Recenze

Po několika kompilacích, demáčích a splitkách přichází scénou milovaní Remek konečně i s takříkajíc dospělou deskou, tedy s dlouhohrající dvanáctipalcovou nahrávkou. Nahráli ji již tradičně u Bluma z Gattaky a současně tak utvořili i manifest svobodné DIY punk/hc scény, veganství, rovnosti a pospolitosti na cestě za vyššími cíli.

V oblasti hutných kytar se pohybující splitko je zároveň čtvrtým albem podpořeným s těmito stránkami spjatým labelem Naše desky. Nejen to je ale důvodem, proč jsme se na něj podívali opravdu do hloubky, místy až encyklopedické. Čtěte o hudbě temné až k bezvýchodnosti. A hlavně ji slyšte.

Táborští světoběžníci Sunshine za sebou mají velmi pestrou cestu, kdy se z pozice undergroundové a bezmála hardcorové kapely, která projela půlku světa, ale doma o ní věděli jen znalci, dopracovali do role relativně populárního, leč většinovému publiku stále neznámého tělesa, jemuž podzemí sice nemůže přijít na jméno, ale kritici jej většinou chválí a respektují.

Pallbearer vynikají v prvních řadách spřežení, které vrací doom metal z různě rozježděných žánrových cestiček do tradičních kolejí – aniž by jejich snažení působilo příliš urputně jako otrocké klanění se temným modlám.

Owls of the Swamp by mohl být název pro čtyřčlennou bandu řádně nasupených sludgeových krokodýlů, leč v tomto případě jej používá krokodýl jediný – a byť původem z Austrálie, Dundeeho rozhodně nepřipomíná. Nerozlučným společníkem Peta Uhlenbrucha je kytara, nikoli lovecký nůž – a na trademarkovém klobouku z 50. let zděděném po otci se mu taktéž nehoupou zuby heroicky vykuchané zvěře.

Reporty

Velikost koncertu je v rukou diváka
Zvuk s cejchem smrti
Zrútené novostavby
Inside I'm feeling dirty
Citlivý jukebox