Recenze

Vesmír může začínat u kamen. Ačkoliv se i na svém třetím albu po nečekaném návratu Master's Hammer obracejí do roztodivných směrů, je na jejich hudbě patrné napojení na současnost, byť opravdu zabydlená je někde jinde. Ozvuky starých světů se snoubí s lamentacemi nad tím současným, opojení je zde odzkoušeno generacemi i lety osobní praxe.

Kde se vzal, tu se vzal Jelen. Kapela sedmi vesnických chasníků, kteří hrají směs popu, folku a písničkářství. Není však jisté, nakolik jde o organickou kapelu a nakolik o promyšlený obchodní tah. Některé indicie jsou ale průkazné.

„Kontrakultura bují – vyšla Nová deska se starym obsahem“, praví její příloha, šířená jako „orgán Sdružení pro potírání středního proudu“. Není proto divu, že „pracující i nepracující lid země, kde lid miluje klid, se táže po příčinách vzniku případu Retroprotest.“

Chce se říct, že nové dílo Mono přichází v dobrý čas. Plískanice, zima, tma a smutně se tvářící lidé jsou pro poslech smutné hudby nejlepší možnou kulisou. Ale není to ani potřeba. I kdybyste se při poslechu dozvěděli o narození potomka, výhře v loterii nebo vás zamkli v cukrárně, nechali byste všechno – děcko, prachy i větrníky – vlastnímu osudu a jen byste se sluchátky koukali do prázdna.

Dva roky po albu „The Seer“ nakládají Michael Gira a spol. posluchačům na záda další kládu a dávají jim dvě hodiny na zápas s ní. Swans rozhodně nejsou kapelou, o níž by se dalo uvažovat v intencích soutěží o nejlepší alba. Příjemnější je pozorovat s lehkého odstupu – a snad i s lehkým nevěřícným obdivem – jejich počínání.