Recenze

Jsou koncertní záznamy, kvůli nimž se za obřího halasu sjede početná armáda zvukařů, osvětlovačů a kameramanů, ale i takové, které si někdo natočí jen tak mimochodem. A jestliže to posléze zveřejní, pak třeba proto, že zvukově se vše podaří na úrovni srovnatelné s velkými štáby. Nebo jen tak pro radost, aby zůstala nějaká pěkná živá památka.

Každý hudební subžánr má své famózní i podřadné interprety, což jistě platí nejen ve světovém, ale kupodivu také v ryze tuzemském měřítku. Výjimkou není ani death metal, jenž je sice historicky už částečně za zenitem, ale občas ještě dokáže přijít s čímsi natolik zajímavým, že to jednoznačně míří do té nejužší a možná nejen domácí špičky. To je i tento případ.

Maserati do naha. Obnažit hudbu na kost a pak znovu přikládat maso a napouštět ho krví. Získáte tak na přehlednosti a svou hudbu doženete do jednoduché dokonalosti. Když se říká, že v právě v ní je síla, „Rehumanizer“ je jeden z důkazů, že to platí.

„Jen malej tvor a tahle hudba“, řval před osmi lety epochální Aran na epochálním albu kapely, která se rozhodně nejmenovala Gé-en-ú, neboť byla pakoněm.

O deskách Ryojiho Ikedy se občas říká, že pokud jste slyšeli jednu, nemusíte se obtěžovat s dalšími. Jejich nátura by tomu mohla dávat zapravdu, mnohem silnější je ale dojem, že vize, v nichž japonský umělec materializuje data, která nás obklopují, nelze odbýt takto zjednodušujícím tvrzením. Hudba je navíc tou součástí jeho tvorby, kterou lze nejsnáze a bezztrátově přenést do domácího prostředí.

Reporty

Punk Punk Mystika
Na valníku (Avie), u studánky, pod kostelem, za deště...