Recenze

Deafheaven ze San Francisca jsou příkladem toho, jakou moc má občas v hudebním světě pozitivní ohlas kritiky. Dvojice McCoy a Clarke bloudila v průměrné death(corové) formaci Rise of Caligula, aby se záhy našla v bezprecedentní černotě a bez zásadnější historie i na plakátech po boku Sunn O))) a Godflesh.

„Do asfaltu píšem slova šílená,“ zpívá se na třiadvacet let starém prvním albu skupiny Kern. Mnohem dále zašlo seskupení Kontroll, které svou prvotinu nejenže vydalo na vinylu, mnohdy označovaném za asfalt, ale také vybavilo obalem, jenž příznačný název alba znázorňuje právě v oné hmotě. Naprostou dokonalost hatí snad jen skutečnost, že jinak byl obal vyroben z papíru.

Čtyři roky trvalo sušické Mortifilii, než se podařilo dát dohromady materiál na čtvrtou položku v jejich diskografii. Nutno podotknout, že čekání se vyplatilo a máme dozajista co do činění s jejich nejkompaktnější deskou. Sláva death metalu.

Jakoby Islanďan Ólafur Arnalds našel stopařova průvodce po galaxii a skrze třetí plnohodnotné album nechává posluchače objevit paralelní vesmír své už tak intenzivní tvorby. Faktem zůstává, že otevřená náruč dokáže být stejně vlídná, jako nepříjemně uchvacující a „For Now I Am Winter“ si o jistý kompromis říká, v celé svojí délce. Dokáže se však za něj odvděčit.

Přestože se v názvu tohoto respektovaného amerického tělesa objevuje podstatné jméno „band“, poslední čtyři roky mi připadalo, že připomíná vše jiné, než kapelu v tradičním slova smyslu. Vše se ale zase k dobrému obrací.

Reporty

Tancuj, bluj, vykrúcaj
Jak na Nový rok aneb Tři a jeden
Tak po celý rok!
Mlhami zavřených očí