Recenze
Opavská kapela Social Party upoutala pozornost již minulou nahrávkou „Zbytky našich nadějí“, kterou naznačila jisté solidní možnosti. Nebyl to sice žádný pronikavý zázrak, jenž by do post-corového světa vnesl cokoliv nového nebo výrazně zajímavého, ale minimálně to dobře hrálo a při své rozumné délce se docela slušně poslouchalo. Podobně je tomu také nyní.
Fanoušci německého uskupení Caliban na to, kdy se jejich miláčkové opět uvalí do temnějšího kabátu a začnou všem ukazovat, z jakého prostředí pochází, čekali delší dobu. Trvalo to dlouho, ale osmou studiovou nahrávku kapela protkala všemi nejlepšími vlastnostmi dobrého metalcorového alba.
„Kurva pes, tomu se říká hrát s lehkostí,“ řekl jsem si, když jsem slyšel první tóny nové desky Obits. Ano, říkám tóny a myslím tóny, protože charakteristiku „Moody, Standard and Poor“ lze odtušit v podstatě ihned, a přestože si takový dojem po dalších posleších jen potvrdíte, nuda je … moment, dejte mi ještě půl hodinky … ano, nuda je v nedohlednu.
Sarah Longfield lze možná považovat za průkopnici. V době, kdy se po vzedmutí popularity djentu objevuje spousta šikovných mučitelů strun (u nás třeba Tomáš Raclavský), se ona, křehká dívka, snaží popasovat s žánrem po svém. I když onu křehkost můžeme vypozorovat možná tak z její tělesné schránky, z muziky tedy rozhodně ne.
Když jsem spatřil pestrobarevný obal nového alba Torche, ve vteřině jsem jej asocioval s onehdá populární flashovou hrou Robot Unicorn Attack. Ta sama není žádné terno – jedná se o arkádové, neustále se zrychlující poskakování s jednorožcem na neúprosně scrollující obrazovce. Čím však získala ohromný úspěch, byla neuvěřitelně křiklavá, přeřvaná a exaltovaně duhová estetika jejího vnitřního světa.
- « první
- ‹ předchozí
- …
- 21
- 22
- 23
- 24
- 25
- 26
- 27
- 28
- 29
- …
- následující ›
- poslední »
