Recenze
Tvrdé kytary máme na Aardvarku rádi, nikoliv ovšem tupé kytary. O dvou jejich podobách píšeme níže.
Tradičnějším podobám metalu se na Aardvarku čas od času věnujeme, zvláště pokud mohou připoutat zájem ke kapelám, které v sobě mají dostatečnou dávku osobitosti, byť často (částečně) skrytou pod nánosem žánrových zvyklostí. Jako tentokrát.
„Všechno zlé je k něčemu dobré“ je věta, kterou sice nehodláte říkat člověku, jenž stoupnul na minu, či oběti kyselinového útoku, ale fanoušci tvorby Nicka Cavea a jeho kamarádů z mokré čtvrti si ji v prosinci 2011 mohli opakovat pořád dokola. Dnes již pětapadesátiletý bonviván tehdy totiž k nelibosti mnohých ukončil činnost garážovým rockem burácejícího projektu Grinderman.
Zatímco na koncertech Limp Bizkit se kytarista Wes Borland maskuje čím dál důmyslněji, u Black Light Burns je tomu naopak. Jako by se i tím snažil všechny přesvědčit, že roky v kapele, která ho proslavila, vlastně hrál na zapřenou a teprve v čele Black Light Burns může být konečně sám sebou.
Jedna deska, dvě strany, čtyři kapely, osm písní. Dva české a dva španělské soubory. Tři názvy splitu, jenž podepsali tři vydavatelé. Obal zjevně kopírující nejslavnější dílo Beatles. Tři divoši, tři stěhováci, čtyři skautíci, čtyři přístavní pobudové. Celkem čtrnáct individuí ze tří měst a dvou zemí.
- « první
- ‹ předchozí
- …
- 3
- 4
- 5
- 6
- 7
- 8
- 9
- 10
- 11
- …
- následující ›
- poslední »
