16. Brutal Assault

Šestnácté dobytí josefovské pevnosti
Uneven Structure, Horse the Band, uneXpect, Comeback Kid, Frontside, Hecate Enthroned, Skeletonwitch, Uneven Structure, The Dillinger Escape Plan, Cathedral, Mayhem, Trigger the Bloodshed, Seventh Void, Draconian, Kvelertak, Forbidden, Haemorrhage, Genitorturers, As I Lay Dying, Vader, Anathema, Sepultura, Triptykon Kataklysm, Khold, Ahab a další
11. - 13. srpna 2011
Jaroměř, pevnost Josefov

Nemálo z nás se vracelo do josefovské pevnosti s vědomím, že loňský Brutal Assault nabídl hvězdný lineup, který bude nelehké byť jen vyrovnat, natož jednoznačně překonat. A přestože pro některé nebylo menu s pořadovým číslem šestnáct toliko pikantní, nabídlo hned několik zajímavých paralel a přilákalo do atmosfericky i vizuálně nezaměnitelných končin (nejen) metalové fanoušky z celého světa.

Protože Brutal Assault je (a vlastně musí být) i přes patnáct let existence „tělem ve vývoji“, daly se oproti loňsku očekávat jisté změny v servisu fanouškům. Bohužel hned při samotném warm-upu vykouzlily organizační zmatky kolem kontroly pravosti lístků dost nekomfortní fronty, a tak se dlouhé hodiny podél zdí pevnosti táhla metalová bageta čítající stovky netrpělivých, zážitku lačných hlav. Po loňských tlačenicích ve photopitu byly nasnadě i jisté změny stran udělování fotopasů, ale že to bude až takovýhle průvan, navíc s jednoznačnou preferencí zahraničních médií, to asi čekal málokdo. Jistě, nutno přijmout i protiargument, že nemusí být udělen ani „béčkový“ fotopas, přesto takový přístup minimálně zamrzí. Vcelku okamžitý efekt mělo i nově zavedené zálohování kelímků, ubylo rozházených odpadků, přibylo řečí „kam si to mám sakra dát?“ a ti, kdož si hlavu s opatrováním svého kelímku nedělali, záhy s překvapením zjistili, že jsou o pár desítek i stovek korun na zálohách lehčí. Jelikož se nepotvrdily nepříznivé meteo-předpovědi a o areál se většinu dní opíralo lačné slunko, chybělo i více koryt s vodou, letos soustředěných na jediné místo hned u vstupu.

čtvrtek 11. srpna
Ještě než zhodnotím jednotlivé prožitky a zážitky, musím přiznat, že mě v programu překvapila četnost slovíčka „hardcore“, když oproti loňským třem HC kapelám nabídl letošní ročník hned osm žánrových interpretů. První čtvrteční paralelou pro mě bylo vystoupení francouzského djentu Uneven Structure, které tak (ne)přímo navázalo na loňskou účast kapely, jež svým způsobem vlastně udala ráz celé téhle moderní komunitě – švédských Meshuggah. Byť je math metal devizou spíše menších akcí a klubů, předvedla energická šestice technicky skvěle zvládnutý set plný nového materiálu. Na první dojem bylo více než patrné, jak částečně otupila svou přímočarost na úkor melodičtějších (potažmo ambientnějších) pasáží. I přes vlažný tuzemský přístup k žánru podpořilo kapelu slušné množství fanoušků a já tak mimoděk v davu zaslechl „tak přesně tohle chceme s klukama hrát!“

„ChaotHova ekvilibristika s přenosnou harfou (devítistrunnou basou) a nezměrný žánrový přesah jen stvrdily fakt, že i letos zůstaly brány hudební vstřícnosti na BA rozevřeny dokořán.“

Američtí electro post-hardcoroví maniaci Horse the Band k překvapení mnohých předložili fundovaný návod, kterak profesionálně zmagořit, a odehráli jeden z nejujetějších setů, co jsem doposud na BA viděl. Klávesáka Erika dočista očaroval pytlík solených brambůrků, a tak v meziskladbách lámanou češtinou recitoval jejich složení; zpěvák Nathan s vizáží východoněmeckého pornoherce vypouštěl zpod oldschoolového knírku hlášku za hláškou a jen tak mimoděk pumpovali do davů neuvěřitelnou porci spontánní energie a otevřeného bláznovství s příchutí Nintenda.

(Ne)kontrolovatelné šílenství je vlastní i excentrickému spolku kanadských avantgardistů uneXpect, kteří skrz svůj neuvěřitelně vrstevnatý a dynamický projev přijeli představit novou desku „Fables of the Sleepless Empire“ a zamotat hlavy nemalému množství opodál stojících, leckdy konzervativních metalistů. Nešlo si nevšimnout, s jakými rozpaky tohle vystoupení leckteří diváci přijali či rovnou odmítli, pro mě však bylo správně bizarním vrcholem celého dne. A to jak hudební autenticitou, tak vlastním živ(eln)ým provedením. ChaotHova ekvilibristika s přenosnou harfou (devítistrunnou basou) a nezměrný žánrový přesah jen stvrdily fakt, že i letos zůstaly brány hudební vstřícnosti na BA rozevřeny dokořán.

Oproti tomu nabídl čtvrtek celou řadu vystoupení, která mohu směle označit za veskrze průměrná – poskakující hardcoroví Comeback Kid, teplákoví králové Hecate Enthroned, thrashoví harcovníci Skeletonwitch (ano, mě ten vyložený oldschool moc nebere) – či dokonce podprůměrná (polští Frontside aneb jak hrát melodický metalcore, když zrovna frčí, a tupě vytloukat deathcore, když je pro změnu v kurzu zase ten).

K vcelku očekávaným setům jsem dopředně řadil i ten od holandských klasiků deathu Asphyx, neboť poslední album party kolem Martina van Drunena „Death... The Brutal Way“ čas od času rád obehrávám. Většina playlistu ale cílila na starší alba, a když jsem se nedočkal příliš mnoha zpomalení, zrychleným krokem jsem opustil kotel s vědomím, že tady nachytám jen lehce nadprůměrných zážitků. Rozpačitě u mě nakonec vyzněl vlastně i večer všech čtvrtečních headlinerů – Kreator mi ještě utekli, Suicidal Tendencies jsem stihl jen z druhé poloviny a asi i díky tomu, že nepatřím mezi fanoušky jejich HC/crossoveru, nejvíc mě zaujala závěrečná skladba „Pledge Your Allegiance“, kdy kapela sezvala na pódium skupinku fanoušků a rozjetý set dorazila v jejich obležení. Zvukově dost průměrné.

Motörhead jsou prostě Motörhead, vyrostla na nich a zestárne s nimi spousta rockerů, kteří si taky v početném kotli užívali každou minutu očekávaného vystoupení, každý riff i každý známý nápěv. A ač to bude znít jako rouhání, já sám si dal jen prvních několik songů a posléze se odebral do útrob pevnosti dělat to, co Lemmy posledních čtyřicet let, když zrovna nedrží v ruce basu. Respekt statusu téhle legendy, chápu i to pomyslně kontroverzní zařazení čistě nemetalového headlinera, to je ale asi tak vše.

O Morbid Angel jsem ještě před koncertem zaslechl mnohé, kterak ortodoxáci neunesli odklon od ortodoxního oldschoolu, kterak a kdo je uznává, i to, kdo a jak se těší. Já sám nemám problém s tím, když se jakkoliv zaškatulkovaná formace odváží experimentovat, a tudíž jsem k jejich setu přistoupil naprosto neutrálně, bez očekávání, bez společné historie. Na rozdíl od spousty nadšených ohlasů, včetně vcelku bezproblémového skousnutí oněch pár novinek z desky „Illud Divinum Insanus“, jsem pak taky s neutrálními pocity odcházel. Vincentův vokál byl sice ukázkový, instrumentálně to taky šlapalo, jak mělo, komunikace s publikem vcelku spontánní, ale mě to prostě vůbec nevtáhlo, nespolklo. Možná jsem ani nechtěl.

O dost otevřeněji jsem pak přistoupil k monstróznímu defilé řeckých Septicflesh, kapely, která majestátností baví stejně tolik lidí, jako jich k uzoufání nudí svou neoriginalitou. Zvukově i výběrem skladeb to jako celek šlapalo, jen ty sbory, orchestrální party a především některé melodické vokální linky pouštěné z playbacku ubíraly na autenticitě. Co jsem čekal, to jsem dostal, kapela zabrousila i do mého nejoblíbenějšího alba „Sumerian Daemons“ a vepsala tak důstojnou tečku prvního assaultího dne.

TOP3 REDAKTORŮ AARDVARKU

Magdalena Kiselá
Khold: Převažujícím středním tempem se sice nijak moc nelišili od Satyricon, ale jedinečným zvukem (nejen) kytar a skvělými hudebními výkony vůbec jednoznačně předčili všechny blackmetalové kapely letošního BA.
Mayhem: Co se kvality zvuku a pestrosti setlistu týče, byly asi už lepší koncerty Mayhem, tento byl však unikátní v tom, že zahráli staré „hity“, které člověk běžně naživo neslýchá.
Tsjuder: Přestože hráli až na úplný závěr prvního dne, dokázali s pouhými třemi členy vytvořit pekelně dravou atmosféru a vymáčknout tak z nadšených fanoušků pod pódiem poslední zbytky energie.

Viktor Palák
Mayhem: Přiznávám, i kdyby Attila Csihar začal zpívat ve folkmetalové kapele, dal bych jí šanci. See you in hell!
The Dillinger Escape Plan: Radost z tohohle setu nepřekonala ani radost z toho, že přežily brýle v pouzdře mírně zmasakrovaném v moshpitu!
Triptykon: Aneb jak elegantně stárnout, respektive jak nedat najevo, kolik vám je, protože hovoří hudba.

Jan Škop
Anathema: Bratská nevraživost vykrystalizovaná do rockové geniality.
Unexpect: Volnost devítistrunné basové kytary a šílenost zpěvaččina hlasu předčí i složitost Teorie superstrun.
The Dillinger Escape Plan: Matematická přesnost a tíha gravitace v té nejdravější podobě.

Milan Jurkas
Suicidal Tendencies: Naprosto přesný a velice dobře zahraný hardcore/punk, který v devadesátých letech patřil mezi špičku tohoto žánru a dokazuje, že to bylo právem! Kapela složená z velice dobrých a zároveň technických muzikantů!
The Exploited: Legendární punková kapela předvedla úžasný výkon. Dokázali, že jsou opravdovou jedničkou v tomto stylu a zároveň i výbornou live kapelou, na kterou se kotel doopravdy hodně zaplnil i přesto, že se spustil déšť!
The Dillinger Escape Plan: V jednu chvíli jsem myslel, že srovnají josefovskou pevnost se zemí. Nejživější kapela, kde členové pobíhají, vyskakují na pódiu, zpěvák zalezl do bedny, odkud zpíval, lezl po aparátu a set zakončil odhozením bedny směrem do kotle, přesněji na ochranku. A při tomhle organizovaném bordelu podávají naprosto úžasný výkon, klobouk dolů!

Jakub Němec
Sepultura: Předpokládaný vrchol Brutalu; intenzita setu však daleko předčila očekávání.
Hail of Bullets: Zní to kacířsky, ale v josefovských zdech měla válka v podání těchto Holanďanů ještě větší sílu než na Obscene Extreme před dvěma lety.
Tsjuder: Největší překvapení festivalu, zničující black se silou starých Bathory.

Ladislav Oliva
Debustrol: Prastaré demo „Vyznání smrti“ v surově pekelné výhni nemilosrdně žhnoucího slunce.
Gride: Tradičně strhující „Záškuby chaosu“ od korunovaných králů nejen jihočeského extrému.
Silent Stream of Godless Elegy: Metalizovaný folklór „Tváří v tvář“ těm, kteří již přetrpěli tříhodinové frontové martyrium.

Jirka Jakoubě
The Dillinger Escape Plan: Spontánní hudební samovznícení, absolutní odevzdání a nezapomenutelná vzpomínka už na místě.
UneXpect: Cílený přenos tvůrčí osobitosti a naprosto pohlcující kreativita.
Ram-Zet: Spolu s Exivious můj svrchovaně maximální individuální prožitek, milé překvapení celého ročníku.

pátek 12. srpna
Páteční slunko se činilo již od rána a já ku svému překvapení zjistil, že to dvouhlasé chrápání (výrazný baryton a přizvukující soprán) z jednoho ze sousedních stanů obstarává krom sebevědomého metalisty i jedna dáma. Oficiální hudební produkci jsem si však naservíroval až s francouzskou deathgrindovou mašinou Benighted. Říkám si, „pravé poledne, to budou lidi ještě mrtví“, a než se rozkoukám, po ksichtu mě bičují lokny nezdolných přespolních roztáčečů řepy a z pódia se valí drtivá salva dobře mířeného grindění. Když už jsem vlasem i rytmem dostatečně ošlehaný, odcházím k vedlejší stage na pár songů amerických First Blood a ve zmíněné záplavě corových kapel dostávám pro mě vcelku průměrný, energicky přímočarý hardcore, který již probuzené fanoušky svádí k jednomu z mnoha circlepitů. Detekuji zvířený prach a vracím se až na vystoupení norského avantgardního spolku Ram-Zet. Pro tuhle partu, ač nehraje nějaký ten výsostně experimentální a ujetý styl, mám po léta slabost a už vloni jsem se skrze jeden článek přimlouval za jejich vystoupení právě v rámci BA. Stylové kravaty, vkusně provokativní image nezaměnitelné zpěvačky SfinX, krásně čitelný, přesný zpěv a dokonale zvolený playlist. Hluboký (prů)řez tím nejlepším, co od ramzetů znám a především četná zastavení u strhující debutové desky „Pure Therapy“ včetně pulzující hitovky „The Fall“. Kapela si tuhle show náramně užívá a já s ní, v žilách se tetelí endorfiny a pro mě je o prvním pátečním překvapení rozhodnuto – takhle má vypadat energ(et)icky nostalgická služba fanouškům.

Francouzské Svart Crown stíhám akoráte nafotit, a i když jejich blackened death má naživo lehce nadprůměrné parametry, přecházím do houfujícího se davu pod Jägermaister stage, kde se již míhají trička provařených melodeathových kapel a především ta s potiskem Scar Symmetry. Kapela se slušnou fanouškovskou základnou, jejíž zařazení již na třetí hodinu odpolední nesla spousta lidí se značnou nelibostí, přilákala především valnou část dámského publika. Vždyť nabídka odpovídala poptávce – dvojice namakaných vokalistů, chytlavé nápěvy, refrény, prověřené a ověřené severské riffy, správně nazlobený growling a víc jak půlhodina (nejen) na podporu letošní desky „The Unseen Empire“. I když bych možná o chlup raději zašel na set Solution .45, tedy projekt bývalého zpěváka symetriků Christiana Älvestama, vydržel jsem přes půlku vystoupení a roli, kterou kapela sehrát měla, sehrála se ctí. Ostatně to samé platí i o následném vystoupení o dost více oldschoolových a o dost méně „sexy“ harcovníků Hail of Bullets. Když někteří poměrů v kapelách neznalí diváci opět zaregistrovali na pódiu zpěváka Martina van Drunena, prolétlo éterem cosi ve smyslu „tihle už tu ale byli ne?!“ Byli a jsou tu zas, navíc v údernějším a lépe poskládaném setu, než jakého se mi den předtím dostalo od Asphyx. Nesmlouvavý, zemitý death holandského střihu ušitý přesně na míru milovníkům tvrdé klasiky a čtyřicet minut poctivého muzikantství.

Polští Decapitated se již patrně přenesli přes tragickou ztrátu bubeníka, bratra kytaristy Vogga, a tak (jak už plachta za soupravou nového bicmana Krimha napovídala) přijeli představit příznačně pojmenované novinkové album „Carnival Is Forever“. Z celého vystoupení jsem zaslechl jen prvních pár skladeb, ze kterých bylo patrno, že do nové éry vstoupila kapela i s novým, moderně střiženým zvukem. Bohužel mě to nestačilo pohltit. Namísto dalších očekávaných techniků Atheist, kteří zrušili své turné, vystoupili narychlo povolaní (a neméně schopní) Gorod, což je ale zpráva čistě jen z doslechu, neboť po nutném občerstvení vracel jsem se až na vystoupení svojských mužiků Kypck. Ti zase zrušili své vystoupení vloni, a i když moc nechápu, proč se jejich slušně podladěnému doomu najednou říká sludge, tuhle kapelu předchází opravdu spousta svérází. Kytara ve tvaru kalašnikova, basa s jednou strunou, dobře usazené kozácké beranice a zvláštně bezpřízvučná ruština – inu Finové jako vyšití. Notný díl celého setu Kursk zacílili na pro mě až nezvykle utahanou novinkovou desku „Ниже“, včetně militárně střiženého marše „Alleya Stalina“, který si už stihlo početné publikum osvojit a zanotovat spolu s kapelou. Avšak celkově mě to nevzalo tolik, jak jsem byl zvyklý z obou řadových nahrávek.

„Čert vem, že tady nejde o metalovou brutalitu, dillindžři prostě fanoušky zkopali na jednu hromadu a pak je rozstřelili do všech stran jako biliárové koule.“

Druhé překvapení dne mi připravila depresivně melancholická Katatonia. Parta vyhlášených „stojáků“, které předchází pověst vyloženě studiové kapely, přichystala s nastupujícím večerem neuvěřitelně pohyblivou show. Atraktivní průřez novodobou tvorbou, od alba „Tonight’s Decision“, přes (pro mě nenuceně emotivní skladbu) „Soil’s Song“ až po monstrózní finále v podobě hitové „Forsaken“ z poslední desky „Night Is the New Day“, kterou jsem naopak očekával jako startovací track. Nemá cenu rozebírat Renskeho vokál, který prostě naživo nemá studiové parametry, tady šlo o instrumentálně i pocitově přesně zvládnuté vystoupení.

Avšak jen jeden jediný interpret z celého dne, potažmo festivalu, snesl přívlastky jako antigravitační, sebedestruktivní, neurvale živelný – přesně takoví totiž byli The Dillinger Escape Plan! Čert vem, že tady nejde o metalovou brutalitu, dillindžři prostě fanoušky zkopali na jednu hromadu a pak je rozstřelili do všech stran jako biliárové koule. Neuvěřitelná, energická nálož chaotického mathcoru, show na hranici sebeobětování, totální poslechová kremace na sotva snesitelný stupeň organické euforie, přesto nerezignující ani na ty výsostně intimní okamžiky. Když se mi pár minut po konci setu konečně podařilo lapit dech a stabilizovat srdeční frekvenci, věděl jsem, že o naprostém topu letošního ročníku je rozhodnuto. Absolutorium pro partu kolem ječícího kulturisty Grega Puciata!

Naopak mě samotného trochu zklamali hvězdní Satyricon. Byť Satyr oplývá charismatem, které mu mohou mnozí sebeparodičtí blackoví bubáci jen závidět, zpočátku zvukově utopený set mě nedokázal opít svým temným fluidem a vrátil jsem se, až když pevností obíhaly nezaměnitelné riffy black’n’rollové odrhovačky „Fuel for Hatred“. Vystoupení daleko nad rámec vyhrazené hrací doby tak musím označit pouze za lehce (nad)průměrné. Standardní byli i obrození Soilwork, propagující podařenou desku „The Panic Broadcast“ – skvělý zvuk, úderný vokál, avšak pramálo vzruchu v tom všem ruchu.

Mírné rozčarování mi pak bohužel připravilo i ohlášené poslední koncertní vystoupení legendárních Cathedral v čele s neméně charismatickým Leem Dorrianem, které bylo soustředěné hodně do středních až pomalejších stonerdoomových temp. Namísto očekávaného nadšení mě snad jen při „Hopkins (The Witchfinder General)“ přepadla jistá nesmělá nostalgie, a tak jsem s tou hodinou splynul stejně nenápadně, jako kapela s rozprostřenou tmou. Temnota, až na kritickou mez své obskurní podstaty, měla být i ústřední hybnou silou očekávaného vystoupení norských černých klasiků Mayhem. Návrat do dob alb „Deathcrush“ a „De Mysteriis Dom Sathanas“, ať se na mě fanoušci nezlobí, mě ovšem nedokázal odpoutat od tíhy všední reality, a i když Attila Csihar rituálně zaklínal nebohé duše, jak mohl, odnesl jsem si pouze velmi povrchní, tedy prchavý prožitek. S půl třetí hodinou ranní pak vyprchal i poslední zbytek taktických zásob energie.

Jestliže jsem vloni říkal, že Brutal Assault již dávno přesáhl hranice nejen josefovské pevnosti, ale i našeho státu, pak to letos mohu jedině podtrhnout. Festival, který se může ohlížet do bohaté minulosti, ale rozhodně z ní nemusí výhradně těžit, který je bezostyšně otevřený budoucnosti, jde jí naproti (jak dramaturgicky, tak organizačně) a nebojí se překonávat další, dosud nezdolané hranice. Nebojí se být světový, velký a přitom zůstává svorně individuálním zážitkem pro každého návštěvníka zvlášť. Takový byl i šestnáctý ročník, s luxusním počasím, příjemnou nekonfliktní atmosférou, s příslibem stejného či ještě lepšího (nejen) hudebního zázemí pro všechny fanoušky napříč všemi žánry, národnostmi pro rok 2012. Stay brutal, see you in hell!

sobota 13. srpna
Míra hudebních zážitků se pomalu vyrovnávala těm z osobních setkání a rázem tu byl závěrečný den celého BA, jinak zatraceně hlučná labutí píseň. Což ostatně stvrdil konec vystoupení brutálních techniků Trigger the Bloodshed, který se mi před polednem podařilo chytit, a který dával tušit, že šlo o sebevědomé, nekompromisně mohutné vystoupení. První celistvý zážitek připravila až zavedená black-thrashová trojice Absu, která mě do jisté míry zaskočila svou strhující rytmikou. Do jejich žánru se vydávám spíše sporadicky, zde i přes časnou hodinu podali solidní, dobře sladěný výkon. Pro mě první sobotní očekávání přišlo až se stonermetalovými hitmakery Seventh Void. Svým způsobem pohrobci Type O Negative, kteří mají ve svém jádru dva členy legendární brooklynské party, přijeli koncertně oživit dva roky staré debutové album „Heaven Is Gone“ a celý set se tak nesl v nezvykle pokojném, avšak dostatečně autentickém oldschoolovém duchu. Kenny Hickey disponuje jižansky barvitým vokálem, a i když mu v závěru už možná trochu docházel dech, těch pětatřicet minut, kterým by možná víc slušela menší scéna, rozhodně nezklamalo.

Byly časy, kdy bych si vystoupení švédských gotických doomerů Draconian s chutí poslechl od začátku do konce, ale teď jsem pouze pořídil pár fotek a poněkud statický, chladně profesionální set ve mně nevyvolal žádnou zpětnou vazbu. Ani mi nevadilo, že doomu víc sluší pozdní noční hodiny, neboť za světla tahle parta uhrála vcelku těžce průměrnou půlhodinu. V naprostém kontrastu se posléze prezentoval rozjařený spolek norských „pankáčů“ Kvelertak. Uchlastaný, dobře vypálený a přímo do žil pumpovaný mix hardcoru, sludge a nejšpinavějšího rocku strhl snad každého fanouška v kotli i kolem k nekoordinovanému poskakování. První sobotní překvapení a rozhodně jedno z nejlepších představení vůbec. Ani se mi nechtělo hudebně vystřízlivět.

Žel musel jsem, neboť došlo na další letošní paralelu ve spojitosti s loňským ročníkem. Právě před rokem expresívně strhli pochybujícný dav svým niterným entusiasmem Jesu, letos na podobnou neextrémní notu zahráli holandští experimentátoři Exivious. Instrumentální orgie spontánně servírované s tak trochu nesmělým, introvertním přístupem. Žádná okázalá gesta, žádné zbytečné pózy, jen otevřená důvěra v muzikantství a všichni ti lidé kolem pódia jim to prostě sežrali i s navijákem. Jak mě na své eponymní desce tak úplně nesestřelili, naživo a v nenuceně sympatickém balení to prostě fungovalo, dýchalo, překvapovalo.

I prchal jsem kolem prvních dvou songů paganmetalových Skyforger, paralelně vidíc kožešin, dudáků a jiných folkových propriet, které mě u všech lesních duchů příliš nelákaly. Přes úplný závěr akčního thrashového setu amerických Forbidden zabrousil jsem na několik skladeb goregrindových mediků Haemorrhage a při poslechu skočného grindu a pohledu na vířící dav pod pódiem, vzpomněl jsem svého optimistického večerního pokusu nafotit The Dillinger Escape Plan z kotle, jež skončil utrženým řemenem a rozmlácenou krytkou od foťáku. S nemalou měrou zvědavosti jsem zašel i na vystoupení dalšího kontroverzního spolku, industriálních Genitorturers. „Nějaká pošahaná diskotéka,“ slýchal jsem ještě před festivalem a okázale teatrální vystoupení dalo všem skeptikům do jisté míry za pravdu. Na samou míru únosnosti přepálený zvuk, hodně syntezátorů, hodně hermafroditů a dost málo autenticity. Vydržel jsem tři songy a s vědomím, že by se dala najít spousta zajímavějších industriálně metalových spolků do lineupu, opouštím stanoviště.

„Formace kolem nezaměnitelně pomalovaného principála Garda vsadila na povícero pomalejší, mohutnější pasáže, přesto však neotupila ani svou black’n’rollovou údernost.“

Při posledním z čistě hardcorových vystoupení, tentokráte amerických Blood for Blood, jsem ztrestal jeden gyros, a i když už mi hudebně trochu splývali s ostatními podobně zaměřenými spolky, alespoň na ten poslech to byla vcelku přímočará jízda. Naopak polští matadoři Vader, startující typickou znělou z Hvězdných válek, mě k nemilému překvapení zas vůbec nevtáhli do své morbidní říše na podporu novinkové desky „Welcome to the Morbid Reich“, a i když mezi zástupci death metalu patří k těm, které si poslechnu rád, nejspíš zůstanu jen u studiových nahrávek. To samé bych pak mohl říct i o metalcorových As I Lay Dying, avšak s jedním podstatným rozdílem – i když je to, řekněme, stylově poplatnější kapela pohybující se na vlně soudobých trendů, naživo to mělo nezpochybnitelnou dávku poctivé, věru sympatické energie. Třebaže se z povzdálí mohl set jevit trochu monotónně, tahle parta pohodových týpků, která při autogramiádě hýřila humorem, ví, jak dostat fanoušky do varu a to taky bezezbytku učinila.

Až bezmála patetická byla moje osobní očekávání stran vystoupení britské Anathemy. Kapela, ke které se váže nejedna konkrétní hudební vzpomínka, a která nejen mě provázela od začátku vlastního hudebního sebeurčení, měla atmosfericky trochu naředit a zklidnit blok žánrově agresivních interpretů. Dramaturgicky vhodná volba. Intimní výprava posmutnělým (trip)rockem, muzikantsky i lidsky odevzdaná, procítěná, promlouvající k individualitě každého fanouška zvlášť. S trochou hořkosti však přiznávám, že se mi chvílemi zdálo, jak je ta melancholie poněkud uniformovaná, a kterak se mi odkaz celého vystoupení vzdaluje. Možná to bylo únavou, možná jsem se jen nedokázal úplně naladit na žádoucí atmosferickou frekvenci. Každopádně vokální souhra Vincenta Cavanagha a éterické Lee Douglas byla věru okouzlující.

A co pak Sepultura? Vloni jsem si ji i přes zmatky stihl vychutnat, letos přijela vyzbrojená novou, úderně syrovou deskou „Kairos“, a když v prakticky totožném pořadí jako před rokem zazněla legendární „Refuse/Resist“, polila mě jakási živá voda. Věci z nového alba, včetně překvapivě odehraného coveru od Ministry „Just One Fix“, zněly naživo hodně dobře a klasiky lačným fanouškům dostalo se i prověřených pecek, jako třeba závěrečné „Roots Bloody Roots“. Těžko srovnávat, zbytečné srovnávat.

Předposlední paralelou reflektující loňský ročník bylo vystoupení švýcarských black-doomerů Triptykon – opět doom mezi posledními kapelami (byť v o dost údernějším provedení než u loňských My Dying Bride), opět křehká dívka s obrovskou baskytarou a opět milé, pro mě vskutku nečekané překvapení. Strhující, místy až sludgově burácející nokturno, broušené blackovou surovostí a sycené nebývalou atmosférou, s jistou porcí odkazů k Celtic Frost a bezchybná prezentace velmi kladně hodnocené debutovky „Eparistera Daimones“. Přiznám se, dosud jsem tuhle formaci míjel, avšak první randezvous zanechalo nesmazatelné stopy. Poctivý death-set odehráli kanadští Kataklysm, kteří plynule navázali na své vystoupení v rámci Metalfestu a mezi výhradně deathovými spolky letos patřili mezi ty nejlepší. Intenzivní, hluční a i přes pokročilou hodinu energičtí.

V programu tak už zůstalo jediné jméno, na které jsem se vyloženě těšil, a sice znovuobnovení groovy blackoví Norové Khold – formace kolem nezaměnitelně pomalovaného principála Garda vsadila na povícero pomalejší, mohutnější pasáže, přesto však neotupila ani svou black’n’rollovou údernost a byť se na hodinkách mihnula druhá hodina ranní, vychutnal jsem si tenhle bizarní kurz ostře frázované norštiny až do samotného konce, naplno. Výborný set. Na úplný závěr jsem si dal poslední paralelu, vloni zrušené Ahab, tematicky funeral doom/death coby parafráze odchodu šestnáctého ročníku do věčných lovišť, první vystoupení kapely v Čechách a vcelku příjemně vláčné čtyři skladby z obou dosud vydaných alb. Trochu rozpačitý čistý vokál, naopak ukázkový mohutný growling a zkrátka nejvhodnější možné rozloučení se (na Dagobu přeloženou z odpoledne, která hrála ještě po Němcích, už ale nečekám).