Recenze

O smysluplnosti mnohých „tributních“ alb sice můžeme polemizovat, leč snad nestřílím zcela mimo, když vyjádřím přesvědčení, že hlavním motivem k jejich poslechu bývá obyčejná lidská zvědavost.

Šumperští Dying Passion nezaháleli a pouhý rok a půl od předchozího alba „Amplify“ přispěchali s další nahrávkou. Ta zaujme kupříkladu tím, že není jen obvyklým shlukem několika skladeb, ale koncepčně uceleným projektem, oproti dosavadním zvyklostem promítnutým také do nepatrně navýšeného počtu písní i prodloužené celkové délky alba.

Pokud vám stále chybí Arcturus, tak vám nyní začnou chybět i Vulture Industries. Ti hráli na prvních dvou albech jako jejich vzory, přičemž nezáleželo na tom, že takřka okopírovali notu od noty. Hlavně to bylo po čertech zábavné a rozhodně lepší, než co nám předestřeli teď. Takzvaná vlastní cesta totiž moc parády neudělala.

Brněnská legenda Insania po více než třech letech zcela chvályhodně zapálila dům a porazila strom, zabít syna se však neodvážila a proto alespoň zplodila hovado. Tím je osmé podvratné album, vybavené sice gramaticky záměrně chybným názvem, ale také velmi pěkným obalem, kterýžto vyniká nejen v kompaktní, ale hlavně vinylové podobě.

Martin Bartoš a Jan Hamerský nad deskou „Hierofánia“, kterou slovenští Algor vydali loni, deset let po debutu „Úder pohanského hnevu“, těžko nacházeli společnou řeč. Zatímco Martin, který kolegovi hned na úvod uštědřil krátkou přednášku z religionistiky, v Algor viděl velký příslib do budoucna, Jan jeho nadšení moc nesdílel. Čtěte dále.

Reporty