Tengri: nechceme nic kopírovat

Hlavně o nové desce, ale též o výměně kytaristy a přístupu k hudbě jsem si povídal jedné deštivé soboty s Jardou (kytara), Martinem (baskytara) a Sašou (housle) v jednom z vršovických barů, kde jsme se sešli po probdělé páteční noci.
Někteří říkají, že postrock už zemřel a vlna mladých postrockových instrumentálních kapel přichází s křížkem po funuse. Kapela Tengri ale v roce 2009 stála na začátku téhle vlny a vlastně ji dost možná předběhla.

Tehdejší parta lidí ale byla zároveň partou začínajících muzikantů, což zapříčinilo, že zmíněná vlna kapel jak přes kopírák nakonec předběhla je. Teď ale mají Tengri venku druhé skvělé album Ekliptika, které pojednává o nezvratném koloběhu života, a všechny ty kapely si klidně může strčit do kapsy

Začněme trochou historie. Jak dlouho jste spolu a od kdy se považujete za oficiální kapelu?
Jarda: To musíš asi na Průchyho (Martina, baskytaristu kapely – pozn. aut.), to je takovej náš historik, takovej náš anál. Anál naší kapely.
Martin: 11. prosince 2010 jsme měli první koncert, ale to už jsme zkoušeli tak rok.
Saša: Postrock
Martin: Filip si koupil bicí a doma v obýváku si je postavil. Pak Filipovi zakázali doma na bubny hrát, tak si pronajmul zkušebnu na Strahově, kde zkoušíme dodneška.
Jarda: To já jsem si koupil kytaru na podzim 2009 a hned po mě Martin baskytaru. Ještě než jsme chodili na Strahov, tak jsme něco zkoušeli u mě doma.

A díky Tengri jste se teda začali učit na vaše nástroje úplně od píky? Vzali jste do ruky nástroje a začali rovnou hrát postrock?
Jarda: Jo, hned jsme začali hrát postrock. I když Godspeedy zrovna nikdo z nás neposlouchal, ani neposlouchá. Spíš všichni už někdy od čtrnácti posloucháme Neurosis nebo třeba Isis.
Martin: V podstatě jo. Hned první věc, co jsme začali dávat dohromady, je vlastně intro z naší první desky. Tahle věc nám ukázala, že to půjde, a za rok už jsme v baru Sbohem rozume měli první koncert.

Přišli na něj lidi?
Jarda: Přišlo docela hodně lidí. Samozřejmě hlavně kamarádi, protože byli zvědaví, co tvoříme.

Takže na druhý koncert už nepřišel nikdo…
Jarda: Druhej koncert jsme spojili s narozeninama a bylo to asi rok po prvním koncertu, takže to bylo podobný. Ale pak už jsme tolik kamarádů na náš koncert nikdy nedostali.

„Během nahrávání odešel druhej kytarista Charlie. Nahrál to a zmizel.“

Po čase, kdy jste hráli ve čtyřech ještě s kytaristou Charliem, jste přizvali tady Sašu na housle.
Saša: S kapelou Aaen Anima jsme párkrát s Tengri hráli a hrozně se mi jejich hudba líbila. Když se mi kluci ozvali, jestli bych s nimi nechtěl hrát, tak jsem byl strašně šťastnej. Pro mě to bylo něco jako splněnej sen.
Jarda: To je taková trochu osudová chvíle. Jsme tím mezi kapelama, se kterejma vystupujeme, odlišitelní. My sice cítíme tak nějak přirozeně, že tam ty housle patří, ale většina posluchačů to vidí jako dominantní prvek, přitom na ně Saša moc neumí hrát. To tam napiš!
Saša: Navíc nejsem většinou slyšet.

Proč se jmenujete Tengri?
Jarda: Je to podle filmu Mongol, který nás v tu dobu hodně ovlivnil.
Martin: Původně jsme si mysleli, že se budeme jmenovat Mongke Tengri, což nám ale pořád připomínalo opice, přitom to ale znamená Věčné nebe.
Jarda: Prahli jsme tehdy asi po nějaký spiritualitě a to jméno je takovej druhej produkt toho období.

A věříte v boha?
Jarda: Tak tady Pruchy je ateista, Saša je racionální vědec, který věří…
Saša: Nevěřím v nic. Ale zároveň to neznamená, že to, co se zatím nestalo, se stát nemůže.
Jarda: A já věřím v hlubší smysl věcí, a že to, co se děje, není věc náhody a okolností. Věřím v nějakou vyšší moc, i když tomu nemusíme říkat bůh.
Martin: Jarda hlavně věří v dobře ubalenýho jointa.

Před čtyřmi roky jste vydali album Tengri. Teď vyšla Ekliptika. Změnil se nějak během těch let váš tvůrčí přístup?
Saša: Umělecký otec Tengri je Jarda. Tak to bylo na debutu a je to tak i na Ekliptice.
Jarda: To asi jo, ale ten rozdíl při tvorbě nových věcí je patrný. Sice to je pořád postavený na miliardě stupidních nápadů, ale teď mnohem víc než dřív mají ostatní členové kapely prostor vymýšlet si tam vlastní party.

Ekliptiku jste nahrávali asi rok a půl, přitom původní plán vydání byl už před rokem.
Jarda: Původní vize byla, aby to bylo hotový o rok dřív o Vánocích, jenomže jsme to museli přehrát, protože to, co jsme loni předvedli, to bylo strašný. Ta původní verze nebyla vydatelná. Navíc nám během nahrávání odešel druhej kytarista Charlie. Nahrál to a zmizel.

Co se mezi vámi stalo, že odešel?
Jarda: Jan Killerstein byla obrovská osobnost a velkou měrou se podílel na rozvoji naší kapely. Minimálně na mě měl zásadní, hlavně lidský vliv. Byl to vynikající bavič a kamarád. Měli jsme ale trochu odlišný představy o tom, co chceme dělat za hudbu.
Martin: Teď hraje s novou kapelou, která se jmenuje Mad Monkey, a to přesně odpovídá tomu, k čemu vždycky hudebně tíhnul.
Jarda: Na něj byla hudba Tengri moc komplikovaná a chtěl hrát něco jednoduššího. Navíc přesto, že se živí jako svářeč, tak to na něj bylo moc teplý. A to tam taky napiš.
Martin: My jsme ho tenkrát z punku a metalu přetransformovali úplně jinam, ale on byl vkusem a herně pořád trochu jinde a teď se k tomu vrací s novou kapelou.

„Dřív jsme si mysleli, že skladba musí trvat dvacet minut a musí bejt hrozně pomalá a temná.“

A tak máte novýho kytaristu Rodriga…
Martin: Měli jsme nejdřív na hostování Ferriho z Nulajednanulanula a teď máme vynikajícího kytaristu Rodriga, kterej prošel kapelama jako Underground Theatre, Drom a dalšími. Známe se už delší čas a vždycky jsme si po lidský stránce tak nějak rozuměli.
Jarda: Přišel k nám jako vynikající hudebník a kamarád, ale hůř se z něj dělá legrace. V každým případě je po Sašovi nejlepší hudebník v kapele a možná úplně nejzkušenější, což se projevuje jak na koncertech, tak na zkouškách. Navíc je perfekcionista a na to jsme předtím nebyli zvyklí.

Jak se stavíte k projekcím?
Jarda: Máme svoje vlastní světla a o projekci přemýšlíme. K naší hudbě se určitě hodí. Ale je to zase problém, že si ji budeme chtít udělat sami a času tolik není.
Martin: A jde i o nápady. Projekci má už dneska strašně moc lidí…
Jarda: Dokud si nebudeme jisti něčím, co bude reflektovat nás, tak to radši dělat nebudeme. Nechceme nic kopírovat.

Na nový desce hrajou větší úlohu housle, jsou hravější a svébytnější. Navíc skladby jsou tak nějak čistší nebo přehlednější.
Saša: Tak je to hodně daný tím, že první desku jsem dohrával už do hotového a nebyl jsem při samotné tvorbě skladeb. Při míchání Ekliptiky jsme ale narazili při použití houslí na strop. Spoustu pasáží jsme vystříhávali, aby housle nezněly jako sólový nástroj.
Jarda: Určitě jsme se drželi toho, že to musí fungovat jako celek. Umíme líp hrát na naše nástroje, takže umíme zahrát složitější věci a taky jsme se naučili hrát rychleji. Ekliptika je rychlejší. Do těch skladeb se promítá hlavně období, co žijeme a naše momentální rozpoložení.
Martin: Jak říká Jarda, hrajeme rychleji. Dřív jsme si mysleli, že skladba musí trvat dvacet minut a musí bejt hrozně pomalá a temná. Dneska jsme to schopný nacpat do sedmi minut.

O čem Ekliptika je?
Jarda: Ekliptika je relativní dráha slunce po obloze. Jak to vidíš ty ze země. Důležitá je relativnost života. Každý ho prožívá jinak, ale každý něco poznává, hledá, nalézá a pak na konci ztrácí, smiřuje se s tím a přijímá, že to takhle prostě pořád do kola běží. Každý má na život svůj náhled a žije si svůj život. Existuje tu koloběh života, který je u každýho úplně stejný ale zároveň úplně jiný.

Dá se říct, že je pro vás v životě hudba to nejdůležitější?
Martin: Nedokážu si představit, že by mě něco naplňovalo víc než muzika. Ani baseball, který mám rád a s Jardou ho děláme, mi tolik nedává. Zážitky s kapelou jsou pro mě už léta nejvíc. Ať už se jedná o naše koncerty a zkoušky, koncerty, co pořádáme, nebo spousta akcí, na kterých jsem jako divák. Například cesta vlakem do Německa s Jardou na Neurosis v devětadevadesátým je nezapomenutelná. Práce je pro mě v zásadě jenom prostředek pro získání prostředků.
Jarda: Za mě je muzika prostě fontána emocí. Je pro mě strašně důležitá. Nějaký cíle a vize, to jsou jenom vzdušný zámky. Důležitej je momentální prožitek.

fotografie: Tomáš Šrejber