Recenze
Sarah Longfield lze možná považovat za průkopnici. V době, kdy se po vzedmutí popularity djentu objevuje spousta šikovných mučitelů strun (u nás třeba Tomáš Raclavský), se ona, křehká dívka, snaží popasovat s žánrem po svém. I když onu křehkost můžeme vypozorovat možná tak z její tělesné schránky, z muziky tedy rozhodně ne.
Když jsem spatřil pestrobarevný obal nového alba Torche, ve vteřině jsem jej asocioval s onehdá populární flashovou hrou Robot Unicorn Attack. Ta sama není žádné terno – jedná se o arkádové, neustále se zrychlující poskakování s jednorožcem na neúprosně scrollující obrazovce. Čím však získala ohromný úspěch, byla neuvěřitelně křiklavá, přeřvaná a exaltovaně duhová estetika jejího vnitřního světa.
Vpravdě rodinný podnik v odvětví atmosférického rocku Anathema, jehož sestava se ustálila na triu Cavanaghových bratří v triku a sourozencích Douglasových, v posledních letech rozhodně nezahálel. Předloni jsme se po sedmi letech neúrody dočkali studiového alba „We're Here Because We're Here“.
Havířovská Apatheia svůj druhý počin vydala již někdy před více než rokem, kdy tento magazín ještě neexistoval, fakt solidní úrovně alba a koneckonců i dlužené recenze je ale dobrým důvodem k tomu, aby se její autor naposledy vrátil do předaardvarkovské doby.
„I v mých nejslabších chvilkách jsem lepší jak ty; chtěl bych jenom zjistit, jestli ti to dochází,“ sděluje nám na svém novém albu birminghamský rodák (myšleno Birmingham v Alabamě, nikoli v Anglii) Dan Sartain. A já v podstatě nemám námitek. Totiž, můžete se Danu Sartainovi pokoušet upírat talent i vtip - a pravděpodobně se se zlou potážete - ale nemůžete mu upřít styl.
- « první
- ‹ předchozí
- …
- 22
- 23
- 24
- 25
- 26
- 27
- 28
- 29
- 30
- …
- následující ›
- poslední »
