Recenze

Monotematicky zaměřené věci se zpravidla časem okoukají. Pokud je však nosným motivem v muzice silně návyková atmosféra, pozbývá toto pravidlo platnosti. V tu chvíli ani nevadí, že kapela není kdovíjak originální a sahá po již mnohokrát slyšeném. Jsem rád, že můžu představit dvě takové výjimky, jejichž písním dominují zapamatovatelné atmosféry a hluboká představivost.

Již delší dobu si kladu otázku, co bude po tolik skloňované „posthudbě“. Víme, na co navazují a odkazují postrock, posthardcore nebo postmetal. Ale jak bude vypadat kytarová hudba po těchto žánrech? A budeme ji označovat „post-post-rock“? Na tyto a obdobné otázky se někteří snaží odpovídat svou hudbou. Tak jako Alright the Captain.

Bučovičtí Forrest Jump jsou po celou dobu své existence považováni za poměrně schopnou a slibnou kapelu, ale přestože aktuálním počinem učinili dosud nejrozhodnější a nejpřesvědčivější krok, široce uznávaným a respektovaným souborem se zřejmě znovu nestanou.

Málokdy se stane, aby na mě prvotina nějaké kapely zapůsobila tolik, jak tomu bylo před několika lety s debutem „The Latter Rain“ norských In Vain. Přišel přesně v době, kdy jsem od klasického deathu či blacku začal očekávat víc než jen riffování v pevných mezích stylu. Opeth mi tenkrát už nestačili, navíc si v té době vybírali slabší chvilku.

Jestliže v loňském roce Aardvark přinesl tři pohledy na tři různé české vinylové sedmipalce ze sezóny 2011, stejným způsobem lze uzavřít také uplynulý rok 2012. Malých gramofonových desek opět vyšlo hodně, hardcorová scéna však na nich jako obvykle převažuje.

Reporty