Recenze

Lastofmykind jsou čtveřice mládežníků z Prahy, našeho nejmetropolitnějšího města. Mají tak blízko ke zdejší scéně, k subkulturnímu kvasu, ke všem těm nezávislým hipstersko-pankáčským bohémům. Umí v tom chodit, užívají si života, nemají mezerník a hrají postrock.

Kata mám rád, třebaže jeho „Prago Pyčo“ si ke mně hledalo cestu spoustu let. Před dekádou na vejšce mě skrz „HDP“ jedouc v káře a cítíc se jak funky boss svými songy neukecal, i když už tenkrát jsem mu tu floutkovskou image žral. Převažovaly Chaozz předsudky a to byla chyba.

Českobudějovičtí Isacaarum se evidentně nacházejí ve znamenité formě. Zatímco minulé album „Vaseline“ bylo průběžně slibováno předlouho a vydáno šest let po svém předchůdci, tentokrát k porodu nového materiálu stačily dva roky a pár měsíců.

O smysluplnosti mnohých „tributních“ alb sice můžeme polemizovat, leč snad nestřílím zcela mimo, když vyjádřím přesvědčení, že hlavním motivem k jejich poslechu bývá obyčejná lidská zvědavost.

Šumperští Dying Passion nezaháleli a pouhý rok a půl od předchozího alba „Amplify“ přispěchali s další nahrávkou. Ta zaujme kupříkladu tím, že není jen obvyklým shlukem několika skladeb, ale koncepčně uceleným projektem, oproti dosavadním zvyklostem promítnutým také do nepatrně navýšeného počtu písní i prodloužené celkové délky alba.

Reporty

Moonwalk se zavřenýma očima
Rodina se sešla
Veledobré to bylo
Kavárna Na Mýtince
Jako vždy něco navíc