Perex obrázek

Unexpect: náš cíl je neustále se vyvíjet

Infobox

Rozhovor s baskytaristou Chaothem vznikl v červnu 2011.

Související články

Nadpis

Unexpect: náš cíl je neustále se vyvíjet

Perex text

Bláznovství bývalo v některých údobích lidstva uctíváno a i když ze své podstaty vytváří zmatky, svou bezprostředností přesto odhaluje a odráží (ne)všední realitu. Kanadští UneXpect patří bezesporu mezi ty bezprostřední hudební formace, které pochopily, že teprve bez jakýchkoliv předsudků může být tvůrce naprosto spontánní a otevřený všemu a všem.

Text

Předpokládám, že si konečně užíváte tu chvíli, kdy máte po pěti letech novou desku, která začíná žít vlastním životem. Máte už plné hlavy nových nápadů nebo pořád myslíte na „starý materiál“ a jeho koncertní prezentaci?
Řekl bych, že platí oboje. Opravdu jsme nesmírně nabuzení a hrdi na to, jak naše deska dopadla, a společně si myslíme, že je tím nejlepším, s čím jsme kdy přišli. A po dvou letech skládání, nahrávání, stříhání, tvorby designu, výroby a tak vůbec jsme více než rádi, že už žije svým životem. Neoznačil bych „Fables..“ za starý materiál, ale poslouchali jsme ho dva roky a, ano, jsem nabuzený na cokoliv dalšího, do čeho se pustíme.
Ne že bychom měli v plánu zase brzy složit novou desku, ale nikdy nevíš. Každý v kapele už má drobné nápady, do kterých se chtějí pustit, a ty budou semínky našeho dalšího opusu. Mohu slíbit jen, že to nevyjde v roce 2016, takže se nebojte. Přál bych si, abychom byli bývali jako kapela více produktivní, ale není to snadné, když se toho v našich soukromých životech tolik děje. A ono taky složit takovouhle hudbu celkem trvá.
No, a pokud jde o koncertování, pak myslím, že to je teď v našich hlavách v prvé řadě. Na to se budeme v nadcházejícím roce soustředit nejvíce. Musíme té hudbě vdechnout život a já se nemohu dočkat, až vystoupíme na pódium a začneme tuhle novou kapitolu.
Já jsem tím, kdo chce vždycky hrát nové věci. Jakmile se rozhodneme (tedy pohádáme) o setlistu, vždycky jsem tím, kdo tlačí nejnovější a nejvýlučnější materiál, jaký máme, protože chci, aby nás naživo reprezentovalo právě to. Taky chci zkoušet nové věci a taky někteří spoluhráči se raději drží staré tvorby, která se nám hraje pohodlněji, takže vždycky skončíme u nějakého kompromisu. A tak vlastně v kapele funguje všechno. Je nás šest, stojíme si za svými myšlenkami a rveme se o každý nápad a názor, a i když je to někdy těžké, přesně tohle dělá naši hudbu takovou, jaká je. V tom kakofonickém šílenství to slyšíte.

Jak vy se vlastně stavíte vůči předsudkům v hudbě? Stále více lidí samo sebe limituje množstvím hloupých hranic, které jim brání prožít život v pravém smyslu jeho jedinečnosti a stejně se staví k hudbě.
V našem světě jsou lidi pouze výsledkem toho, čemu byli vystaveni, co znají, co je život „naučil“. Což je, upřímně řečeno, vlastně hrozně smutné, protože lidi jsou v prvé řadě tím, čím jsou jejich duše, ale mnozí se během svého vlastního života nepoznají, což je … úplně jiné téma.
Jsem si vědom toho, co jsme stvořili, vím, za co to stojí, jsem celkem přesvědčený o svých postojích k hudbě a negativní kritika se mě moc nedotýká. Nemluvě o tom, že ta bývá jen málokdy konstruktivní. Na světe je více nenávistných komentátorů než těch, kteří se chtějí bavit o hudbě a jejích nedostatcích inteligentně.

„Vždycky jsem říkal, že skládat hudbu je jako hrát si na boha.“

Pro tvůrce avantgardní hudby musí být velmi důležitý jak nadhled, aby se nesvazoval přílišnou „konvencí“, tak přehled, aby tomu všemu dal myšlenku a směr. Máš pocit, že už jste za ta léta všechno tohle vychytali a nebo ještě cítíš určité rezervy?
Myslím, že na nové desce se dosud nejlépe pokoušíme uchopit tyto koncepty a doufám, že se na dalších nahrávkách ještě zlepšíme. Neustále se vyvíjet a zkoumat – to je náš cíl. Ale nedostatky tam stále vidím – chtěl bych hudbu ještě více rozebrat, být ještě experimentálnější a hlučnější a spletitější, ale tak aby byla stále patrná vedoucí linka a celek působil jako „píseň“. To je věčná výzva. Nejen posouvat hranice hudby, ale taky pořádně skládat. Jak se to, sakra, dělá?
Vždycky jsem říkal, že skládat hudbu je jako hrát si na boha. Začínáš od nuly. Z ničeho. A něco vytvoříš. A proto nemusíš následovat žádná pravidla, vytváříš a vymýšlíš svůj svět. Oprosti se od svého nástroje, nenechej se svázat. Pokud budeš hrát jen to, co ti jde samo od sebe, skončí to u jednostrunnosti.

Mnohde jsem o vás četl, že krom samotných muzikantských kvalit vzájemně dbáte i na ty kvality lidské. Má pro vás hudba i jakýsi další rozměr přátelství? Věříte, že se v muzice dokáže projevit, když je vytvářená s maximální vzájemnou důvěrou?
Rozhodně to tak může být. Já jediný si myslím, že konkrétně v naší situaci zvuk kapely posouvají spíše výzvy, než důvěra. Pereme se s myšlenkami těch druhých, tlačíme se navzájem coby hudebníci a každý píše pro všechny. Například když skládáme bicí party, každý nabízí své nápady a pro Landryxe to je bolestivé, ale zároveň ho to posouvá, aby hrál jinak a zkoušel věci, k nimž by nemusel dojít. A tak se to má s každým nástrojem. Syriak mi způsoboval puchýře na prstech, když nade mnou seděl a ukazoval mi jen tak z hlavy, co mám zkusit na kytaře, bez ohledu na to, čeho jsem byl schopen. Vnuklo mi to ale zajímavé myšlenky a přispělo k našemu současnému zvuku.
To samé platí pro Exoda, který pro novou desku skládal, i když už v kapele není. Přišel se skladbami, které jsme se naučili a přijali za své. Takže, abychom se vrátili k otázce, rozhodně jsme dlouholetými přáteli a hýčkáme si to, ale taky jsem rád za to, co nakonec vznikne díky pnutí, které je mezi námi jako hudebníky.

Když se podíváš na soudobou (nejen) metalovou scénu, nacházíš tam nějaké odkazy, herní postupy, zajímavé prvky, se kterými bys mohl pracovat i v rámci uneXpect?
No rozhodně. Ovlivňuje nás hodně věcí, ale současná metalová scéna rozhodně taky. Hodně lidí usiluje o neustálé posouvání hranic, a tak je zajímavé sledovat, co každý rok přinese. Nebyli bychom tou kapelou, kterou jsme, kdybychom uplynulých patnáct let neposlouchali to, co posloucháme.

Když jsem připravoval tenhle rozhovor, ke svému překvapení jsem zjistil, že spousta těch avantgardních kapel považovaných všeobecně za zásadní už aktivně neexistuje (když pomineme fakt, že některé byly pouze bočními projekty). Není právě pro experimentální formace tak trochu zavazující ta očekávaná kreativita, nadžánrovost, nápaditost? Logicky i očekávání lidí, kteří tuhle hudbu dokáží docenit musí být větší, než u žánrově jasně vyhraněných kapel, kde jakékoliv experimenty naopak zpravidla u fanoušků narazí.
No, takový je žel život kapely. Většina kapel v současnosti přežívá nějakých osm let. Problémem s hudbou je, že hudebníci jaksi, no, potřebují se najíst. Musí se uživit. Mít střechu nad hlavou, nějaké oblečení a taky vůbec žit, takže většina kapel svou hru na hraní hudby přesune na druhou kolej, i když po ní jejich duše křičí. Všichni víme, že v tomhle průmyslu nejde vydělat peníze a je nesmírně obtížné u něj setrvat po mnoho let. A tak, ať už jde o avantgardní metal nebo punk nebo cokoliv, hrát ve skupině je těžké. Tečka.
Zajímavé je, že kdybychom byli jen jedna z dalších deathových nebo metalcorových kapel, která zní jako všechny ostatní, už bych pravděpodobně před pár lety odešel. Ale zůstávám, protože vím, že držíme něco, co je v mých očích velmi hodnotné a taky tu hudbu dělám rád, protože rovněž osvěžuje mé vlastní uši. Skládat hudbu, jakou jsi předtím nikdy neslyšel, a vydat desku, která se pohybuje mezi všemi tvými vlivy, je úžasné. Skvělá matematická rovnice.

„Nic konkrétního nemůže shrnout témata našich textů.“

S trochou nadsázky, avantgardní metal je pro „sváteční posluchače“ vysoce proteinové pyré, kde je alfou a omegou trocha symfoniky, jazzu, elektroniky a progrese. Ale pro tebe jako tvůrce, vyjma té naprosté tvůrčí svobody, čím je pro tebe vlastně hudební avantgarda?
Zdá se mi, že samotný pojem avantgardní je pro metalovou komunitu celkem nový. Ještě před pár lety jsi ho neslýchal a na naši kapelu se lepí více a více a já pořád nevím, jestli takovou hudbu ještě hrajeme. Hudbu samozřejmě onálepkovat nemůžeš. Když se bavíš o dobrém víně, nepřiřadíš mu „žánr“ a nepopíšeš ho jedním slovem, to prostě nejde. Musíš se bavit o všech chutích a drobnostech a pak teprve možná dojdeš k představě, oč tu jde, protože hudba vždy přece jen hovoří sama za sebe.

Pojďme se věnovat nové desce. V jednotlivých textech rozhodně nepolevujete v obraznosti, obrazotvornosti, ale dokázal bys v pár větách shrnout hlavní myšlenky a motivy, které tmelí všechny „bezesné bajky“?
Má se to takhle. Nic konkrétního nemůže shrnout témata našich textů a právě proto bylo tak těžké najít souhrnný název a pojmenování konceptu naší desky. Jsou to rozdílné příběhy, počínaje silnou sociální kritikou skrytou za fantaskností, přes milostný příběh dvou živých mrtvých existencí, po odraz života ve vesmíru, v čemž není úplně nějaká spojnice.
Pak přišel Syriak a velice umně vytvořil „sbírku bajek“ – různé příběhy a různými ponaučeními. A abychom se srovnali s epičností, dokončili jsme název na „Fables of the Sleepless Empire“ – „Bajky z království beze spánku“.

Bez ohledu na trendy a taky ne že by to bylo při počtu nástrojů a muzikantů v kapele třeba, ale neměl si někdy chuť přizvat ještě nějaké spřízněné hudební hosty?
Viselo to ve vzduchu, ale neuskutečnilo. V budoucnosti to je velice pravděpodobné, moc by mě zajímalo, jak by to dopadlo.

Pokud se nepletu, nemáte žádný oficiální hudební klip. Myslíš, že je těžké vizuálně doplnit a kreativně podtrhnout avantgardu? Podle mě je ta pomyslná tvůrčí svoboda výzvou pro osobité filmaře, o to víc, když se vaše hudba dá přirovnat k bizarní Alence v říši divů. Což se takhle třeba optat Tima Burtona, co dělá v pátek odpoledne?
V roce 2011 oficiálně vydáme náš první klip. A Tim Burton? Proč ne. Ale pravděpodobněji bychom se vydali opačným směrem a udělali něco, co náhderně koliduje s naší hudbou, spíše než něco, co ji doplňuje. Ale jinak jasně, bylo by to úžasné.

Vloni na festivalu Brutal Assault bavili návštevníky Diablo Swing Orchestra a Sigh, letos by vám měli dělat společnost norští avantgardisté Ram-Zet, takže se dá říct, že josefovskou pevnost avantgarda baví. Těšíte se?
Na tenhle koncert se rozhodně těšíme! Netuším, co čekat, a netuším, co mohou lidé čekat od nás. Jasné je, že nemáme rádi, když zůstaneme nepovšimnuti. Na festivalu budeme po tři dny (hrajeme 11. srpna), takže se moc těšíme i na koncerty jiných kapel. Přijďte na nás kouknout. Jsme milí lidé. A život je fajn.

13.07.2011 Jirka Jakoubě

Obrázky vpravo

Unexpect: náš cíl je neustále se vyvíjet