonečnému postávání pod pódiem. O to lépe si však umíme vybrat ty kapely, které si naši pozornost zaslouží. Potěšitelné pak je, když i po tolika navštívených festivalech a koncertech přijde životní zážitek, ať už očekávaně, či naprosto nečekaně.
Snad ještě jeden jízlivý postřeh: fráze „make some fuckin’ noise“ už je opravdu otravná. A pokud ji používá každá jedenapůltá kapela, něco bude s tímto světem špatně.
Navíc mám po tom kolotoči opět chuť vykašlat se na těch osmdesát kapel a patnáct tisíc lidí a zase objíždět ty malé dvoudenní akce, kde však bohužel chybí ti moji lidičkové. Stárnu moc brzo, říkám si.

Jakub: Až se na nějaké malé dvoudenní akci objeví v line-upu Primordial, Clawfinger, Atari Teenage Riot a Voivod, rád na ni pojedu s tebou. Do té doby budu radši přežívat na Brutalu a nepříliš úspěšně předstírat, že můj hudební vkus (a játra) je stále stejný, jako když mi bylo dvacet.
Nicméně nemá smysl se tvářit, že mě na tomto festivalu táhnou headlineři. Netáhnou. Na tu hrdopyšně proklamovanou první ligu metalu, která na mě kouká z každé jedenapůlté lavičky v Praze, už nějak nejsem zvědavý. Spíš mě zajímá liga druhá až pátá; a případně nějaký výplach ze zcela jiného kanálu, na jehož zařazení do line-upu do úmoru pšknou ortodoxní metalisti na fóru.
A zdá se mi to nebo ne, že letos byla mnohem příjemnější atmosféra než loni? Bez neprůchodných davů, nepříjemných jedinců a všudypřítomných front na pivo? Osobně bych řekl, že se letos zúčastnilo o dobrých pár tisíc lidí méně - ku prospěchu festivalového zážitku jako celku.

fotografie: Tomáš Šrejber