Recenze

„Kontrakultura bují – vyšla Nová deska se starym obsahem“, praví její příloha, šířená jako „orgán Sdružení pro potírání středního proudu“. Není proto divu, že „pracující i nepracující lid země, kde lid miluje klid, se táže po příčinách vzniku případu Retroprotest.“

Chce se říct, že nové dílo Mono přichází v dobrý čas. Plískanice, zima, tma a smutně se tvářící lidé jsou pro poslech smutné hudby nejlepší možnou kulisou. Ale není to ani potřeba. I kdybyste se při poslechu dozvěděli o narození potomka, výhře v loterii nebo vás zamkli v cukrárně, nechali byste všechno – děcko, prachy i větrníky – vlastnímu osudu a jen byste se sluchátky koukali do prázdna.

Dva roky po albu „The Seer“ nakládají Michael Gira a spol. posluchačům na záda další kládu a dávají jim dvě hodiny na zápas s ní. Swans rozhodně nejsou kapelou, o níž by se dalo uvažovat v intencích soutěží o nejlepší alba. Příjemnější je pozorovat s lehkého odstupu – a snad i s lehkým nevěřícným obdivem – jejich počínání.

Tisková zpráva k debutu dua Monikino kino zdůrazňuje, že zde – možná oproti očekávání – stojí za hudbou filmařka Monika Midriaková, zatímco člen Midi lidí Petr Marek dodává texty. Ve slovenštině. Poznámka je to důležitá, kapela se ale nežádoucího nánosu obliby Midi lidí bát nemusí. Na to jsou „Prázdniny“ až příliš osobité. A důležitější než muzikanti jsou nakonec protagonisté povědomého příběhu.

Po několika kompilacích, demáčích a splitkách přichází scénou milovaní Remek konečně i s takříkajíc dospělou deskou, tedy s dlouhohrající dvanáctipalcovou nahrávkou. Nahráli ji již tradičně u Bluma z Gattaky a současně tak utvořili i manifest svobodné DIY punk/hc scény, veganství, rovnosti a pospolitosti na cestě za vyššími cíli.

Reporty

Čajový dýchánek
„Pro všechny moralistický klauny“
Praskněte své bubliny
Úřední hodiny progrockového orgánu