Tamás Kátai: Thy Catafalque jsou svobodný organismus

S Tamásem Kátaiem jsme si psali v průběhu jara 2016.

Maďarský skladatel Tamás Kátai působí na scéně už téměř dvacet let, ale zasloužené pozornosti se mu dostává až v poslední době. Avantgardně metalový projekt Thy Catafalque vydává pod labelem Season of Mist, který zaštítil i aktuální desku „Sgùrr“. V rozhovoru jsme se zaměřili nejen na jeho tvorbu, ale také osobitý skladatelský přístup a krásy Skotska, které je již pár let jeho domovem.

S tvou tvorbou jsem se poprvé setkal na albu „Rengeteg“ z roku 2011. V porovnání s ním představuje „Sgùrr“ poměrně výraznou změnu. Obsahuje typické známky tvého rukopisu, ale zároveň je mnohem odvážnější a ještě více rozšiřuje žánrové spektrum od citlivého folku, přes dark trance až po ryzí black metal.
S „Rengeteg“ jsem dosáhl bodu, který jsem nemohl nebo spíš nechtěl překonat. Album obsahovalo chytlavé, folkově metalové kousky se slušnou porcí čistých vokálů a čitelných písňových struktur. Nicméně jsem měl pocit, že pokud budu takto pokračovat, dospěju k obyčejnému folk metalu, po čemž jsem nikdy netoužil. Navíc Attila Bakos, který plnil roli zpěváka, se rozhodl věnovat čistě sólové tvorbě, což mě ještě víc vyhecovalo experimentovat.
Vytvořit album „Sgùrr“ bylo nesmírně náročné a jsem na pochybách, jestli se mi to vůbec podařilo. Poslední tři roky byly kolotočem zmatků a umělecké krize. Věděl jsem přesně, co nechci, ale zároveň jsem si nebyl jistý tím, co jsem vytvořil. Alespoň já sám to dokážu na albu vypozorovat. „Sgùrr“ je celkem nekompaktní, ale zároveň jsem jej strašlivě potřeboval dodělat, abych si konečně pročistil hlavu.

Jakou roli v tom hrál tvůj nový domov, kterým se stal Edinburgh? Z alba je doslova cítit ostrovní počasí a také občas zaslechnu lokální progresivní kapacity.
Miluju Skotsko a miluju Edinburgh. Tohle místo mě nesmírně obohatilo a v plné míře se to projevuje v mé tvorbě a chování od alba „Róka Hasa Rádió“ z roku 2009.
Když už se bavíme o „Sgùrr“, tak i název pochází ze skotské keltštiny, kde to znamená vrchol hory, což přesně popisuje mé dlouhé výpravy do přírody. Kámo, miluju skotské vysočiny! I teď, kdy na ně jen myslím, mám husí kůži.

Působíš, že ses ve Skotsku řádně usadil, ale začátky musely být náročné. Něco podobného jsem zažil a asi proto mám tak blízko k albu „Rengeteg“ – nová země, nové frustrace a do toho to ostrovní počasí…
Do Skotska jsem se z Maďarska přestěhoval v lednu 2008 a první album, které jsem zde složil, bylo „Róka Hasa Rádió“. Bylo to velmi zajímavé, ale zároveň nesmírně intenzivní období. Na hudbu jsem neměl zpočátku ani pomyšlení. Všechno se točilo jen kolem hledání práce, místa k přespání a jednoduše potřeby přežít. Neměl jsem s sebou moc nástrojů, dokonce ani počítač a bylo mi to celkem jedno. Na život jsem se v té době díval z úplně jiné perspektivy. Když se moje zázemí ustálilo, pomalu jsem se začal zase věnovat hudbě.
„Róka Hasa Rádió“ je plné mých vzpomínek na dětství, vůní domova, nostalgie a všeho, co jsem opustil. Možná i proto pro mě tohle album tolik znamená. „Rengeteg“ pak vzniklo v mnohem vyrovnanějších podmínkách.

„Vytvořit kvalitní tříminutovou píseň je nejnáročnější věc na světě .“

Co ses během toho procesu dozvěděl o sobě? Byl to i nový impuls k prohloubení tvé filozofie a životního stylu: bez masa, alkoholu a negativismu?
Tohle je dost citlivé téma. Je to mé osobní rozhodnutí, které pro mě moc znamená. Nikdy jsem nepil, nekouřil a jsem spokojený vegetarián už asi šest let a celkově na sebe dbám. Něco takového by bylo v Maďarsku považováno za zvláštní. Jsme tlustí, žereme všechno, na co přijdeme, chlastáme a kouříme. Vést zdravý životní styl je tak na ostrovech mnohem snazší, ať už pokud jde o zdroje nebo společenskou přijatelnost. Cítím se vážně skvěle. Je možné, že by k téhle změně nedošlo, kdybych zůstal v Maďarsku, ale kdo ví? Na druhou stranu je občas fajn dorazit domů a vrátit se na pár dní do starých kolejí.

Novinka „Sgùrr“ je výbornou ukázkou tvého vývoje. Jedná se především o osobitou práci s folkem a stejně je i tím nejčernějším čardášem, což je něco, co z tvé tvorby nikdy nezmizí.
Je to zvláštní, protože když jsem byl dítě, folk a hudba vůbec mi nic neříkala. Začal jsem se o ni zajímat až ve dvanácti. Zprvu to byla elektronická hudba, později metal a mnoho dalšího. Následně jsem začal skládat vlastní věci a z nějakého důvodu se všude objevoval folk a folklor. Je totiž součástí mého kulturního dědictví a kořením regionu, ze kterého pocházím. Na druhou stranu vždy to držím na uzdě. Snadno by se z toho vyklubala katastrofa.

Přibliž nám styl, jakým přistupuješ k vytváření atmosfér. Ve tvé hudbě se dá až překvapivě snadno ztratit a jindy se zase vyplatí nechat se vést.
Hudbu vnímám jako kresbu, kde maluji pomocí tónů. Dokonce i s přímočarými skladbami je důležité vytvořit silnou náladu, charakteristickou barvu. Zároveň nejsem schopen popsat, jak to dělám. Mění se to od písně k písni a to je na tom to nejzajímavější.

Jak to potom vypadá, když píšeš? Máš představu, jak bude píseň vypadat od začátku?
Většinou nemám sebemenší ponětí, jak skladba dopadne. Nejlepším příkladem jsou extrémně dlouhé písně, které mám na albu vždy tak jednu, dvě. Píšou se doslova samy. Skutečně neplánuju, aby měly patnáct minut, ale když na nich dělám, otevřou se rázem nové a nové cesty, kterými bych se mohl vydat a doslova nemůžu odolat. Vyrazím a pak se zobrazují další. Fakt si to užívám, ale pak si zase řeknu dost a donutím se vrátit se k hlavnímu motivu. Nicméně to je asi nejnáročnější věc na světě – vytvořit kvalitní tříminutovou píseň.

Upřímně, byl jsem velmi překvapený, když jsem zahlédl popis tvého vybavení. Jen těžko se dá uvěřit, že jsi schopen celý proces tvorby alba zvládnut sám a s takovým minimem.
Už osm let používám stejný stolní počítač, kde nemám ani externí zvukovou kartu. Dále mám vybavení na mix v hodnotě čtyřiceti liber, sedmistrunný Ibanez, syntezátor Korg N5 a starý mikrofon. Připadám si jako jeskyní muž. Pořád si říkám, že svůj systém zdokonalím a jednou k tomu určitě dojde.

„Nejsem dobrý zpěvák, growler už vůbec ne, ale kvůli novým okolnostem jsem si s tím musel umět poradit.“

Jak to řešíš v případě bicích? Zní až nebezpečně přirozeně.
Ale no tak, zas tak dobře nezní. (smích) Všechno je naprogramované. Dobrý bubeník nakope počítač do zadku, ale v mém případě, pracovním zápřahu a hlavně finanční situaci je nutné improvizovat. Na druhou stranu už jsem si na to zvykl a tak nějak to ke mně patří. Nicméně neříkám, že nikdy nebudu mít na desce bubeníka.

Další roli, kterou jsi musel zastat, byla po odchodu Attily i pozice zpěváka.
Jeho odchod mě nabudil plně experimentovat. Proto je taky „Sgùrr“ téměř úplně instrumentální. Nejsem dobrý zpěvák, growler už vůbec ne, ale kvůli novým okolnostem jsem si s tím musel umět poradit.
Attila mezitím vydal sólové album, kde se zaměřuje především na zpěv. Určitě si to poslechněte, pokud se vám jeho hlas líbil.

Kdy ti vlastně došlo, že ti vyhovuje sólová práce? Se vší úctou, složitá kreativní osobnost se specifickým vkusem od jazzu po minimalismus asi nevyjde s každým…
To skutečně ne, a proto odjakživa píšu sám. Už někdy v roce 1992 jsem měl Commodore Amiga 500, se kterým jsem nahrál své první pokusy. Následně jsem se dal na metal, ale neuměl jsem na nic hrát a proto jsem Amigu používal pro imitaci reálných nástrojů a tvorbu hudby. Tak tomu bylo s raným projektem Darklight, kde jsem vytvořil další kupu demo nahrávek. V roce 1996 jsem se přidal ke kamarádům v rámci Gire, se kterými jsme zažívali úžasné chvíle až do roku 2007, kdy jsme se rozpadli, protože jsme všichni opustili Maďarsko.
Thy Catafalque nicméně nebyl můj sólový projekt celých třináct let, ale když už kytarista János Juhász nemohl přispívat, pokračoval jsem sám. Pracovat sám má však své výhody i nevýhody. Můžeš dělat, cokoliv se ti zlíbí, což má ale dvě strany mince. Občas kontrola neuškodí, hlavně když se nemůžeš rozhodnout. Chybí ten svěží pohled zvenčí…

Mezi tvé inspirace jsi jednou zařadil i smrtelně pomalý blues jazz. Proto by mě zajímalo, jak jsi na tom s třeba s balkánskou dechovkou, která umí, vedle tradičního cirkusu, občas i dost hrobová tempa?
Několik balkánských souborů znám, ale maďarská hudba je skutečně velmi odlišná. Obdivuju rodilého Maďara jménem Félix Lajkó, který žije v Srbsku. Je to nesmírně přirozený, velice nadaný umělec slučující srbskou, cikánskou a maďarskou hudbu s klasikou, jazzem a lidským šílenstvím. (smích)

„Fanouškovství není nic pro mě.“

Opravdu mě překvapilo, že v případě textů primárně čerpáš z maďarské literatury dvacátého století.
Jsem diplomovaný učitel maďarštiny, angličtiny a literatury, takže je to velmi přirozené. (smích) Navíc první polovina dvacátého století je skutečně zlatou érou odkazu naší literatury. Tři hlavní generace kultovního literárního žurnálu Nyugat představovaly nejzásadnější básníky a spisovatele, kteří měli vliv na celou naši kulturu, což trvá dodnes.

Přibliž nám také, jak došlo ke spolupráci s uznávaným vydavatelstvím Season of Mist.
V roce 2004 jsem jim poslal „Tűnő Idő Tárlat“ a v roce 2009 „Róka Hasa Rádió“. Líbilo se jim to, ale Thy Catafalque byli pořád ještě moc velký underground. Proto „Róka Hasa Rádió“ tehdy vyšla u Epidemie Records (českého labelu, pozn. ed.). Po opravdu pozitivním přijetí se jméno kapely dostalo mnohem dál a s „Rengeteg“ jsem dostal šanci u Season of Mist. Líbí se jim můj přístup a naše spolupráce opravdu nestojí na komerčním úspěchu, od toho mají jiné kapely.

Čemu se věnuješ kromě hudby? Nepochybuji, že patříš mezi ty, kteří musí fungovat ve stylu „někde vydělávat peníze a až poté se věnovat svému hudebnímu hobby“.
Přesně tak. Mám tři normální práce a ve volném čase, kterého není mnoho, skládám hudbu. Moc rád také fotím a věnuju se horské turistice, nejlépe obojímu zároveň.

Jak jsi spokojen s úrovní pozornosti vůči tvé tvorbě po téměř dvaceti letech existence Thy Catafalque? Cítím, že v posledních letech se tvá pozice opravdu razantně zlepšila a obecně si své pravé posluchače hledáš snadněji.
Jsem absolutně spokojený. Nejsem pod žádným tlakem, mám absolutní uměleckou volnost, ale zároveň mám možnost představit svou práci lidem a určitému počtu z nich se líbí. Řada mnohem lepších kapel nikdy takovou příležitost prezentace nedostala. Nicméně jsem si jistý, že bych tvořil naprosto stejnou hudbu i bez jakéhokoliv partnera v podobě vydavatelství.

Volně bychom tě mohli zařadit mezi avantgardní metal, ale ví se o tobě, že ti ostatní formace z této sféry nejsou blízké.
Pár jich mám rád, ale spíš nejsem fanda ničeho. Fanouškovství není nic pro mě.

Překvapení na konec. Snad nikoho jsem nikdy neslyšel říct: „Vynechte má první dvě alba!“
No, prostě nejsou dobrá. Mnoho atraktivních nápadů bylo mizerně realizováno. Trvalo to více než rok, než mě v Blood Music přesvědčili znovu vydat mou starší tvorbu. Nicméně musím uznat, že třídisková edice těchto nahrávek vypadá opravdu krásně a elegantně.