Recenze

Poslední dobou se mi celkem pravidelně potvrzuje fakt, že ten, kdo říká, že u nás nemůžou vzniknout se zahraničím srovnatelné kvalitní kapely, není prorok, ale hudební ignorant. A platilo snad vždycky, že ty lepší věci to na vás nekřičí, ale musíte si pro ně dojít sami.

Jak jsem tuhle uvedl v redakční bilanci roku 2012, s Virus jsem se prvně „setkal“ loni na Brutal Assaultu, kde jsem jejich vystoupení doslova zaspal. Když jsem poté zkraje loňského prosince poprvé okusil jejich tehdy zbrusu nové EP, nejenže vzala za své moje domněnka, že jsem onehdá v Josefově o nic nepřišel, ale začal jsem se k nim příležitostně vracet.

Austrálie dala světu AC/DC, vombaty a Portal. Deathmetalovou kapelu tak výživnou a hutnou, že si její alba píská Cthulhu, když snídá Zemi.

Možná, že vizuálem vzbuzuje Kurt Vile jisté pochybnosti a málokdo by ho dokázal hudebně zařadit, mezi písničkáři má však tento chlápek nezpochybnitelný kredit. Sarkastický vokál, uměřená rozervanost a veskrze typický příběh o těžké cestě na vrchol. Matadoři z Matador Records včas odtušili, že když vytáhnou tenhle hlas z pásků amatérských audiokazet, stane se z osobitosti osobnost a ze jména pojem.

Zahrajeme si takovou hru. Pusťte si novou desku Bibia (alias Stephena Wilkinsona), stoupněte si k nejbližšímu oknu a pozorujte okolní svět. Ať už se budete dívat na klidné stromy nebo jen ponuré sídliště plné příběhů, díky Wilkinsonově hudbě se takové obyčejné, každodenní momenty mohou proměnit v nezapomenutelné scény.

Reporty

Tancuj, bluj, vykrúcaj
Jak na Nový rok aneb Tři a jeden
Tak po celý rok!
Mlhami zavřených očí