10. Colours of Ostrava

A takhle se to vybarvilo
L'Orcheste International du Vetex, Madebythefire, Lisa Hannigan, N.O.H.A., Plastic People of the Universe, Mono, Tata Bojs, The Horrors, Apollo 440, Jiří Schmitzer, Le Pneumatiq, Yann Tiersen, Grinderman, Swans a další
14. - 17. července 2011
Ostrava, areál Černé louky a Slezskoostravského hradu
www.the-aardvark.cz/10-colours-ostrava

Druhá půle festivalu přinesla to nejlepší a zároveň i nejhorší. Projevily se dramaturgické chyby i určitá nevyváženost v kvalitě, která se podepsala na rozpoložení návštěvníků. Ty lepší kapely pak zkrátka nemohly vyrovnat rozpaky a vše zůstalo na bedrech těch úplně nejlepších a nejvíce hvězdných. Ti nezklamali.

sobota 16. července
O sobotním poledni míříme na besedu s Jiřím X. Doležalem a Alex Doležalovou v knižním domě Librex. Nával se přes očekávání nekoná, publika je tu akorát na každou židli. Jiří s Alex hovoří vtipně, zajímavě a k věci, debata se ale bohužel jen těžko stáčí od marihuany, byť se nakonec stane a na přetřes se dostanou témata Doležalových článků, práce novináře a Reflex jako takový, i když právě u něj nevydrží publikum tak dlouho, jak by mohlo. Škoda.

Belgicko-francouzský soubor L'Orcheste International du Vetex může těžko zklamat, balkánská dechovka je tu totiž sázkou na jistotu. A nelze nic namítat. Chlapci a děvčata hrají stejně živelně jako jejich balkánští kolegové, co festival otvírali, na rozdíl od nich ale působí spontánněji. Kašlou na jednotný oděv a umírněné vystupování, naopak působí jako náhodně sesbírané pouliční divadlo. Muzika je volnější, nikoli kupodivu ji neubírá na síle, když nestaví na holedbání se o nejrychlejším tempu. Z ní i ze členů kapely čiší jako snad v jediném případě na celém festivalu naprostá přirozenost a uvolněnost, aniž by vše padalo k ucintanému kýči. A právě tohle, ten dojem čehosi, co je plnokrevné samo od sebe a ne slepené ze všeho možného, zašlapává všechnu tu „světovou muziku“ do země. Jen houšť.

V bezprostřední blízkosti Acelor Mittal Stage stojí pódium zaštítěné jménem OKD, avšak cesta na Madebythefire není tak rychlá. U kulišácky umístěného stanu s novým Fernetem se nelze nezaseknout, zvlášť když plac před ním většinou zeje prázdnotou. Program opět okouzluje informací o „v podstatě noisové kapele“. Ježíšku na křížku, noise? Optikou world posluchačů možná. To je na rozdíl od pivařů Black Roll metalový progres! A zatímco všichni world posluchači odkráčeli na mnohem avantgardnější a podnětnější Vltavu, stojím tu s pár vyvolenými a nechávám se unášet návalem neustále se proměňující, instrumentálně vytříbené kytarové hudby. Co by někomu mohlo připadat jako improvizovaná záležitost, je naopak propracované, dotažené do mnoha a mnoha detailů. Vzhledem k povaze ostatních kapel jde zde o malý klenot s jediným kazem – kapela bohužel doposud nemá natočené CD.

Lisa Hannigan na mě v daný okamžik byla až příliš éterická, navíc prostory před pódiem nacpané k prasknutí nefungovaly jako kulisy vhodné tomuto druhu písničkářství. Vystoupení tedy trávím odpočinkem, poté mířím ke hlavnímu pódiu na další kus world music. N.O.H.A. je v tomto směru úplně typická, další nesourodá směska. Odnáším si pouze sem tam vydařenou skorotaneční elektroniku, na které by kapela svou tvorbu mohla postavit, kdyby měla rozum a vkus. Bohužel, takhle je to zase jen cirkus. Proto rychle do New York Stage na Plastiky.

„…zbývá tedy už jen rum a úvahy o tom, jak některé kapely zabíjí, když je má rád každý druhý...“

Nespatřil jsem tuto zaslouženě legendární kapelu při živém koncertu, pročež se docela těším. A ne nadarmo. Samotnému vystoupení předchází sbor přednášející monotónním, afektovaným způsobem z díla Ivana Martina Jirouse. Atmosféra je tak vytvořena, načež mohou Plastic People of the Universe jen nadchnout. Hltám každý akord starých i novějších písní, v duchu už plánuji, kam se za nimi vydám příště. Nemám absolutně co vytknout, oduševnělý avantgardní rock, náročný i lehký zároveň, je v jejich podání lahůdka, jaká ostravský festival jen zdobí. Snad jen pan Brabenec nemusí chodit po pódiu, jakože mu patří, a snad by zdechlé publikum mohlo projevit více nadšení a energie.

Nyní zbývá jen velmi krátká pauza na doplnění alkoholu, hned vedle se už čeká na další legendu. Po zážitku z Plastic People jsou Mono vrcholem celé soboty, při jejich vystoupení poprvé běhá mráz po zádech (šetřeme s tímto obratem, málokdo si jej zasluhuje). Můžu zde házet adjektivy popisujícími podmanivost subtilní a zároveň mohutné hudby, můžu dumat, jestli se mi víc líbí rockové nebo ambientní plochy, můžu jen zírat na tichý šarm samotných členů, ale to bych pouze mlátil prázdnou slámu. Kdo nebyl, prohloupil, kdo neviděl, nežije.

S vrcholem festivalu, který přinesli fantastičtí Mono, se zároveň naplno projevil i jeho největší neduh, či skoro katastrofa. Mám na mysli „moderátory“. Odmítám googlovat, čí to byl nápad, poslat před tisícovky lidí těchto pár šašků, odmítám googlovat, kdo to byl. Jen nechápu, proč prostor mezi kapelami zaplňují věty typu „vedle na pódiu hraje kapela, teď nevím, jak se jmenuje, nemůžu to přečíst, ale to neva, běžte tam, bude to super…“. S přáním smrti by se toto dalo ignorovat, ale když bezprostředně po skončení koncertu vyletí mezi mlčenlivě elegantní členy Mono buran s mikrofonem a začne je burcovat, aby řekli japonsky publiku, že ho milují, stydím se. Ukrutně se stydím. Plánovalo to takto vedení festivalu? Tuhle idiotskou trapnost otravující po celou dobu Colours of Ostrava?

Opět se uchyluji do náruče rumu a už pomalu začínám tušit, že dav přítomný na Tata Bojs bude trochu obtěžující. A správně – poprvé vidím opravdu hromadně-sborový přesun. „Miláčkům britských hudebních kritiků“ The Horrors dávno před koncem mizí publikum směrem ke hlavnímu vstupu, u něhož bude za chvíli vystupovat kapela, v níž mám zalíbení, kažené jednou velkou věcí. Sdílím jej s masou lidí. Nevím, čím to, Tata Bojs ani náhodou nejsou vyloženě lidová kapela. Víc než dobrým vkusem je to nejspíš fatálním nedostatkem chytrých rockovek v českých zemích. Sraček je tu plno, všichni ti billové, fixy, kabáti, ale kam se má uchýlit alespoň trochu soudný mainstreamový posluchač? Bohužel k Tata Bojs.

Na klubových koncertech pak stojí znudění nabušenci, co své estetické cítění realizují skrz krokodýlka na tričku a diody ve světlech nových modelů Audi, a jejich módně vypiplané partnerky, v nichž pobyt v satelitních městečcích a chlastání před polednem ještě nestačil udusat elementární smysl pro pěkné, nadšeně hopkají a šlehají mě náušnicemi do obličeje. Na Colours se pak musím přít s protivnou bagetou v kostkované košili, jíž tak strašně vadí, že před ní kouříme, až zapomene, jak se má chovat k lidem. I na ostatních je vidět, že se tu zrovna dvakrát nebaví, a že na Tata Bojs čekají jako na spásu.

Dramaturg v tomto bodě ovšem selhal – nepředvídal, že na tuto kapelu přijdou všichni, pročež každé jiné než největší pódium bude malé. Lidé jsou pak zcela zbytečně nervózní a protivní. Další chybu dělají Tata Bojs, když jako první hrají taneční „Attention aux hommes.“ Znuděné publikum si chce koncert užít a ne hned bezhlavě pařit, chce být rozdováděno a konečně někým baveno, což nefunguje jen tak, lusknutím prstu. Proto Tatáči k velké škodě tak trochu vyšumí mezi prsty. To Apollo 440 nudí, zbývá tedy už jen rum a úvahy o tom, jak některé kapely zabíjí, když je má rád každý druhý.

„Více než zpocená těla mě však zaujme mladý pán s krátkým účesem, těžkými botami, nekompromisním výrazem a trikem Graveland, který zaujatě pozoruje skupinové africké tance.“

neděle 17. července
Poslední den jsme přivítali s Jiřím Schmitzerem, jeho skvělým suchým humorem a kapelou, která mu trochu brala vítr z plachet. Sám osamocen na velkém pódiu vypadal a zněl lépe a výrazněji. I tak ale vystoupení, které potěšilo. A byla i Prdel. Po Jiřím se vydávám bloumat areálem, procházím hradem, kde je vedle sebe umělá pláž s větráky, před nimiž se natřásají treperendy v bikinách a říhají obrýlení metrosexuálové, a koutek hvězdárny a planetária Johanna Palisy, kde vás distingovaní, ale velice příjemní hvězdáři nechají juknout na černou tečku na slunci, která je velká jak Země. Ještě o kus níž probíhá za úmorného vedra lekce tancování. Více než zpocená těla mě však zaujme mladý pán s krátkým účesem, těžkými botami, nekompromisním výrazem a trikem Graveland, který zaujatě pozoruje skupinové africké tance.

Procházím kolem, když zrovna hraje Divokej Bill, slyším jen, jak říkají, že mají zkušebnu na základní škole, což mi stačí. Pak se na dlouhou chvíli uchyluji do ulic a parků Ostravy, kde s láhví dlím až do Le Pneumatiq, což je prý breakbeat. Hrnu se za nimi, snad si konečně zapařím na něco slušné elektroniky. Opět bleju černé opeřence a přeju autorovi programové brožurky, aby mu někdo vytrhal nehty. Breakbeat? Le Pneumatiq jsou dobří ke kolotočům. A zklamání pokračuje – čert aby vzal Yanna Tiersena za ty stovky metrů, co jsem kvůli té jeho načinčané nudě musel ujít a pak se vracet na Swans. Kvůli únavě jsem ovšem schopen sledovat je pouze v sedě. Jde o skvělý poslech, jen nevím, jestli jejich hudba dnes pořád destruuje tolik, jak si kdysi přáli. Spíš vybízela k zamyšlení. Každopádně je do čeho se zaposlouchávat a co si užívat.

Grinderman hrají fantasticky. Doma i naživo. Nick Cave je Nick Cave, přičemž nikdo menší by mě už asi nerozpohyboval. Ne tak on. Fantastická rocková podívaná, napůl retro, napůl moderna, jistým způsobem avantgardní i chytlavá zaráz, schopná rozhýbat každého. Poslouchám, křepčím, užívám si. Výtečný závěr. Více takovéhoto charismatu v příštích ročnících!

fotografie: Stanislav Kaczor, Petr Piechowicz