Umbrtka - Hlavní stroj

Stroje, klíče, prdele
2016 / 2017
CD – Werewolf Productions
LP – Library of Hellfire Gods
48:03 (9 skladeb)
šedý metal
www.umbrtka.bandcamp.com/
„Hlavní stroj – zpravidla největší stroj. Horní stroj – stroj umístěný nad hlavním strojem. Zadní stroj – stroj pracující za hlavním strojem. Vzdálený stroj – stroj na druhém konci továrny. Hlavní stroj – stroj, kterým Umbrtka řídí svět.“

Plzeňská Umbrtka po více než dvou letech, jež s ohledem na někdejší dvě až tři nahrávky ročně u ní představují nezvykle dlouhou dobu, dokončila další, celkově už nevím kolikátý počin. „Hlavní stroj byl sestrojen v Morbivodním studiu v letech 2014-2016 a představuje velkoryse hrubou projížďku prachmatickým zaměstím.“ Po některých více či méně vybočujících předchozích albech navíc předkládá návrat k pro ni nejtypičtějšímu ostře metalovému znění.

Převážně jednoduchá a místy až primitivně blackmetalová palba jen velmi těžko zaujme posluchače symfonické hudby, art rocku či jiných vzletněji laděných hudebních forem, jenže současně slouží coby důkaz toho, že i bez oslňující instrumentace, produkce či zvuku možno dosáhnout působivosti, kterou obstarává zejména onen letitý špinavě šedý kult. Zde skutečně příliš nejde o nějakou ušlechtilou hudbu, ale jen to, že kdo jednou přísahal věčnou věrnost Umbrtkovi a skartokratickému státnímu zřízení, se velmi těžko vymaní ze soukolí strojů.

„V jednotlivých skladbách lomozí sny o choroších rostoucích na komínech, každodenní realita provozu, dopady přesunu Plzeňského skartu do Strašic či valivé opojení velkolepostí strojů (včetně stroje hlavního) a hydrochemickou těžbou uranových rud kyselým loužením cenomanských uranonosných pískovců.“

Citovaný komentář k celému albu ještě lépe doplňují nebývale povedené texty, jedny z nejlepších v historii souboru, v nichž se zlověstně vyhrožuje „dostavbou dalších třiceti bloků jaderné elektrárny Temelín“, „prolomením těžebních limitů“ nebo že „bude se těžit i hlušina, práce zvedne morálku“. Nesmírně chytlavý refrén Ú.K.Ú. by v jiném hudebním balení boural vrcholy hitparád, ovšem ještě více těší atmosféricky přesně volenými slovy, z nichž specificky umbrtkovská poetika čiší jako nikde jinde: „Tovární olejový opar vítá mě v šest hodin v práci. Soustruh i karusel zuří, Umbrtka v parní mlze. Vidím růst výrobky z kovu, poctivé, šedé a žhnoucí. Stroje vyrábí stroje, aby do boha to jelo.“

„Když se rodí člověk, rodí se bez klíčů. Když umírá, klíče jsou mu k hovnu.“

„Předivo příbuzenských vztahů a rozepří pohledem potomka rodiny osudově spjaté s prací v průmyslu citlivě zpracovává skladba Horizontář; jindy zase s orosenými brýlemi usedáme k pivu po boku dispečera.“ Jestliže však pouhou minutu a půl dlouhý Horizontář představuje nezadržitelně kvapící rychlopalbu, konformní styl života vedoucí Dispečer prezentuje sobě typickou uvážlivost: „Usedá k pivu navečer, chlápek od měřidel, standardní dispečer.“

„Otázky lidské důstojnosti a svobodné vůle jsou pak obráběny v masivních bezrefrénových konstrukcích, které podpírá dvojice nosných motivů: klíče a prdele. Zatímco Sklíčení je osobním vyznáním zloby vůči svazujícímu objektu, Pozadí posluchači zvolna odhaluje skrytou pravdu o veškerém lidském pohybu a o silách, jimž podléhá tělo i mysl, mikro- i makrokosmos.“

Časově albu dominuje sáhodlouhá kompozice Sklíčení a taktéž ještě masivnější Pozadí, v jehož hlavně posledních čtyřech minutách se posluchač konečně dočká lehce výraznějších náznaků hudby. Zatímco ta druhá obsáhle rozebírá skutečnost, že „lidský pohyb není nežli přesouváním prdelí, které si nás vypěstily a na nichž jsme ustrnuli“, ještě důmyslněji se rýsuje ta první, kde vstupní informace „Nenávidím klíče všech velikostí“ je rozebírána ze všech stran: „Když se rodí člověk, rodí se bez klíčů. Když umírá, klíče jsou mu k hovnu.“

„Album zakončuje optimistická skartokratická hymna.“ Nese název Práce, radost, válka, hostuje v ní Tomáš Kofroň a její skvěle strhující hymnické vyznění míří k závěru, že „mír není zárukou ničeho, válka je zárukou práce“, „mír je nám drahý, nemyl se, ba drahý příliš, žádná láce“ a proto „my cestu nastoupíme a pak z ní vymlátíme přiznání, kam vede“. Poslední uvedený slogan bude asi natolik zásadní, že se dostal dokonce i na etikety vinylu.

Hodně prapodivné těleso jako tradičně balancuje na nakloněné rovině, kde místy až zoufalou hudbu vyvažuje nevšedními slovy a vůbec veškerou tolik osobitou poetikou, v níž kdejaký horlivý badatel snadno odhalí zjevné či skryté myšlenky pochybných ideologií. Následně může zkoumat, zda se tak děje v rámci obdivu nebo výsměchu, zvláště když zde uctívaným kultem zcela nezvykle není žádný charismatický führer, nýbrž běžný plzeňský dělník Ivo Krátký.

„K plnému vysvětlení vizí produkovaných Hlavním strojem nepostačí rozum ani rum, jakkoli obojí může hledajícímu pomoci. To musíte cítit.“