17. Obscene Extreme Festival

Blázni jsou náš kapitál!
Analkholic, Broken Hope, Centinex, Cloud Rat, Exorcizphobia, Fissure, Fredag den 13:e, General Surgery, Hideous Divinity, Hirax, Inhumate, Jasad, Lahar, Obituary, Protector, Rabid Dog, Rompeprop, S.O.B, Schirenc plays Pungent Stench, Test, Thanatos, Unholy Grave a další
8. – 12. července 2015
Trutnov, areál Bojiště

Bylo by snadné pořadatele, který by se nechal slyšet, že fanoušci jsou to nejcennější, co má, vinit z pokrytectví. Nebo pokročilé závislosti na inspirativním býlí, potažmo portálech osobního rozvoje. Až na několik čestných výjimek. Mezi ně lze bez váhání započíst taky Čurbyho a jeho oázu pozitivní deviace v areálu trutnovského Bojiště.

Snímky jurodivého dovádění nejrůznějších pitoreskních zjevů, pyšnících se na rozdíl od upjatých metliček vytěsněnou latentní homosexualitou, zajistily OEF celosvětovou publicitu. Jsou ale jen zlomkem přínosu, který pro festival fanoušci mají. Nejenže jsou ohleduplní, velmi přátelští, otevření a svolní ke každé blbině. Také jsou s to skotačit v prostojích mezi kapelami. Bez ohledu na to, jestli jim zvukaři pustí bluegrass, ústřední melodii Happy Tree Friends nebo zremixovaného „Ptáčka“.

Díky divácké odezvě se jinak lehce nadprůměrná trutnovská thrashovka (Exorcizphobia), alternující za Bodyfarm, nudní Obituary, švédsko-německý Protector, nucený část skladby zahrát bez kopáků, a crustový „Pátek Třináctého“ (Fredag den 13:e) z Göteborgu, jehož na pódiu po dvou kouscích „nečekaně“ dočasně ochromil blackout, vzepjali k životním výkonům.

Snad jen na trutnovském Bojišti si každá kapela může připadat beatlesovsky slavná. Byť by šlo o jediné dva grindery v souostroví Nové Kaledonie (Analkholic). Nebo Brazilce (Test), kteří po hlavním vystoupení s Čurbyho tichým souhlasem na různých místech areálu nahodili agregát a zahráli ještě pětkrát.

Samozřejmě se v programu vyskytly i kapely, jejichž hecování víc než co jiného připomínalo šlapání na plyn při sjezdu dvanáctistupňového srázu. Platilo to zejména o spolcích z Japonska a Indonésie. Patrně nejsilnější dojem zanechali japonští S.O.B.. Dokonce i tak trochu na úkor svých soukmenovců z Unholy Grave a rakouských Schirenc Plays Pungent Stench, čilé fosilie sklonku minulého tisíciletí, kdy chuť dělat death metal neotřele byla silnější než chuť ho poslouchat.

Jávští Jasad patří ve své domovině stejně jako S.O.B. k uznávaným žánrovým veličinám a v Trutnově si též odbyli svou evropskou premiéru. Neupozornili ale na sebe jen tím, že jejich kapelník, zřejmě oběť bezohledných praktik nejmenovaného tabákového koncernu, na pódiu pálil jedno retko za druhým. Ve slumu zplaněný deathgrind hnětl úplně stejně jako japonský grind, vypiplaný s pečlivostí skládačů origami, básníků haiku a pěstitelů bonsaí.

„Proto zde také letos rodiče ke svým dětem měli blíž než jindy.“

Na památné zážitky ale neměly patent zdaleka jen asijské kapely. Vedle jistot, zosobněných švédskými felčary z General Surgery a výpravnou turbopolkou Rompeprop, zabíjely též dvacetiminutovky hyperaktivních Fissure a Cloud Rat, laborujících s hardcorem, noisem a grindem. A to i v přestávkách mezi skladbami. Nezáleželo na tom, že za prvně jmenované mluvil gangsta z předměstí Los Angeles (neškrtil-li se právě kabelem mikrofonu). A za druhé labilní Malá čarodějnice z Michiganu. Nemluvě o častých hostech festivalu, francouzských Inhumate. Nejenže pro ně manifest „hluk, ne hudba“ rozhodně nebyl fráze. Jejich animální vokalista s mikrofonem vyváděl kusy, za které by se i Banán styděl.

Srovnatelným anihilačním potenciálem vládli rovněž klasikové extrémního metalu, přestože to nelze říct zdaleka o všech. Živou vodou pokropení Hirax a Thanatos nepochybně vrátili thrash metalu ze sanfranciské zátoky a starožitnému nizozemskému death metalu jejich špatnou pověst. Přičemž zrovna Hirax, vedení rtuťovitou Hendrixovou reinkarnací, byli s to zviklat i skalní, jestli se nakonec na jinak tuctové zábavě, totiž Agressive Music Festivalu, následujícího víkendu přeci jen neobjeví. Kdežto deathmetaloví Broken Hope nebo Centinex se bohužel zmohli nanejvýš na to pamětníkům a písmákům osvěžit paměť.

Chic dělníci technického deathmetalu, italští Hideous Divinity, na rozdíl od svých krajanů ze stonercrustových Rabid Dog, libujících si v intrech od Ennia Morriconeho, do obscénně-dětinského festivalového koloritu moc nezapadaly. Nicméně také je čeládka pod pódiem přijala za své. Nemusela se ani moc nutit. Spojte nedbalou eleganci a bezprostřednost obyvatel apeninského poloostrova se skladatelským a hráčským mazáctvím a vyjde vám představení, jemuž k dokonalosti chyběl jen exot s nafukovacím žralokem pod paždí.

Jestli ale někdo mohl být trochu zklamaný z toho, co se pod pódiem (ne)děje, pak to byli kupodivu Lahar. Právě jim se mimoděk povedlo demaskovat sílu domácí podpory, když téměř všechny džísky v první linii pozdravili jménem. Aby ne, když s nimi odjeli štaci a natočili splitko. Exorcizphobia a kolektiv ale kamarády nenechali ve štychu. Prkenný Inyho výkon, asi jediný kvítek rzi na jinak hodně ostrém kusu thrashové oceli, vyvážili totálním mosherským nasazením.

Celkově vzato ale nemůžu než Čurbymu přitakávat. Můj průvodce festivalem sice hořekoval, že poměry panující na Obscenu se za posledních devět let citelně zklidnily a že mezi grindery ubylo skutečně výrazných osobností. Ze zásady „žít a nechat žít“ vůči zrůdám vstřícný festival ale nic neslevil. Vyjma nenávisti nechal všem vyhroceným projevům lidské jedinečnosti volné pole působnosti.

Proto zde také letos rodiče ke svým dětem měli blíž než jindy. Mohli je bez obav nechat splývat na zčeřené hladině rukou a seznamovat se se zdánlivě staršími kamarády, o kterých si ještě donedávna mysleli, že je ze sobotního ranního pásma pohádek dobře znají. Z téhož důvodu v areálu nestál jediný stánek s masitým občerstvením. A těm, kteří bez šťavnaté flákoty nebo guláše prostě nemohli být, stačilo jen vyjít ven a přeběhnout silnici.

„Kdyby všechna místa byla jako tato, nikdo by už si nepřipadal nechtěný,“ prohlásil kapitán Jack Sparrow na adresu Tortugy. Je dobré, že hnízda pirátů z Karibiku není zdaleka jediné, o kterém se dá říct totéž. Ještě lepší, že takové místo není vymyšlené. A vůbec nejlepší, že není součástí Disneylandu.