Recenze

Tachovští Neurotic Machinery naznačili určité možnosti už minulým albem „Opsialgia“, vydaným coby příloha magazínu Pařát. Tentokrát své počínání omezili na délku minialba a v takto zkráceném hracím čase projevili další drobné zlepšení. Ačkoli neoslňují ničím mimořádným, těší alespoň natolik, že jejich nedlouhou nahrávku lze odměnit sledem pochvalných slov.

Tak charakteristický tvůrčí rukopis, jako má Justin K. Broadrick, je v hudbě stejnou měrou obrovskou předností jako nápadně uchvacující zhoubou. Z Jesu se totiž postupem let stal kolovrátek svrchovaně individuální melancholie, u kterého jsem s každou novou deskou čekal, kdy už začne spřádat odvážnější příze. Stalo se, i když né tak směle a jednoznačně, přesto autenticky.

Ortodoxní hardcorová scéna se vždy spoléhala na spolupráce všeho druhu, ať už jde o různě početné vydavatelské kooperace či sdružování kapel v rámci kompilací či splitů. Zejména těch sedmipalcových vždy vycházelo nepočítaně, na české scéně posledních let se však objevilo poměrně hodně i těch dvanáctipalcových. Tento split patří určitě k nejlepším z nich.

Je vskutku zvláštní, jak dlouho Chelsea Wolfe pochybovala o smyslu hudby jako takové a samu sebe nedokázala nazývat muzikantkou. Dvojnásob paradoxní je to v kontextu dneška, kdy je v rámci undergroundu vnímána jako výrazná tvůrčí osobnost. Se svou novinkou „Pain Is Beauty“ opět naslouchá vnitřnímu hlasu a přetváří jej do zcela nové výrazové podoby.

Francouzští Child Meadow, slovinští Paperplanecrash a český Remek představují tři vrcholy evidentně přátelského trojúhelníku, jenž tedy tvoří tři různé spojnice. Zatímco česko-francouzská byla vytyčena jako první a Aardvark o tom psal, na slovinsko-českou dochází nyní, zatímco francouzsko-slovinská se rýsuje v brzké době. Tolik z geometrie a nyní ke grafice.