17. Brutal Assault

To dobré pořád převládá
Anaal Nathrakh, Alcest, Toxic Holocaust, Totem, Arkona, General Surgery, Crowbar, Ministry, Nile, Cattle Decapitation, Arcturus, Vildhjarta, Machine Head, Converge, Amon Amarth, Gorguts, The Safety Fire, Textures, Sólstafir, Godflesh, Virus, Kylesa a d.
8. - 11. srpna 2012
Jaroměř, pevnost Josefov

Brutal Assault je dnes již festival mezinárodního významu, přestože v mainstreamových médiích se zmůžou maximálně na převzatou zprávu od ČTK a informaci o počtu okradených opilců. Sedmnáctý ročník jsme se rozhodli probrat diskuzí, živější než by byl sólový report. Tři redaktoři, častá shoda, několik polemik, jedna dlouho mrtvá vydra. A Mánin Top 5.

Viktor: Začněme zostra a pojmenujme si, co nám na letošním, návštěvou nejvíce úspěšném ročníku přišlo zlé.
Za sebe říkám jednoznačně: naprostá neschopnost reagovat na fronty v první den festivalu. Řešení s otevřením kas o dvě hodiny dříve je k smíchu a působí jednoznačně jako důsledek situace, kdy si na problém někdo vzpomněl dva dny před festivalem, a nebyl čas reagovat pořádně. Když vím, kolik lístků se prodalo ve kterém předprodeji, jak můžu dát na toto množství jediný počítač se čtečkou, které navíc nikdo neřekl, že už má po dovolené? Pokud to někoho přebolelo, tak mě nikoliv, protože ač sám jsem se tohoto martyria vyvaroval, někteří mí známí ne. A je vcelku jedno, zda ve frontě stáli devadesát minut anebo čtyři hodiny.

Jakub: Celý systém u vchodu navíc působil jako naprostý výsměch slibům, které organizátor na toto téma po loňském kolapsu dal. U vchodu sice bylo několik stánků s vrácenkami, každý však musel opět projít dementním ověřováním vstupenek u stánku jediného. Dvě okénka pro předprodejní sítě zela prázdnotou, na třetí se tlačila několikatisícová fronta těch, co si koupili lístek u Shindyho na webu. Zajímavý způsob, jak odměnit věrné fanoušky. Za sebe říkám, kdybych chtěl omezit počet návštěvníků na pre-Assault Party, lepší opatření bych pravděpodobně nevymyslel.

Viktor: Pokud jde o další negativa, pak bych mohl zmínit pár nedotažeností - například okruh festivalové televize a způsobu, jakým se na něm (ne)zobrazovaly změny, ale tady bych rýpal do něčeho, co je – na rozdíl od odbavení u vstupu – ve stádiu zrodu. Je škoda, že když už se pořadatelé pustili do vcelku vkusného a stylového zvelebení areálu, pohnojili to po jiné stránce hned na začátku.
Kupa lidí tak neviděla mnohé z kapel, které ve středu hrály, což byla škoda zvlášť v případě Anaal Nathrakh. Slyšel jsem nějaké hudrování o zpraseném zvuku, možná, ale v prvé řadě jsem slyšel kapelu, která dokázala semlít své okolí i se zpěvákem o berli. Dave Hunt se probudil se zmrzačeným kolenem, se zmrzačeným kolenem i zahrál. Pro encyklopedisty byla zajímavá účast Shana Emburyho, který tu hrál se třemi kapelami, pro mě byl zajímavý samotný koncert a vítaný anglický smysl pro humor. „Before we go, I would like to … fall over“ nepředčilo, pokud jde o promluvy z pódia, už nic.

„Dvacet let mrtvá vydra je to, co zřejmě nosí kolem krku zpěvačka kapely Arkona.“

Jirka: Středa pro mě měla jediné dvě hudební položky – nesmlouvavý zásyp na organizační opruzeniny v podobě Anaal Nathrakh, srdcetep patrný od každého neuronu v mozku až po konečky prstů. Naživo jsem je míjel kupodivu velmi dlouho a autenticita téhle všeobjímající agrese vyšponovala můj prožitek do míry lokální euforie.
Zato očekávaní Alcest a zpoždění kolidující s letargií chladné letní noci velmi neočekávaně šponovali své blackgaze hodně metalovým směrem a snové pasáže, které by pro zničujících Anaalech přišly vhod, zůstaly uvězněny pouze na řadových deskách. A neodpustím jim vynechanou srdcovku, empatickou „Souvenirs d'un autre monde“.

Jakub: Anaal Nathrakh jsou kapela, na kterou bych se pravděpodobně doplazil i z hrobu, a co hůř, nechtělo by se mi zpět. Středeční koncert u mě překonal jejich vystoupení před pár lety na Brutalu i loni v Matrixu. Bez ohledu na hlemzy, které na jejich adresu pár lidí mělo, budu hlásat do světa, že tohle byl jeden ze tří nejlepších koncertů celého festivalu... A to byla letos zatraceně silná konkurence. Zato následující Alcest ve mně nezanechali vůbec nic, a to jsem čekal celkem dost.
Čtvrteční koncerty pro mě, pokud vynechám naprosto nijakou záležitost Totem, začaly se setem pološílených Toxic Holocaust. Tihle magoři hráli přesně tak, jak zní název kapely, a nejen ze mě celkem úspěšně vymlátili duši. Všem příznivcům špinavého thrashcore, které však nezní jako dvacet let mrtvá vydra, srdečně doporučuji. Co se týká té humorné záležitosti, co přišla po nich, tak zatím přenechám slovo kolegovi.

Viktor: Dvacet let mrtvá vydra je to, co zřejmě nosí kolem krku zpěvačka (nebo utajený femininní bratr Jánošíka?) kapely Arkona – ztělesnění lecčeho, co je na metalu k smíchu. Tenhle žánr by bez sdílených emocí nebyl ničím – jen si to představte, sám sobě moshpitem – ovšem tento způsob hecování a vábení publika zdá se mi poněkud nešťastný. Slyšel jsem asi deset minut Arkony naživo, což bylo o deset minut více, než jsem slyšet chtěl.

„Přemýšlím, jestli jsem chtěl vidět Ala Jourgensena, jak za něj zpívá playback, anebo ne.“

Jakub: Já k tomu jen dodám, že ačkoliv je tenhle žánr klišovitý až na půdu, tak asi existují kapely, které dokáží odehrát set, aniž by se u toho ztrapnily až tak. Ale Arkona mezi ně opravdu nepatří.
Příliš nerozumím tomu, který chytrák strčil tento vypelichaný vydří kožich mezi Toxic Holocaust a General Surgery, ale co už. Aspoň jsem si mohl u této party švédských řezníků spravit bránici. General Surgery sice nepředvedli tak famózní sypačku, jako předloni na Obscene Extreme, ale stále to byl velmi solidní, chorobný koncert.

Jirka: Z Arkony mám všehovšudy jediné dva dojmy – na jednu stranu chápu, proč mají zrovna třeba u nás tak masovou podporu, jelikož Češi rádi podléhají pózám. Já sám teda čekám od hudby víc, než jen pouhou formu. Na stranu druhou mě potěšila poklona jednoho nakropeného skalního fanouška, stran mé košile.
A co se General Surgery týče, o mně je známo, že grind užívám zřídka a s rozvahou, takže jsem chránil foťák v rytmu poskakujícího davu a doufal, že z něj nevylezu stejně potřísněný, jako zkrvavená kapela na stagi. Přežil jsem a lhal bych, kdybych tvrdil, že to groovy hoblování nepřišlo vhod.
Zato Crowbar, co říct, tohle byla povinnost. Ani ne tak nostalgie, jako spíš cosi, z čeho člověk hudebně vychází a s čím má senzační možnost splynout na molekulární úrovni. Sice jsem chvilku trnul, když teprve pět minut před vystoupením, kvůli zpoždění, začaly přípravy aparatur, avšak stihlo se a Kirk bez dalších keců šlápl na plyn. Upřímně, nebyla to taková jízda, jak jsem asi očekával a i vyloženě zdrcujících, valivých pasáží bylo poskromnu. Celkově však dojem zůstal, dokonce značně pozitivní a velká škoda, že se do setu nevešla hitovka „The Lasting Dose“, která by pro mě dala celému vystoupení ksicht.

Jakub: O návratu Ministry na scénu koluje spousta pomluv; sám si o tom myslím taky svoje. Deska „Relapse“ je pod vší kritiku. Přesto však můžu říct, že jakmile Al a spol. rozjeli svůj set, tak jsem na to všechno zapomněl. To byl hukot! Tedy ty starší hity, kterých Ministry naštěstí hráli přehršel, na ty nové si radši nepamatuju. Ale ať se o téhle kapele říká, co chce, na Brutalu to byl headliner jako vyšitý.

Viktor: Vzhledem k tomu, že jsme se na Ministry společně „připravovali“ v baru v hradbách, měli trochu usnadněnou pozici. Nebudu popírat, že staré skladby mi taky udělaly radost, však jsme na ně rozpoutali přátelský moshing o třech lidech, na druhou stranu tenhle comeback smrdí jako málokterý a přemýšlím, jestli jsem chtěl vidět Ala Jourgensena, jak za něj zpívá playback, anebo ne. Spíše ne.

TOP 5

Werlinga – MORGUE SON

Arcturus – Absolutně profesionální a přitom nenucený projev s kapkou nadsázky a „Popelkou“ na úvod i závěr. Pro mě velký zážitek i po stránce muzikantské.
Shape of Despair – Podle mě asi největší překvapení Brutal Assaultu. Snivé a výborně nazvučené.
Sólstafir – Bezprostřední kovbojové z Islandu, jejichž set mě naprosto vtáhnul do děje.
Textures – Skvělý pěvecký výkon Daniela, opět výborně nazvučené a i přes svou komplikovanost velmi zábavné a „písničkové“.
Kylesa – Pro mě osobně o něco míň zajímavá než předchozí čtyři, nicméně fajn rock'n'roll.

Cholda - FDK
Textures
Sólstafir
Agnostic Front
Six Feet Under
Darkest Hour
zklamání: Moonspell

Kverd – HEIDEN
Arcturus – Splněné přání? Ano, vlastně ano.
Sólstafir – O něco méně intenzivní než v klubu, ovšem stále skvělé.
Shape of Despair – Subjektivně nejlépe nazvučený set letošního Brutalu. Epic!

Jirka: Ach můj intoxikovaný bože, ministrovat na Ministry s tím, kdy už sakra přijde nějaká ta zpětná vazba na nudu valící se z pódia, to bylo v úvodu za trest. Co chvíli sem se přistihl, kterak na velkoplošné obrazovce sleduju pírsingy na obočí sebeparodického strýčka Ala s tím, že by na ně podle mého šel pověsit závěs.
Neminuly mě zoufalé, slepě vykalkulované tracky z poslední (v uvozovkách návratové) desky a nebýt posledních tří, čtyř starých válů, které si na nic nehrály a předvedly industriální metal v té nejpřímočařejší, nejsurovější podobě, odcházel bych těžce rozčarován. Tohle asi mělo zůstat u vzpomínek z mládí, realita tomu zasadila šrám.

Jakub: O půlnoci jsem řešil dilema, které už nechci začít podruhé. Zda jít na nejlepší českou kapelu nebo na Nile. Zvolil jsem Nile a nelitoval jsem jediné sekundy od chvíle, kdy začali. Dvěma slovy: extrahovaná nenávist. Čtyřmi: Ministry se mohli zahrabat. Neuvěřitelně působivý, nelítostný a zničující set, který má u mě nezpochybnitelnou pozici vrcholu celého festivalu. O pocitu, který se mě zmocnil, když několikatisícový dav halekal „Black Seeds of Vengeance“, radši mluvit nebudu, začal by se o mě zajímat protiextremistický útvar Policie ČR.

Jirka: Arcturus, ach to bude telegrafické. Tak prvně, kdo naučil Vortexe tu melodii z Popelky? Druhak, dramaturgicky bych je klidně prohodil se Samael, neboť tou dobou jsem byl ještě čerstvý a oproti Švýcarům se znovuobnovení Norové jevili jako mnohem zábavnější, propracovanější a celkově záživnější. Lepší čas by jim slušel, hudebně to bylo skvělé.

Viktor: Že budou hrát Cattle Decapitation jako první kapela dne, toho bych se v případě autorů (zatím) nejlepší grindové desky roku nenadál. Slunce však vyhání ze stanů brzy, a tak už v jedenáct stálo pod pódiem důstojné publikum, které koncert pomohlo povýšit na mimořádný, takže si ho v rozhovoru, který jsme s nimi později dělali, zpěvák Travis pochvaloval, i když „hrál vlastně ještě ze spaní“. Kdybych chtěl být zlý, napíši, že do něj ho mohla znovu uvrhnout Vildhjarta, ale to jen demonstruju svůj odstup k příliš technické hudbě. Ta jejich má dostatečnou osobitost i chytlavost, abych zlý nebyl.

Jakub: Umístění Cattle Decapitation v pátek ráno je černý omyl, který nemůžou organizátoři omluvit ničím. Chápu, že grindová kapela pro fajnšmekry nepatří do primetimu, ale tohle je stejný extrém. Američani ze sebe vydali vše nejlepší a pravděpodobně překonali i svůj zářez před pár lety na Obscene Extreme. Jen ta délka... Toužil jsem ten nadpozemský bordel poslouchat tak hodinu a dvacet minut, spokojit jsem se musel s pětadvaceti. Ach jo.

„Ta muzika byla tvrdá jako diamantový řezák a přitom tomu nechyběla nálada, lehkost, invence.“

Jirka: Mně se zdá, že u Cattle Decapitation nejspíš došlo k nedocenění nebo podcenění potenciálu, škoda. Přímočará, upřímná soda, co nevyprchá ani na přímém dopoledním (??!!) slunci. Pozornost jsem ale soustředil hlavně na Vildhjartu, která převzala štafetový kolík po loňských Uneven Structure. Z doslechu vím, že si kluci vyloženě přáli vystupovat na menší, klubové stage, ovšem i velké pódium jim náramně slušelo.
Dobře, ten dav a atmosféra vyhecovali kapelu k více „tvrďáckým“ pózám, než by se slušelo, přesto předvedli kompaktní set a (nejen) fanouškům djentu dali poznat obě tvůrčí tváře – instrumentální i zpívanou. Své loňské předchůdce pak celkovou intenzitou i příjemným rozsahem mezi ambientními přechody a přetaktovanou agresí překonali o délku lodě. Djent možná stagnuje, tady to ale nebylo znát.
Hele, že největší jméno na plakátě automaticky nemusí znamenat nejsilnější zážitek, tohle do puntíku naplnili Machine Head. Vlastně jsem nic nečekal, kapela, ke které nemám žádný zvláštní vztah a vystoupení, které si podle mého žilo vlastním životem, začínalo i končilo na jevišti. Nedokázalo mě to vtáhnout, strhnout, bavit, zvláštně ztlumený zvuk a podivné bicí. Po čtyřech skladbách jsem nepoznamenán zmizel v hradbách.

Viktor: Když se mě Berry z Vinyl Disk Musicku ptal, jestli je pravda, že Morgoth to mají za sebou, musel jsem mu odpovědět tímto obrázkem, protože někteří hosté festivalu si zaslouží důstojné uvítání. Stejně jako si některé kapely zaslouží, aby si člověk nezanášel uši před a po jejich setu a plně se odevzdal tomu, co přivážejí. Což je na festivalu nesnadná disciplína. Já jsem tuto maximální odevzdanost letos investoval do Converge. A nelitoval.
Pódiový balet Jacoba Bannona, jeho nabuzenost a geniální strategie začínat koncert dlouhou „Jane Doe“ a následným uvržením do osidel emocionálního hardcoru mě nakopla způsobem nebývalým. Není krásnější místo, kde si zničit boty, než v pitu na Converge. Tímto svým teniskám děkuji za roky služeb, stejně jako děkuji přátelům, s nimiž jsme se pod pódiem potkali.
„In the name of lovers in the name of wars / We'll show the demons for what they are.“ Tohle byl nezapomenutelný zážitek. Mé number one.

Jakub: Amon Amarth se stali za ta léta, co jsem je slyšel poprvé, fenoménem sami o sobě a neřekl bych, že vždycky v dobrém. Ten jejich halekací death má kolikrát tendenci působit poněkud chlupatě, upoceně. Nicméně když stojíte v tisícihlavém davu pod pódiem a Johan řve ty své „Pursuit of Vikings“, musím uznat, že to má sakra něco do sebe. Jen mám takový pocit, že to chce mít v sobě správný počet piv.
Ale proti Converge se můžou jít bodnout... A to říkám jako člověk, kterého na Converge přitáhli kolegové z redakce, kterým se bránil slovy: „Dejte mi pokoj a táhněte s tím technickým hardkórem do prdele!“ Ale kolegové pokoj nedali a jsem za to rád. Mosh, který tato partička dokázala rozpoutat, by jim záviděli i obscénní headlineři. Ta muzika byla tvrdá jako diamantový řezák a přitom tomu nechyběla nálada, lehkost, invence. Pro mě nejzajímavější překvapení celého Brutalu.

„Předloni Jesu, vloni Exivious a letos Sólstafir, kontrast, který vychází nejen z reproduktorů, ale z každýho diváka tam dole pod pódiem.“

Jirka: Converge, po dvou letech znovu a znovu na pokraji samovznícení. Tohle je svým způsobem dar, takový Eliášův oheň sevřený do dlaní a uzemněný skrze naprosté odevzdání. Kolegové pořád: „Musíš s náma do moshpitu, tohle jinde nezažiješ.“ a tak sem se, zbaven všeho, co by mi mohl dav servat, postavil pod pódium, slepý a v očekávání. A i když mě pit semlel a vyplivl záhy s druhým trackem, takže už jsem zbaběle zbytek setu prožil introvertně, nic to nezměnilo na faktu, že jsem se nohama pěvně spoután se zemí nechal vynést až na vrchol. Energie, elegantní rebelie, odvaz, odraz, vzlet a pád do vzduchoprázdna. Těžko hledat slov, tady ten čas běžel rychleji než světlo a zvuk.
A jen malá poznámka ke Gorguts, zlámán, znaven, odevzdán přijal jsem bezuzdně zábavnou techniku až od poloviny setu a troufám si tvrdit, že tohle v plné délce muselo být maximálně úderné vystoupení. Vloni je myslím suplovali stejně disponovaní Gorod, tentokrát už pevnost poznala, zač je toho Kanada.

Jirka: Hlavně zlehka, v pohodičce, nejprve The Safety Fire a jejich vyhraná nehraná spontaneita, jméno se spoustou otazníků, pro mě a pár dalších nadšenců energie sbalená na cesty. A pak Textures, lákadlo potvrzené už na přebalu loňského programu, stvrzené nekonečnou srdeční fibrilací.
Připojit mě na kardiogram, klepal by si nebohý internista na čelo: „To je infarkt?“ Ne, to je sakra mathmetalová progrese vyždímaná až z morku kostí! Je až neuvěřitelný, jak intenzivně dokázala tahle parta dav strhnout, rozdmýchat, spolknout. Bez ohledu na žánr, formu, obsah, tahle napumpovaná energie byla ryzí a víc než sedmkrát přefiltrovaná.
Sólstafir, očekávání, to je podle mého zabiják prožitku. Přednastavíte si určité meze a fakticky už je pak těžké, aby se do nich realita vtěsnala. Jenže tady, s vědomím, že severní vítr je krutý, ožila naprosto chladná eventualita, individualita, která překovala většinu očekávání. Něco jako když běžíte, tam uvnitř, ale tělo se nehne z místa a nejde to zastavit. Vlastně ani nechcete, aby se to zastavilo. Předloni Jesu, vloni Exivious a letos Sólstafir, kontrast, který vychází nejen z reproduktorů, ale z každýho diváka tam dole pod pódiem. Svět ve světě, hudba pro prožitek.

Top 5 aneb Máňa doporučuje


1. Veganské občerstvení
2. Lock Up
3. Sójové latte v Café Kafka
4. Cattle Decapitation
5. Pigsty

Viktor: Což se přesně nedá říct o leckterém žánrovém headlinerovi, ale znovu platí o kapelách, které festival zakončovaly. Godflesh byli ve své době zjevením a teď znovu oživují nejen svou vizi značně apokalyptické hudby, ale i tezi, že hlasitost může důvodně zvyšovat zážitek z koncertu. Kapuce na hlavy, těla uvést do extáze.
Virus naopak vyžadují větší soustředění a já měl moc velkou radost, jak se Czralovy pokroucené riffy podařilo předvést naživo. A pokud dodrží, že s novou deskou zamíří více do post-punkových vod, pak to nejen dává smysl, ale i naději, že překonají poslední výtečné album.

Jirka: A ještě: kdo se bojí, nesmí do lesa, na hipíky lysohlávka, pro Assault Kylesa. A proč nebyla Kylesa bezezbytku tak strhující jako před dvěma lety na té samé stage? To je snadný zodpovědět – sázka na věci z posledního, psychedeličtějšího alba. Přesto však, Laura a spol. nepálili mosty k minulosti a zasytili mnohé, po bahnu lačnící fans. Víc sludge i pro další ročníky, neboť není lepšího mezistupně mezi hardcore a extrémním metalem.
Jinak Justin K. Broadrick je mimozemšťan! Jeden z mála těch, kteří vás dovedou zašlapat do země i povznést k nebi v jeden a tentýž okamžik. A tahle rámcová schíza dokáže přičarovat neuvěřitelné, nepochopitelné a hlavně nezapomenutelné zážitky. Přesně takoví byli Godflesh, splněný hudební sen in natura, mladická (ne)rozvážnost podávaná s obrovskou životní i herní zkušeností. Nemohl jsem popadnout dech, a když se podařilo, s výdechem zaznělo jen: „Kde to sakra jsem?“

Viktor: Když jsem se ptal Guldura z Mortemu a Arkham Productions, jak hodnotí letošní ročník, mluvil o dosažení maxima v rámci toho, oč se festival snaží. Tedy zvát kapely slavné, ale ne přeslavené, což je hranice, kterou mohou ztělesňovat Nightwish i Iron Maiden. Pokud má Brutal poslední roky našlápnuto ke „středoevropskému Hellfestu“, pak se dostal na kapacitní mez. A je otázka, kam může v tak stísněném prostoru manévrovat. Co myslíte?

„Upřímně, zhoustla návštěvnost, zřídla atmosféra.“

Jakub: Za sebe se přiznám ke kacířskému názoru, že toho začíná být až moc. Nejde o to, že festival nabízí pro mnohá až příliš profláklá jména jako Dimmu Borgir, Machine Head nebo Motörhead, spíše dochází k nebývalé koncentraci skupin méně známých a o to kvalitnějších. Dneska není v lidských silách stihnout všechno a člověk si pak může jen marně nadávat „tak jsem už zase neviděl Lock Up“ a „ty Pig Destroyer si fakt neodpustím”.
Na druhou stranu, když to srovnám s obskurními Brutaly ve Hvozdu u Konice, na kterých jsem začínal, buďme za ten pokrok sakra rádi. V republice je konečně časově a finančně dosažitelný festival, který je naprosto srovnatelný s evropskou špičkou (a často ji i předbíhá), a zároveň si (zatím?) drží dostatečně vlastní ksicht na to, aby nasazoval Korn nebo Nightwish. Jen mě ten závod, kolik se nám na dalším ročníku podaří obsadit špičkových kapel, začíná trochu unavovat. Pokud se můžu při vší skromnosti přimluvit, přivítal bych o deset kapel méně... A delší sety. Jen mám po jedenácti absolvovaných Brutalech tušení, že vývoj jde přesně naopak.

Viktor: Ano, dnešní Assault rovná se šedesát kapel, které mohly dělat headlinery třiceti ročníků festivalu ve Hvozdu, hezky v pátek a v sobotu. Na druhou stranu, kolik je interpretů, které jsme oplakali, protože jsme zrovna byli na obědě a tak? U mě tolik ne. Spíše jsem zaplakal nad neúčastí DHG a Fields of the Nephilim.

Jirka: Upřímně, zhoustla návštěvnost, zřídla atmosféra. Jasně, už před dvěma lety jsem v poměru silných jmen v lineupu a jedinečnosti celého prostředí tvrdil, že Brutal Assault dávno přesáhl hranice Česka, tuzemské malosti. Víc než kadence velkých jmen, baví mě na Assaultu exkluzivita, kterou letos zastupovali třeba Godflesh, Virus, kontrast té logické marketingové strategie a nezpochybnitelné hudební kvality, která dostává všechno do rovnováhy, propojuje prožitky se zážitky.
Jistě, je důležité nenadsadit kvantitu nad kvalitu, nestavět na vyvařených persónách, zůstat i v rámci extrémní scény žánrově variabilní. I když je pro mě BA jedním z festivalů, kde ne všechny silné zážitky musí být zákonitě spojeny s hudbou, možnosti rozvíjet se po té či oné stránce ještě nebyly naplněny.

autoři: Jirka Jakoubě (+ fotografie), Jakub Němec, Viktor Palák