Silent Night #11 feat. Ipek Gorgun a Stephan Mathieu

Ambientní tour de force
23. září 2017
Praha, Divadlo Ponec
Je to známý vzorec. Vznikne zajímavý projekt (kapela, klub, zine), rychle stoupá vzhůru, nějaký čas o něm mluví celá subkulturní bublina, načež zájem vyšumí a lidé se přesunou jinam. Série Silent Night začíná třetí sezónu, ale tomuto průběhu zatím vzdoruje.

Přitom si bez větších změn stojí na svém – zvaní hudebníci se striktně drží v oblasti ambientu, field recordings, sound artu, zůstává také formát celonočního koncertu s přespáním (u nás jde o unikát, ve světě stojí v tomto kontextu za zmínku třeba sedmihodinová nahrávka Roberta Riche nebo vystoupení samorostů Nurse with Wound). Tahle stabilita se ale týká také formátu účinkujících – dramaturgové pravidelně vozí světové umělce (B. J. Nilsen, Jacob Kirkegaard, Machinefabriek), kteří by se k nám jinak těžko dostali.

I na jedenáctém dílu Silent Night byl sál poměrně zaplněný: většinou matracemi pro nocující, menší část večerních návštěvníků se krčila na stupních vzadu. Úsporný prostor divadla Ponec se k tomuto účelu skvěle hodí, kromě toho jej doplnily visící objekty v sálu a „projekce“ rostlin na pult s elektronikou. Strohé a efektní osvětlení pracovalo podobně jako hudba hlavně s drobnými změnami.

„V kombinaci s velice solidním fyzickým zvukem se posléze dostavoval až psychedelický efekt rozpuštění nebo rozvolnění vnímání.“

Turecká producentka Ipek Gorgun patřila mezi méně typické vystupující v sérii. Namísto komplexních elektronických struktur a barev debutové nahrávky Aphelion (vyšla rovnou na renomovaném labelu Touch) svazovala Gorgun několik vrstev do poměrně hlasité zvukové masy, ve které se detaily ztrácely. Místo Rashada Beckera najednou přicházel na mysl Paul Jebanasam. Klasický vývoj setu crescendo–decrescendo a jednoduché smyčky výrazně zaostaly za neprvoplánovým albem. Až v závěrečné části více vyvstaly detaily a podařilo se navodit dojem hloubky, která mě do sebe na několik krásných chvil vtáhla.

Ambietní veterán Stephan Mathieu pak působil jako profesor vedle talentovaného, ale dosud nezkušeného studentíka. Design jednotlivých zvuků, práce s dynamikou, skladba, celkový záměr setu – to vše bylo od prvních chvil na mistrovské úrovni. Němec dal protentokrát sbohem minimalismu (tedy v rámci žánru) a vyloženě vodil posluchače po magických zvukových krajinách. Otřepané mořské a snové metafory přece jen nejlépe vystihují způsob, jakým se smyčky a plochy neustále přelévaly v něco nového, nečekaného, a přece zcela organického. Možná šlo o psychoakustické jevy, možná o ozvěny v místnosti, mohl to opravdu být hudebníkův um – ale v hudbě jako by se nedalo dobrat pevného základu, vždy se jen odhalila nová vrstva nebo přišla nečekaná změna. V kombinaci s velice solidním fyzickým zvukem (jen občas basy něco rozvibrovaly nebo je nezvládl jeden reproduktor) se posléze dostavoval až psychedelický efekt rozpuštění nebo rozvolnění vnímání. A s postupujícím časem a únavou se člověk propadal na hranici spánku, ve která hrál Mathieu liminální soundtrack. Kdo ví, co se zdálo těm, kteří opravdu usnuli.