10. Play Fast or Dont Fest

Deset let je fuč. Co nyní?
Midnatt Död, Guided Cradle, Black Temple Below, Cold World, MOB 47, Death Toll 80k, Icon of Evil, Průmyslová smrt, My Man Mike, Polikarpa Y Sus Viciosas, Cancer Spreading, Age of Woe, Sete Star Sept, Kingterror a další
19. - 20. července 2013
Hradec Králové, hangár č. 184

Deset let uteklo jak voda a stejně rychle utekl i poslední ročník jednoho z nejznámějších DIY festů v Evropě. Bilancovat musí hlavně organizační tým, který každoročně vkládá úsilí do shánění zábavy, propagace a dalších nezbytných součástí, které mnohdy divák neuvidí, ale bez nichž by to nešlo. My si přijeli akci hlavně užít.

Samotný fest se ve srovnání například s Brutal Assaultem mnoho nestěhoval. Z Pardubic se Play Fast vydal v roce 2005 do Svojšic, kde Brutal pár let také bydlel. Ale Play Fast po roce popošel do Hradce, kde zapustil kořeny do současnosti. Další srovnání s Brutal Assaultem lze zmínit v souvislosti s anketou Břitva, které Brutal léta vévodí, aniž by byl Play Fast chudým příbuzným. Minimálně polovinu své existence je v anketě řazen mezi deset nejlepších koncertních akcí v České republice a v letech 2008 a 2010 třímal dokonce bronzovou Břitvu.

Lidé se kvůli Play Fastu každý rok sjíždějí na královéhradecké letiště, aby poděkovali, ocenili a užili si společný svátek, protože velká část diváků jsou hráči v jiných kapelách. Dalo by se proto říct, že se celá akce nese v duchu „sami sobě, pro sebe“. Obdobně se sjely party z různých koutů světa i letos, aby vyjádřily svůj specifický vztah k HC rodině. A asi nejčastějším vyjádřeným vztahem byl crust.

Na úvod takto zahráli například Midnatt Död. V březnu na místo odešedší vokalistky nastoupil Kurec (ex-Raw Reason) a z nemnoha akcí, kde jsem tuhle bandu viděl, usuzuji, že tato změna Midnatt Död trochu nakopla, a proto se mohli jako první po hangáru rozletět v lehce mrazivém duchu ideji HC. V podobném duchu vyjádřili svůj vztah též Kingterror. V krátké stopáži zazněla řada úsečných a přesto přesných sdělení, ale mnohem víc na mne zapůsobila japonská dvojice Sete Star Sept.

„Vokálové dvojspřežení v kombinaci s odbojnou španělštinou často nabylo zajímavých zvukových tvarů.“

Původně avizovali, že uvízli v dopravě a že zahrají později, ale nakonec, byť s mírným zpožděním, svůj prostor v programu stihli a bylo skutečně co vnímat. Prý hrají noisegrind, ale sám bych měl se škatulkováním problémy. Chlapík jménem Kiyasu řádil za bicími a u mikrofonu mávala baskytarou křehká dívčina Kae. Křehká byla do chvíle, než ze svého hrdla začala šířit dehtový oblak. V tu chvíli se jednalo o animální vystoupení s potenciálem zanechat posluchačům nějakou tu psychosomatickou poruchu. Jak se baskytara zařezávala hlouběji do masa, stupňovala i Kae své šílenství. V jednu chvíli celá produkce spočívala pouze na bicích, zatímco se Kae svíjela v šíleném smíchu a řevu. Mému výslednému dojmu z téhle party ještě přidala knižní pasáž, jíž jsem procházel těsně před vystoupením. V ní mladý Leto poučoval svou babičku o zvrácenosti její dcery (jeho tety), kterou v hloubi mysli posedl její zesnulý strýc Vladimir. Zejména pocitově silné vystoupení v pátek vyrovnaly už jen tři spolky, Age of Woe, Cancer Spreading a Polikarpa Y Sus Viciosas.

Age of Woe by se dali postavit někam poblíž Arch Enemy, kde se do žil navíc pumpuje sérum punkového tempa. Našláplý metalový punk kazila jen permanentní zvuková koule, se kterou se nějak musela vypořádat každá kapela Play Fastu. Age of Woe přijeli představit ještě nevychladlou desku „Inhumanform“, která vyšla letos v červnu. V energické kombinaci atmosféry s kadencí přidali soustavně vroucímu kotli pod pódiem na obrátkách. Punk-deathmetalová pětice zanechala silný dojem a pro mne už jej týž večer překonali pouze Cancer Spreading.

Po zážitku z předloňského Play Fast byl pro mne italský stenchcore lákadlem číslo jedna. Dle očekávání nezaváhali ani letos. Už při příjezdu jejich vlajka vítala návštěvníky festu u vstupu do hangáru a zároveň upozorňovala na nové splitko s Belgičany Last Legion Alive. S těmi se představili na témže pódiu na Play Fastu v roce 2011 a že obě party hrají energický a hutný death-crust, mají pro mne zvláštní význam. Obhroublá svižnost Cancer Spreading v pátek přilákala patrně nejvíc diváků, ale kdo vynechal kolumbijské válečnice Polikarpa Y Sus Viciosas, udělal velkou chybu.

„Kulturnost celé akce vyvěrala hlavně z povinnosti při celé proceduře zpívat jeden ze zvolených světových hitů.“

Cirka hodinu po půlnoci Polikarpa Y Sus Viciosas rozjitřili nálady kolem zapatistů a kapitalistického uchopení světa. V ostrých, punkem vybroušených slovech dali průchod svému nadšení a vůli dohnat lidi minimálně ke kritickému myšlení. V kontextu s politickou scénou u nich v Kolumbii vybídli v trojhlasu k akci, kterou postavili proti pouhému mlácení prázdné slámy, mluvení bez činů. Vokálové dvojspřežení v kombinaci s odbojnou španělštinou často nabylo zajímavých zvukových tvarů, které okamžitě odstřelily domněnky o monotónnosti punku jako žánru. Divoženky náhle prasklá struna pouze zabrzdila. Za výrazné podpory publika se vydaly na rázný pochod do Jižní Ameriky, ale ještě před tím hlasitě podpořily venku rozbíhající se after party.

Sobotní program mi přinesl o něco větší potěšení. Hned v úvodu se blýskla Průmyslová smrt. Po ránu se studená sprcha hodí a drobná smítka lépe opadají, když se vzduch pořádně zatřese. Členitý, nápaditý a rázný hardcore s pánským vokálem „nasrané ženy“ všechny parametry žánrové kvality splnil a od té doby jsem mohl několik hodin vynechat.

Podobně jako Sete Star Sept, i v sobotu zahrála parta s aureolou jisté cizokrajnosti a nevšednosti. Mezinárodní trio My Man Mike tvoří tři chlapíci z různých koutů světa. Za místo původu kapely se uvádí Jižní Korea, ale jeden ze členů pochází z USA a jeden z Francie. Do Evropy zavítali vůbec poprvé a určitě na ně řada účastníků Play Fastu nezapomene. Na pódiu se předvedli chytlavým a energickým thrash-corem s dvěma, výjimečně i třemi vokály. Hlavní jek měl na svědomí Jihokorejec Sunwoon Kim, kterému z hlubších pozic tónin sekundoval Matthew Klein.

„Teskná kytara, plíživé, potácející se postavy a celkově prašivá atmosféra byla důstojnou tečkou.“

Než se jeden nadál, byl celý set ten tam. Najde se ještě jedna skupina návštěvníků, kteří na některé členy My Man Mike nezapomenou z jiného důvodu. Návštěvníky Obscene Extreme nepřekvapím, když zmíním „zábavné středisko Müstach bar“. V tomto kulturním zařízení, jak již název napovídá, bylo možné nechat si zřídit knír. Osobně si myslím, že lepší výchozí pozici v tomto směru měly ženy. Přeci jen je jednodušší vous nalepit a časem strhnout, než oholit a čekat než znovu vyroste. Kulturnost celé akce vyvěrala hlavně z povinnosti při celé proceduře zpívat jeden ze zvolených světových hitů. Nabídka nebyla z pochopitelných důvodů bohatá, ale vybrat se dalo. Holiči/lepiči každého zákazníka uvedli škodolibou taneční vsuvkou a že byl opravdu zájem se veselé taškařice účastnit, Müstach bar zavíral až v brzkých ranních hodinách.

Rčení „méně znamená více“ zastává v překroucené podobě polská šestice Icon of Evil. Pevnost tohoto přesvědčení jasně ukázali hned po My Man Mike. V masivním stenche(crust)metalu se mi vybavila asociace s Keep of Kalessin s odlišností ve vokálovém rozpoložení. Vyztužené, hutné melodie s drobnými výškovými přerody nejednoho přesvědčily k zakoupení aktuálního LP s názvem „I Will Survive“. Blackmetalověji se v obdobném duchu předvedla kanadská Iskra. Nadneseně by se dalo říct, že se jedná o hardcorové Immortal s ženským, velmi štiplavým vokálem. Na vynikajícím dojmu se do značné míry promítla i změna zvukaře, žel dočasná. Naopak deathmetalovou linku Icon of Evil umocnili později Death Toll 80k z Finska. Jestli hrají grind 90. let, jak se o nich říká, neumím posoudit, ale solidní porci hlubokého growlu s obhroublými kytarami mohu bez ostychu dosvědčit.

Z množství dobrých zážitků nesmím opomenout Cold World, jejichž střelenou, svižnou tvorbu bez ponožek a ve výskoku kvitoval mnohý obdobně jako MOB 47, kteří mě, přiznám se, víc oslovili při předloňském vystoupení. Podstatnou míru mého dojmu sehrál pocit, že na Play Fast dorazilo o něco méně diváků než v roce 2011. V té době se pod pódiem tísnilo takové množství lidí, že stagediveři skákali jeden po druhém, ale letos jsem zaregistroval jediného.

Několik měsíců před zahájením Play Fast oznámili Guided Cradle svůj definitivně poslední koncert. Poctivý set v duchu propojení metalu s hardcorem ocenilo několik davoplavců. Zatímco Guided Cradle nechali shořet několik měst, už aby začalo loučení s tímto česko-americkým uskupením, které by za chvíli oslavilo první dekádu. Vzešlé chmury vyzvali k tanci závěreční Black Temple Below, kteří mě oslovili asi nejvíce. Možná to tak vnímám z důvodu absence další srovnatelné kapely anebo už jen proto, že žánr doom/sludge má pro mne specifické kouzlo. Teskná kytara, plíživé potácející se postavy a celkově prašivá atmosféra byla důstojnou tečkou první dekády éry Play Fast or Dont.

fotografie: Thomas