10. Colours of Ostrava

Barvy z první půle Colours
Fanfare Ciocarlia, Boban i Marko Markovič Orkestar, Paramount Styles, The Herbalizer, Clannad, Santigold, Public Image Ltd, Black Roll, Republic of Two, Luno, Brendan Perry, La Shica, První hoře, Bomba Estéreo, Semi Precious Weapons a další
14. - 17. července 2011
Ostrava, areál Černé louky a Slezskoostravského hradu

Desátý ročník široce známých, avšak stále poměrně vytříbených Colours of Ostrava nenabídl oproti letům minulým vyloženě slavná jména, což se negativně projevilo v počtu návštěvníků. I tak ale mohl běžný posluchač vybírat z mnohého, přičemž stylová show, kterou nejspíš v line-upu marně hledali ti, co nepřijeli, nakonec nechyběla.

Pokud mám však vyřknout celkový soud, odnáším si bohužel rozpaky a jemné zklamání. Mimo několika skutečně zajímavých interpretů z méně mainstreamových částí programu opanovala většinu desátých Colours of Ostrava mírná nezáživnost, neboť jen málokterá kapela přesáhla rozměr „pobavit, neurazit“ nebo oslovila čímkoli hudebně výrazným. A při neustálém kupení zážitků tohoto ražení nebylo několikrát daleko k vyčerpání vstřícné nálady a shovívavého tónu, jaký však nechyběl snad žádnému z návštěvníků.

A právě ostravské publikum mi trochu ubíralo cukr v krvi. Sice jsem na festivalu těchto rozměrů ještě nezažil takovou kultivovanost – většina kapalin spadla na zem z oblak a nějaký incident aby člověk pohledal – nicméně ruku v ruce s tím se nesla vláčnost a nedostatek alespoň trochu živelných reakcí. Můžete být sebevíc rezistentní, ale po nějakém čase se to promítne i na vás.

čtvrtek 14. července
Co jiného dát na začátek než Balkan Brass Battle, neboli souboj mezi rumunskými Fanfare Ciocarlia a Boban i Marko Markovič Orkestar, kdy oba soubory stojí na pódiu zároveň a trumfují se o nejlepší a nejvíce plnokrevnou show plnou dechovky s rozličnými, ve srovnání s všudypřítomnou world music však stále jemně zakomponovanými prvky a motivy odevšad. Byť jde z nemalé části o cirkus víc než o muziku – kapely se holedbají tím, že hrají nejrychleji na světě –, oproti mnoha a mnoha dalším interpretům je energie sálající z vystoupení stále ryzí, proto zábavná a snad i zajímavá.

„Poprvé s povděkem zaznamenávám nesnadnost a nenormálnost, která tvoří jednoznačný vrchol prvního dne.“

V půli dechovky chvátám zpátky na Paramount Styles do zastřešené New York Stage, avšak dorážím trochu otrávený a neschopný si vystoupení užít. Polovina lidí, kvůli kterým čekám u vstupu a nestihnu třetinu koncertu, totiž leze dovnitř jen za klimatizací a barem. Nálada je pryč, načež nelze newyorské rockery náležitě vstřebat. Pohled na okraje sálu, kde u pohodlných stolečků sedí s otrávenými výrazy ve tvářích majitelé VIP vstupenek a nejspíš se diví, proč se na to nedá pařit, mě nutí urychleně zamířit k nejbližší červené oáze s logem Ostravaru, kde do sebe lámu několik prvních panáků, což mi příjemně vyplní čas zbývající do příchodu The Herbalizer, na které se docela těším.

Fuj. Tak strašně přesamplovaná záležitost se snad nevidí. A já vůl se těšil na filmové soundtracky. Opět jsem vytočený, takže mašíruju zpátky k hlavnímu pódiu na Clannad, od kterých, i když jsou slavní, uznávání, oblíbení a stojí tu na ně plno lidí, si nic neslibuju. Cestou se neudržím a vědom si nevtipnosti svého počínání se pánů a dam od ostrahy nevinně ptám, zda mi povolí samopal a granáty, co mám po kapsách.

Dělám dobře, že se netěším, protože od Clannad taky nic nedostávám. To oni by mohli obdržet cenu za nepřeceňovanější kapelu festivalu. Žádné nápady, žádná esencialita, jen naprosté beztvárno zvětšené do obludných rozměrů velkým pódiem. Nejde o folk, ale o smrt zvukem. Před očima mi však neběží obrazy z celého života, ale z opětovné cesty nazpátek – vedle hrají Tleskač, a i když Santigold neznám, risknu to – ska by mě donutilo k vraždě.

Díky za Santi White alias Santigold, první světlý moment za příliš dlouhou dobu. Chytlavý hlas, v opozici k Herbalizeru inteligentně doplněný elektronikou. Energický a docela nápaditý pop, který si řičící publikum zasluhuje i proto, že se více než o míchání všeho možného do jednoho nemožného snaží o stále ještě decentní propojení pouze několika spolupracujících částí – elektronického klubového popu, rocku a snad i dubstepu.

Na Johna Lydona dorážím unavený, avšak někdejší frontman legendárních buřičů Sex Pistols je sám o sobě dostatečnou vzpruhou. A co teprve dohromady s Public Image Ltd., kteří spouštějí svůj zkřivený antispasitelský worldpunkrock. Do tisíců lidí se začíná opírat Lydonovo deklamování vyvolávající fascinaci. Nestylizuje se do nikoho, sám působí jako letitý reverend, co otočil, a nyní vkládá charisma do nabádání ke zkáze. Dle slov samotné kapely se ansámbl sice snaží o co nejpřímější vyjádření, avšak já poprvé s povděkem zaznamenávám nesnadnost a nenormálnost, která tvoří jednoznačný vrchol prvního dne.

pátek 15. července
Na velkém pódiu hraje od čtyř kapela, jejíž pubertální humor není k smíchu, ale k pláči, jejíž hříčky v textech jsou na úrovni úžasných nápadů po deseti panácích, které je nutné zapsat na zítra, a jejíž hudba a stylizace není chytlavá a hravá ale neuvěřitelně protivná a blbá, a která existuje jen proto, že nemalá část lidí je ve vztahu k hudbě brutálně omezená a líná. Proto jdu na mně neznámé Black Roll, o kterých kdosi do programu napsal „progressive rock“. Z nevynalézavého heavy bigbeatu proloženého sem tam nějakým tím super progresivním sólíčkem, které znělo progresivně, ještě než se naši potkali, krkám havrany dalších patnáct minut a přesunuji se na Republic of Two, potěšit se stylovým indie folkem. Jde prozatím o první intimní zážitek, nefungující ovšem v takové míře, jako v soukromí. Proto moji pozornost drží do půle vystoupení. Též Luno v sobě něco mají, v mých uších je však zabíjí zvuk stopadesáté emorockové ciťky, co vznikla přes kopírák. Ze sluchátek zní osobitěji.

Po projití překvapivě krásného centra Ostravy se uchyluji do společnosti parkového stínu a rumu, přičemž mě vůbec nemrzí, že stíhám jen patnáct minut Brendana Perryho. Běžte se bodnout s legendou, víte, kolik daleko lepších autorů podobného ražení dneska běhá po světě? La Shica, další festivalově vstřícná zpěvačka, autorka nenáročné hudby, avšak díky charismatickému projevu také protagonistka atraktivních vystoupení snad bude lepší. Ano! Jemná a nevinným způsobem zajímavá. Její flamengo skloubené (pochopitelně) se vším možným díky tomu nevyznělo jako další world eintopf, ale jako vkusná, byť trochu málo odvázaná latinsko-popová seance a prodloužená zároveň.

„Při pohledu na spokojené lidi okolo jsem měl pocit, jako kdybych už navždy musel jíst jen calipo.“

V tomto bodu programu nastalo malé váhání mezi slavnými a málokdy u nás viditelnými Blackfield a Prvním hoře. Volbu podnítil fakt, že vše předešlé dohromady uspávalo, obětoval jsem tedy velké jméno v touze po nářezu. A zklamání se rozhodně nedostavilo – sympaticky ujetý avantgardní punkrockmetal mohutně podpořený klávesami dovedl napumpovat optimismem, zároveň i povzbudit příležitostí fyzicky se manifestovat, tedy zapařit. Dokonce jsem si i foukl do bublifuku Pana Klauna, kapela si přivydělala drobnými metanými publikem a všichni tak odešli šťastní.

Bomba Estéreo je prý chytlavý underground vzešlý z klubového prostředí, který v sobě mísí řadu stylů. Já bych před všechny dal předponu pseudo a pouze řekl, že Bomba Estéreo je fádní muzika k bazénu a k natřásání v bikinách, jedno, kolik vlivů se v nich mísí. Nakonec se vše ztratí pod uječeným hlasem zpěvačky a návalem beatů. Při pohledu na spokojené lidi okolo jsem měl pocit, jako kdybych už navždy musel jíst jen Calipo. To až Semi Precious Weapons předvedli opravdovou show. Ze světa, který brázdí jako předskokani Lady Gaga dorazili až do Ostravy a rozpumpovali vláčné publikum. Z velké části stavěli na energické rockové show – frontman stylizující se do role transvestity mrskající sebou do rytmů elektronicky podbarveného glam rocku zachránil mrtvolný pátek od fiaska. Házel sebou, lahvemi, oblečením i provokativními gesty a kromě toho všeho bordelu, co nadělal, stihl ještě slušně zpívat, takže se to dalo i poslouchat a zajančit si s ním. Ani nevím, jaká byla reakce na opakovanou větu „Are you having sex yet?“ – našel se někdo?

fotografie: Stanislav Kaczor, David Webr