Recenze

Ačkoli by název čtvrté řadové desky torontského rodáka Erica Chenauxe sváděl k jeho zařazení mezi písničkáře sázející na prostou instrumentaci a folkovou estetiku, zdání tentokrát klame. Eric Chenaux totiž není klasickým písničkářem, jehož songy by mládež mohla prznit na tátově „španělce“. Tuším, že v jistých tuzemských promotérských kruzích se pro chlapíky jako je on vžil termín „one man pičus“.

Hudba je vynikajícím prostředkem k vyvolání široké škály emocí a duševních stavů. Některá alba potěší a vzpruží, jiná uklidní či vyvolají klid a radost. Další desky zas umí nabudit mysl, vehnat do těla novou energii, pomohou vybít si zlost. A pak tu jsou desky, které míří na ty nejniternější a nejtemnější aspekty lidského vědomí, uvalí člověka do nejčernější temnoty a tam ho pomalu drtí a ničí.

„Chtěli jsme ztvárnit koncepty jako jsou ,tma’, ,smrt‘, ,život po smrti‘ a tak. Je to více psychologická či filozofická záležitost. Žijeme v nejtemnějších časech tohoto systému a pravděpodobně to je důvod, proč jsme napsali naši nejtemnější album,“ charakterizoval v pořadí třetí desku madridské skupiny Toundra její kytarista Esteban. Nutno dodat, že kýženého účinku se skutečně podařilo dosáhnout.

Uroboros, nejčastěji zobrazován jako had zakousnutý do vlastního ocasu, symbolizuje cyklickou podstatu existence – to vám řekne každý znalec starověké mytologie a koneckonců i každý fanoušek sitcomu Červený trpaslík. Nahradíme-li hada červem, symbolika se nám posune někam k cyklu mizérie, hniloby a zániku. Přichází k nám Worm Ouroboros jako tajuplní mystikové, nebo zkázou posedlí nihilisté?

Někdy si okolnosti zvláštně pohrají se symbolikou a věci dostanou jiný nádech… Být to jiná deska, asi by se mi prsty nad klávesnicí u předchozí věty včas zarazily, aniž by dopustily hned v úvodu nastolit tento poněkud mysteriózně závažný tón. Jenže druhé album Morgue Son má natolik svébytnou, nebojme se rovnou říct „výjimečnou“ atmosféru, že se trocha slovíčkaření prostě vnucuje.